MODLITBA PRAXITELOVA.

MODLITBA PRAXITELOVA. – Juliu Zeyerovi –
V snu Praxitelovi co zjevila se ta, která září na Pafu a Knidu v své olympické, nesmrtelné kráse, Odod chvíle této neměl více klidu a stále tvořil, byť i znova bořil, a denně víc poznával lidskou bídu. A stokrát z dumy skráň svou k hvězdám vznořil a stokrát prsty vzdornou hlínu hnětl a odříkáním, strádáním se mořil, Aa stokrát padnul, stokrát vzhůru vzlétl, než Venušina zářícího těla mdlý obrys jemu ve mramoru zkvětl. A když ji zřel, jak dílny šerem celá ve nahé kráse stála, odlesk pouhý všech divů, jež v snách zřítelnice zřela, Stýstý pouze díl té naděje a touhy, mdlou odliku té obrovité snahy a bojů, život jimž zasvětil dlouhý: 70 Tu mistr starý zasmušil své tahy a hymnu zalkal k nebi sepjav dlaně, až Erebu se pod ní chvěly prahy, Ažaž Olympu se třásly hvězdné báně: Ó Kráso, dive, taji, ze všech zdrojů, po kterých v žití prahnem, lačné laně, Tystys nejděsnější, cíl nejhorších bojů, kam směřujeme v bolu, touze, žáru, v muk příboji a mořem nepokojů, Mstomsto nesmrtelných největší, ty z darů, jež Tantalovi dány v těchu klamnou, jsi nejsladší, já klnu ti, však v spáru lkám všednosti: Ó Kráso, stůj vždy za mnou! 71