NEVĚŘÍM.

NEVĚŘÍM. – Jos. V. Sládkovi. –
Nevěřím, že Hesperidek rajský sad je pustý, že duch silný zmizel, který proroků hřměl ústy; nevěřím, že troubadurů zpěv zní prázdně, cize, že dnes poesie světem chodí v sdrané říze, že jí nehne Faunů syrinx, ni antické tance, ani Pana výkřik „Žiju!“ v hymnách renaissance! Nevěřím, že zbledl krokus, růže nemá vůni, v duhách že nehrají vážky více na výsluní, že je všední píseň ptáků a šumění lesů, všední hlahol oceanů, všední ticho tesů, všední jitra zlatá zoře a západu sláva, i noc s hvězdným zrakem snivá, dojemná a smavá! Nevěřím, že lidská duše žitím sevšedněla, ráje svit že nelíbal by více dětská čela, že je stará píseň lásky, všední ženy tělo, všední, co kdy ve mladosti ňadrech silou vřelo, že je všední hlahol slávy i soucitu rosa, nevěřím, že přestala být láska světa osa! 65 Nikoli! Jest poesie jako od jakživa, usmívá se, plá a hoří, modlí se a zpívá stejně vždycky! – Dnes jen člověk není, jak byl svěží, na čele prach a na srdci balvan jemu leží, v poutech nohou třese, ústa zisku jed co píjí, a kde viniti má sebe – viní poesii. 66