MODLITBY.

Jaroslav Vrchlický

MODLITBY.
I. I.
Ač vskutku dědů ztratili jsme víru, přec duše naše modliti se musí, ať blahem přetýká číš žití v míru, ať rozbita je v kusy!
Přec naše tužby, prosby, vzdechy, stesky se neustále hrouží do neznáma, ať osud růžové či chmurné arabesky nám vplítá v žití drama. Nic platno bušiti se hrdě v ňadra, nic platno, nejistota pýchu zdusí, to tvrdé srdce z měkkého jest jádra a modlit se zas musí. A modlitby ty budou světem zníti, ať třeba marny, nikým neslyšeny, ať jako děcka pláč, jak vlků vytí, ať kletby nebo steny: Neb dokud láska plá v to žití chudé a dokud člověk pro ni všecko zkusí, o miláčky své dokud chvít se bude, vždy modliti se musí. 121
II. II.
Tak neznámé my propadáme moci, která nás v spárech svých drží, jak luňák svírá ve větru a noci holoubka nad tmavou strží.
Pták darmo tikne v prostor zachmuřený, a přec to zaznělo vzduchem! O bože, ukryt pod sterými jmeny, ozvi se v srdci mém hluchém! Jen ozvi se! Neb kdyby těžké jarmo nás v posled rozdrtit mělo, ten výkřik náš zněl přece, byť i darmo, a přelít’ by stínem tvé čelo! 122