MOUCHA.

MOUCHA.
Na kraji lesa v husté trávě mne vítal chladný stromů stín; sny slétaly v ráz k mojí hlavě, zrak barvil purpur řeřabin. Do klenby tmavých snětí mihnul se motýl bílý jako sníh, pták v keři občas křídla zdvihnul a s písní za svou družkou tíh’. Do knihy veršů na mém klínu list mnohý s výše časem sjel, svit zlatý, který těkal v stínu, mně přes rameno nahlížel. V tom do knihy mně moucha vlétla, na stránku sedla – divný host, síť žlutých skvrn jí křídla pletla a v oku tkvěla ztrnulost. Bez šumu na kraj knihy sedla jak zlobný duch těch vlhkých míst a velkou hlavu nepozvedla, jak chtěla by též se mnou číst. 19 Mně divná úzkost hrdlo stáhla, já list se obrátiti bál, jak chladnou rukou smrť by sáhla, mně stín se náhle mrazný zdál. Já na mouše tkvěl, na mně ona a oba jsme si byli div, a mezi námi tajů clona, již nenazvednu jaktěživ. Mám rukou hnout a zavřít knihu, mám zabít mouchu, sfouknout pryč? Či moucha dřív mne bodne v mihu, snad její žihadlo je klíč, Jenžjenž otevřel by bez bolesti a rázem onen tajů svět, na jehož dně hledáme štěstí a rozluštění snů a běd? Mám právo zničit žití její? Smím nechat ohrožovat své? Kde břeh je v otázek těch reji, jichž divý příboj hruď mi rve? Oč víc jsem než ta moucha žlutá, jež nosí v žihadle svém zmar, a která, přírodo ty krutá, jest rovněž jak já žití tvar? 20 Ó hloubko děsná, taj tvůj zebe a všady černých stínů změť, zde s žitím smrť jde vedle sebe a s nejistotou odpověď. Je člověk podmanit chce sobě v své pochybnosti ztajen plášť, však sotva potkají ho obě, chce každá krutě vládnout zvlášť. 21