V BOJI POSLEDNÍM.
Hura! Juž uvolněn se balon vzhůru nese!
Hluk pod ním jásotný a šátků mávání
a hudba s výstřely se vzduchem bouřně třese.
Teď ještě nejistý se k straně uklání,
však brzy pohybem juž řízen rovnoměrným
hle, pluje svobodně jak na křídlech svých pták,
výš, stále výš a výš nezlekán mrakem černým
se noří v azur, jas a bílých do oblak!
A hurá bouřlivé, jímž duní země pruh,
zní k němu z hlubiny jak slabý bzukot much.
V chatě révou spjaté doma
otec dumá při ohništi,
matka mdlýma šepce rtoma,
sestře z brv se slza prýští.
Naproti dvé ňader bílých
vzdychá touhou v noc i den,
modlitbou se chvěje v chvílích,
obzor kdy je zasmušen.
Dívka směje se jak dítě,
jas když nebe vyzlatí,
zpívá, tleská v ručky hbitě:
On se jistě navrátí!
31
A balon letí výšvýš, jak pohrdal by zemí.
Ta pod ním vlní se jak pocuchaný šat.
Hvozd k pravé, černá zeď, ční nepohnut a němý
a zralé obilí, pruh žlutý, stříšky chat
jak body červené a hnědé, v stromů změti...
Dál pláně splývají vždy víc a více v šeď
a balon vítězně azurem letí, letí...
je zdola jako pták, jak bod a jako smeť.
Již zmizel nadobro! – Ne, teď se ještě mih’!
Však nyní naposled! – Ó šťastnou cestu v jih!
A co dole v země hloubi
čtyři srdce bijí za ním,
čtverých ňader vzdech se snoubí
modlitbou a požehnáním:
nahoře se shlukly v mracích
čtyři vichry z úhlů čtyr,
na čele bouř, blesky v zracích,
zřely na ten zemský pýr,
který hrdě výše vzlétá
ve oblačný, pustý luh,
jakby jásal v úhly světa:
Já jsem život! Já jsem bůh!
A balon letí výš, jak ramena by vztáhla,
tak mračen objímá jej tanec, let a rej,
pláň vzdušná vlní se do dálky neobsáhlá;
zde hraje kosmická se živlů epopej!
Hleď, ku západu tam, to celé strže světla
a pruhy ohnivé jak bojovníků šik,
juž malá kocábka vítězně do nich vlétla
a tříští řady jich, již plují v světle, mžik
32
a zase do tmy zpět! Ó výskej z plných plic,
tlum orlů pod nimi se ztrácí jak roj mšic.
Svraštil přísný Sever brvy,
kšticí s oblaků se nahnul,
oko búrné podlil krví,
po svém hromném kyji sáhnul.
Jih po levé jeho straně
jako tigr skrčen dlel,
Samumem si dýchal v dlaně,
lačně nad svým lupem bděl.
Soudruh třetí od Půlnoci
lijavcem svůj plnil měch,
Východ patřil ve tvář noci
v hněvu svého plamenech.
A balon letí výš! Kraj vzduchový jest jiný,
noc sedí v hlubině na mraku oblasti,
přes šedou nebes tvář se honí samé stíny
jak upomínek vír, jež nelze setřásti!
A náhle stmělo se, jak fantastická města
se vzpjala oblaka a rostla v bájnou výš,
jak věže, cimbuří! K nim tihla smělá cesta,
v tom cosi zadulo v tu nepohnutou tiš
a města oblačná se zřítila jak hráz
pod proudů údery a zhltla balon v ráz.
Praví Sever: Neslýcháno,
aby smělý smrtelník,
mléčné dráhy hvězdná bráno,
pod oblouky Tvoje vnik’!
33
Ztrestáme je, kynul Východ,
avšak za lákadlo dřív
uzřít mají noci příchod,
měsíce a planet div,
a když vhrouží zpité oko
v závratný těch světů rej,
srazíme je přehluboko
poušti v klín, vln na peřej!
A balon letí výš! Neznámé vzduchem dráhy
se vlní, oblaka jsou pod ním jako les,
tu jako křišťálné edenů cizích prahy,
tam potvor zkrocených jen šklebící se směs!
Aj, měsíc vychází! Děs noci změněn v něhu,
svit bílý z opalu se line ve prostor,
a v tmavším pozadí a v mohutnějším žehu,
v azuru hlubinách se nítí hvězdný sbor,
jak z úlu nebes roj by zlatých vylet’ včel,
tu rubin, topas tam, zde safir zahořel!
K stejným hvězdám rovněž patří
– k staršímu dí mladík druhu –
otec, sestra má i bratři,
myšlénka nás v jednom kruhu
přes ty valné dálky pojí
a má dívka plačící
zvedá ve slzách tvář svoji
k tobě, vlídný měsíci!
Však my pozdravíme ráno
v hlučném bratří táboru,
Odvaha! my máme psáno
v srdcích, na svém praporu!
34
A balon letí výš! Nesměrný prostor dálný
plá, září dokola ve myriadách hvězd,
čím dále spějí výš, tím dál se šine valný,
v něm vidíš oblohu jak louku nebes kvést.
Tu velké světy žhnou, tam drobných pršky bílé,
zde kolem vlasatic, tam v stříbrný pás mlh,
v nichž klíčí prasvětů zárodky – nikde cíle,
až srdce staví tluk a pohled oka zvlh’...
Ó, duchu člověka, zda poznáváš se sám?
Co tvoje odkud jest, co kde a kdy a kam?
Jen se zpíjej nekonečnem,
až ti vzkypí ňader číše!
My jsme vládci v sboru věčném,
zahřměl Sever v chladné pýše.
Na druhy kýv’, měch rozvázal,
větrům v divou hřívu dých’,
v útok divoký jim kázal
v souhlase s ním Východ, Jih.
Co to z dola ostře fičí,
ze strany a s hora teď?
Kdo zde pánem? vichr křičí –
Nepřišla však odpověď!
A bleskem ve propasť člun větrný se řítí,
jej vichr uchvátí v svou ledovitou dlaň
a hodí jej zpět zas, kde mrak ho v klín svůj chytí,
proud větrů zpátečný se vyhrne tu naň,
a zmítán chvěje se a v skocích juž se zvrací
pod větrů vyjících bouřnými nárazy,
teď tubus, teploměr, teď přítěž všecku ztrácí,
jak struny na houslích se kroutí provazy,
35
ve větrů lijavec, jenž metlou šlohá jej
vždy šikou, k zemi níž, ve fantastický rej.
Slabý úsvit na obzoře
osvěcuje mraků strži.
Běda, běda, to je moře,
nad čím teď se balon drží.
Z dola vlny řvou a šílí,
jakby vzpínaly se vstříc
ve divoké kratochvíli,
dují vichry z plných plic.
Z jedné moře, z druhé srázy
skalných tesů, vůkol mrak,
větrný člun matně hází
vzduchem se co dětský drak.
A vzešlo slunce mdlé po bouři. Na pobřeží
hle, v písku zarytý člun větrný tam leží,
do změti provazů se zaplet’ prapor bílý
a rybák udiven se k této trosce chýlí,
jak odkaz poslední, jak živý protest vzdoru
čte nápis „Odvaha!“ strhaném na praporu.
36