LUPEN VAVŘÍNU.

Jaroslav Vrchlický

LUPEN VAVŘÍNU.
Když vybojován ten boj gigantický, mdlá ruka poslední když balvan tesá, zrak s výčitkou se dívá na nebesa, jež němá, chladná k tobě byla vždycky; Aa lauru lístek v posled symbolický na čelo vlhké potem tiše klesá, a v duši ticho jak na kraji lesa, když večer stlumil shon a hlomoz lidský: Tu z přátel, již šli s tebou věrně stále, se druh po druhu ztrácí chladně, cize, tu srdce nejlepších jsou rovna skále. V to ticho darmo otáčíš sluch bdělý; jen anděl tvůj ti kyne v hvězdné říze, tu cítíš teprv – jak jsi osamělý. 72