HYMNA BAUDELAIROVI.

Jaroslav Vrchlický

HYMNA BAUDELAIROVI.
Vždy hloub jde cesta, mezi tmavé sloupy stín zvedne se, kam s bázní noha vstoupí, neznámá křídla větrem chladným dují jak poutníku v Ellory skalné sluji, směs potvor na podlaze, blíže stropu, kol šklebí se a svíjí, na potopu však stínu brzy splývá všecko děsíc. A brzy oko velký vidí měsíc, jak stíny pozvolna si klestí cestu. Je krvavý a podzemnímu městu je pochodní... Ó zjevy fantastické, zde civí a se šklebí tváře lidské. Děs choulí se tam v polotmavém koutě a Bázeň bledá v Nerozvahy poutě se chvěje, Úzkost se staženým hrdlem a Pýcha, slzy majíc v srdci stvrdlém tak uvězněné, že nemohou téci. Pak Vzdor se týčí s gigantickou plecí, a Nuda hlasitě a zvučně zívá, Spleen v rozpaku svou tvář vyhublou skrývá, vlas rve si Zoufalost a poděšena Smrt v smíchu ptá se: Jaká je ta cena, za kterou život v nicotu se mění? – 75 A v středu mystických a hrůzných snění se vznáší Žena jako děsná modla, to žena prodajná a bídná, podlá, to žena – tělo, zářná, triumfálná, ta zosobněná žravá vášeň palná, jež polonahá čarovná je v stínu, leč v světle shnilé oranže má v klínu a svadlé květy se hrobovou vůní. A bledí andělové pláčí u ní, tož Soucit, Smutek, Bída, Resignace. – A v tomto místě hrůzy je tak sladce, a hudba padá v srdce plné sporu... jak slzy kalné černém po mramoru... 76