Sem lomoz a hluk města nedosahá.
Tak milo tu a volno, a přec hrdlo
zde úcta stahuje. Tvá, kráso, vláha,
co nejzářnější z tvých snů v mramor stvrdlo,
zde blaží duši, jež jak Psyche nahá
se blíží s bázní k obrovskému dílu,
svůj měříc na něm vzlet a svoji sílu.
Tu řada kolossů ční, apoštolů
a Kristus v oku lásku v jejich středu
se dívá plný tajemného bolu,
jak chtěl by změřit celou lidskou bědu.
Leč jako v slunci květ na lehkém stvolu
v říš antiky má touha letí chvatem,
spíš něhou jata nežli majestatem.
Zde, Gracie, váš rozbit čistý stánek,
zde Ganymed v svém usmívá se blahu,
jak povzlétal by juž juž nad červánek
a s orlem stanul na Olympském prahu.
Co prochvívá tvůj, Afrodito, spánek?
To rád bych uhod’, vděk a něha tichá,
ráj lidstva ztracený z tvých tahů dýchá!
Dál rozmar v hravé Amorettů změti
zde prohání se v divuplném reji,
ty okřídlené a buclaté děti
zde v malém celou, velkou epopeji
zas opáčí a vše to k světlu letí...
Faun tleská k tomu, Eros usmívavý
vše ladí v souzvuk, v antiky klid pravý.
Tak obejmout svět, celý nosit v duši
a v kolossy jej vtělit, každou řečí
jenž hovoří a dí, čím srdce buší,
čím jásá a se chví v poslední křeči,
je úděl velký! Nechťsi pak čas ruší
tvůj v středu toho chrámu spánek svatý:
Ty jistě vítáš každý paprsk zlatý,
jenž z arkad bloudě kolem tvého hrobu
mdlým svitem zlatí na něm břečťan snivý;
a jest-li ticho po delší tu dobu,
ruch kroků nezní-li a konejšivý
zvuk rodné řeči, střásáš smrti mdlobu,
tvá dlaň se jistě na tvých prsou spíná,
ret šepce: Což můj lid mne zapomíná?
Však v neděli a svátek čilým ruchem
zní kolem tebe tiš ta zadumána,
ty jistě usmíváš se, lačným uchem
ten ševel chytáš, vidíš zbožňována
jak práce tvá, tvé jméno letí vzduchem
z úst námořníka, z úst prostého lidu
zní s pýchou, s vědomím a v hrdém klidu.
Tak odpočívat po hotové práci
a v středu vtělených svých snů, ó sladká
to myšlénka! Před touto v nic se ztrácí
děs hrobu, před ní je i věčnost krátká!
Mé dumy vždycky jako tažní ptáci
tam zalétají, kde tvůj hrob se šeří,
těch symbol, kteří v práce kouzlo věří.
To kouzlo, kterým všecko přemáháme,
jímž hvězda umění je srdci bližší,
jímž pevni jsme, když kol se všecko láme,
jímž vřava sporných vášní v lad se tiší,
v to kouzlo práce, které neoklame,
jež duši v sobě pevný asyl chystá,
v němž dýchá volná, povznešena, čista;
jímž umělcova duše velká, ryzí
je celá chrámem jako tyto síně,
kde v čistém sněhu antické své řízy
tvá díla stojí! Při myšlénky víně,
kde křídla rostou nám, prach s čela mizí...
kde v tom jsme velcí, co jsme silní chtěli,
a ve svém díle zříme – život celý.