„Chrám nový budovat chcem Hospodinu,
ó dejte, pane, byť to jen groš vdovy!“
Já obrátil se rychle v udivení.
Na chodbě půl a půl ve dveří stínu
stál ten, kdo těmi oslovil mne slovy,
mnich žebravého řádu; světlo denní,
jež vkrádalo se v jizbu ulic sterem,
zde v cizím městě a v hotelu šerém,
kam náhody běh zanesl mne vratký,
ve divném objevilo osvětlení
háv jeho černý i obličej hladký.
Stál mezi dveřmi, nastavuje ruku,
jak upomínka na minulé časy,
jež ku světlu se hlásí,
co dole v rostoucím a různém zvuku
já slyšel vozů již i chodců hlasy,
se město – posud v tichém spánku dlelo –
jak zburcovaný obr probouzelo.
„Chrám, pane, Bohu, osvoboditeli!“
Zas prosbou zachvěla se ústa mnicha.
Co řekl kněz ten, zda to chápal cele?
Však přízvuk jeho řeči tak byl vřelý
a očí prosba dojemná a tichá,
že dal jsem rád mu, oč tak žádal směle.
Ba divně dojat za ním jsem se díval,
jak sám stín černý v stíny kolem splýval
na trapné ode dveří k dveřím pouti,
na chodbě této banalní a ztmělé.
Jak klepal na dvéře, jak vyslechnouti
tak leckde musil příkrá, drsná slova,
jak zklamán dále kráčel s resignací,
jak v nevděčné té práci
se stejnou láskou začal řeč svou znova
jak refrain písně, jež se stále vrací,
od čísla k číslu, v světle tu, tam v stínu:
Chrám nový budovat chcem Hospodinu!
Ta scenerie v mysl připadla mi,
když během dne, jen po náhody kroku,
jsem k chrámu toho přišel staveništi;
když zřel jsem v sítě vytyčené trámy
kol rostoucích zdí, jako první sloku
nesmírné básně, zřel, jak v mraveništi
na dělníků shon sekerou a pilou
a dlátem, kladivem, jak obří silou
sen v skutek rost’, myšlénka tuhla v kámen
na triumfalný symbol době příští,
na maják chovající svatý plamen.
A slova mnicha zas mi zněla v uchu:
„Chrám Bohu, osvoboditeli, klenem!“
a v duchu roztouženém
já celé lidstvo zřel, jak v svorném ruchu
zde ruky vzmachem a svých ňader stenem
chrám staví tomu, jenž je osvobodí,
v němž člověk po věcích se znovu zrodí.
A města všecky věže, chrámy, báně
mi náhle malými se býti zdály,
v nich nectil se Bůh člověčenstva pravý,
ten, otcovské jenž otevírá dlaně,
jímž tají v soucit srdcí lidských skály,
jenž člověka chce po bok vznést své slávy,
ten velký, svatý, Bůh radostných skutků,
jenž nezná lání, kleteb, slzí, smutku,
jenž volnými chce nás mít jako ptáka,
jenž vzpřímené chce, ne otrocké hlavy,
jež mohou směle v slunce, nad oblaka
se k němu obracet vždy jako k otci,
Bůh onen, který každý žernov zkruší,
jha láme, slzy ruší,
všem sluncem ve dne a všem lunou v noci,
kdo hledají ho s láskou k bratřím v duši,
ten osvoboditel, který zlo zdrtí
a život, naděj křísí v jícnu smrti.
Ten Bůh, jejž lidstvo posud marně hledá,
jejž mudrc tuší v nesmrtelné hmotě,
kde spí, sny jehož básníků zpěv střeží,
kterému není rouháním víc věda,
jenž mluví v dlátě, štětci, slovu, notě,
ten maják budoucnosti na pobřeží,
jenž vyvolencům hází jiskry světla,
by celá zem v nich zkvětla!
Ne dogmatu Bůh – jen Bůh přesvědčení,
jenž v srdcích jako pevná kotva leží,
ne askese Bůh, snů a zahálení,
však Bůh to práce svaté, vytrvalé,
Bůh svědomí a nadšení a snahy,
jenž zprahlým rtům dá vláhy
a z potu kouzlí blaha růže stálé,
jenž třímá-li v své ruce soudu váhy,
své blesky v svatém hněvu tam jen hází,
kde v masce pokrytství se zloba plazí.
On přijde jistě! – Stavte chrámy jemu!
On přijde jistě, ať juž dnes neb zítra
a každý člověk jeho knězem bude,
svět obejme od oceanů lemu,
jenž vzplanou v tuše velikého jitra
jak Sinai kdysi v blýskavici rudé!
Ó klaďte základy mu, v země ňádru
je zpevněte! Sem kvádr se druž kvádru,
rosť, oblouku, ve závratnou výš smělou,
buj, lese pilířů, zde, tam i všude!
Výš, fialo, se vypni s kružbou celou!
se sloupů hlavicemi v listů věnci
okapy zdobné s chrlícími draky!
Rvi ostrým hrotem mraky,
ty štíhlá věži! Ať se slítnou ptenci
v rukávy světců, se zpěvnými ptáky
též duše přijdou láskou očištěné
a vlastní svojí krví vykoupené!
Ó stavte, stavte, umění své všecky
mu poklady stři v cestu triumfalnou,
tvář země v slzách žalnou
ať vyjasní zas šťastný úsměv dětský!
Ať celý vesmír v hymnu padne valnou,
již lidstvo víry v sebe, práce, činu
pět bude budoucímu Hospodinu!