V MUSEU THORWALDSENOVĚ.

V MUSEU THORWALDSENOVĚ. Panu J. Growe-mu v Kodani
Sem lomoz a hluk města nedosahá. Tak milo tu a volno, a přec hrdlo zde úcta stahuje. Tvá, kráso, vláha, co nejzářnější z tvých snů v mramor stvrdlo, zde blaží duši, jež jak Psyche nahá se blíží s bázní k obrovskému dílu, svůj měříc na něm vzlet a svoji sílu. Tu řada kolossů ční, apoštolů a Kristus v oku lásku v jejich středu se dívá plný tajemného bolu, jak chtěl by změřit celou lidskou bědu. Leč jako v slunci květ na lehkém stvolu v říš antiky má touha letí chvatem, spíš něhou jata nežli majestatem. Zde, Gracie, váš rozbit čistý stánek, zde Ganymed v svém usmívá se blahu, jak povzlétal by juž juž nad červánek a s orlem stanul na Olympském prahu. Co prochvívá tvůj, Afrodito, spánek? To rád bych uhod’, vděk a něha tichá, ráj lidstva ztracený z tvých tahů dýchá! 77 Dál rozmar v hravé Amorettů změti zde prohání se v divuplném reji, ty okřídlené a buclaté děti zde v malém celou, velkou epopeji zas opáčí a vše to k světlu letí... Faun tleská k tomu, Eros usmívavý vše ladí v souzvuk, v antiky klid pravý. Tak obejmout svět, celý nosit v duši a v kolossy jej vtělit, každou řečí jenž hovoří a dí, čím srdce buší, čím jásá a se chví v poslední křeči, je úděl velký! Nechťsi pak čas ruší tvůj v středu toho chrámu spánek svatý: Ty jistě vítáš každý paprsk zlatý, Jenžjenž z arkad bloudě kolem tvého hrobu mdlým svitem zlatí na něm břečťan snivý; a jest-li ticho po delší tu dobu, ruch kroků nezní-li a konejšivý zvuk rodné řeči, střásáš smrti mdlobu, tvá dlaň se jistě na tvých prsou spíná, ret šepce: Což můj lid mne zapomíná? Však v neděli a svátek čilým ruchem zní kolem tebe tiš ta zadumána, ty jistě usmíváš se, lačným uchem ten ševel chytáš, vidíš zbožňována jak práce tvá, tvé jméno letí vzduchem z úst námořníka, z úst prostého lidu zní s pýchou, s vědomím a v hrdém klidu. 78 Tak odpočívat po hotové práci a v středu vtělených svých snů, ó sladká to myšlénka! Před touto v nic se ztrácí děs hrobu, před ní je i věčnost krátká! Mé dumy vždycky jako tažní ptáci tam zalétají, kde tvůj hrob se šeří, těch symbol, kteří v práce kouzlo věří. To kouzlo, kterým všecko přemáháme, jímž hvězda umění je srdci bližší, jímž pevni jsme, když kol se všecko láme, jímž vřava sporných vášní v lad se tiší, v to kouzlo práce, které neoklame, jež duši v sobě pevný asyl chystá, v němž dýchá volná, povznešena, čista; Jímžjímž umělcova duše velká, ryzí je celá chrámem jako tyto síně, kde v čistém sněhu antické své řízy tvá díla stojí! Při myšlénky víně, kde křídla rostou nám, prach s čela mizí... kde v tom jsme velcí, co jsme silní chtěli, a ve svém díle zříme – život celý. 79