V sluj Nissy stinnou před zlým hněvem Hery
jej zachránil v čas Merkur křídlonohý
a nymfám svěřil děcko, mezi bohy
než vstoupí v mládí věčném z naší sféry.
Zde v úžlabí skal, hvozd jež chránil šerý,
jej Nymfy kojily a satyr mnohý
nad laur a břečtan skláněl křivé rohy,
až k slzám dojat; hromu pod údery
když praštěl hvozd, hned slétly se vše Musy
a hudbou edenskou v ráz utlumily
kvil vichrů v skalách, bouře líté hrůzy.
Pan kosa vzbudil, by pěl ze vší síly,
a Merkur ve vzdušné se stavil chůzi
zřít děcka rty, jak z Dryad prsů pily.
Však Hera neustala v hněvu lítém,
hoch musil prchati dál v lesní hloubi,
sluj našel tmavší ve stoletém doubí,
kol srázné stěny byly jejím štítem.
Ve sluje vchodu planým chmelem skrytém
Pan révy zasadil tu husté loubí,
hle, zlatý hrozen k modrému se snoubí,
co Kentaurů zní země pod kopytem.
Kdys raněn jeden ve zoufalém boji
se k sluji doplížil a umíraje
chyt’ hrozny zralé v divém žehu žízně,
je rval a hltal. – V staré síle svojí
vstal ráno zdráv, a Jacchos chápal taje,
jež lidstvu dát má v úkoj jeho trýzně.
Jun jako jedle v nesmrtelném mládí
vstal z tygří kůže, chopil první číši,
kde vřela šťáva ohněm, zved’ ji k výši,
ha, za ním zástup divých Maenad pádí.
Faun buší v cymbál, Silen syrinx ladí,
žen zraky žhnou a ňadra teskně dýší,
jich Evoe! i chmurný Ereb slyší,
kde Tisifone kšticí třese hadí.
A velká radost náhle hřímá světem,
a zástup jásající letí v trysku,
div nezasypán listím, plody, květem.
Jak vichr hřímá tato honba divá
skrz Asii do země obelisků,
až vzbuzen Memnon sám v jich vřavu zpívá.
V nachové říze vstoupil na loď kdysi,
by k Naxu tyrrhenští s ním plavci jeli;
však sotva juna královského zřeli,
naň vrhli se, ty lačné moře krysy.
On pouze kynul, tygři tu a rysi
na zdivené z všech koutů lodi hřměli,
loď stála, révou stožáry se stkvěly,
hle, s plachet zlaté, modré hrozny visí.
V ráz provazy, v něž spjali božské ruce,
hle, spadly samy, zářivý lesk splýval
kol krásné hlavy, jež se třásla hněvem.
I seskákali do vln v divé muce,
roj delfinů z nich stal se, za ním splýval,
co šíré nebe znělo sladkým zpěvem.
Jak do perleti hrála mořská pěna,
kdy přistal, ostrove, na tvoje břehy,
vzduch vůně, kouzla plný byl a něhy;
bůh všecko měl, jen chyběla mu žena.
Tu spící Ariadnu zhléd’, v snu stená,
vlas černý svůdně padá v ňader sněhy.
Ó Thesee! rty chví se, vášně žehy
i v snu se nítí líčka uzarděná.
„Co Theseus? Já bůh před tebou stojím,
já chci tě mít a milovati lépe,
chci rozkoš edenskou dát všem dnům tvojim!“
A sotva padla na hruď boha šťastná,
již Kentaur, oba na hřbetu, zem tepe,
přes moře v souhlas tleská Hellas krásná.
I na bozích mstí veselé se chvíle,
dí Lampsaku to strže pohostinné,
kde plna břečtanu sluj tmavá kyne,
hrdličky Venuše, to víte, bílé!
Tam počat on byl, dítě rozpustilé,
rost’ v lásky hrách a neznal péče jiné,
než Nymfy chytat a je v rokle stinné
rvát v bujné veselí a kratochvíle.
Však nebyl chytrý jako otec jeho,
v kvas lásky s Vestou Silena si pozval,
žel, Silenův tu osel začal hýkat.
A Priap lek’ se, nechat musil všeho.
Tak posud v nevčas vždy se osel ozval,
a nevinný vždy za to musí pykat.
Zda tušil’s to, ó bože sladké révy,
když třeštil Maenad ples a honba divá,
že v jádru všeho antický chór zpívá,
že vrou tam Fata gigantické hněvy?
Že Oresta a Filokteta řevy
v tom kvílí, Antigony duše snivá
že lká tam, Oidip slepý v dálku kývá,
kde oltář smíru věnčí bílé děvy?
Že kozlů krev, jež po kamení kane,
a thyrsy, cymbály a kotle, flétny,
křik dívek, říza s jejichž padá boků,
vše nesmrtelnou tragedií vstane,
v hněv Aischylův se vtělí, věnec květný
v skráň Sofoklu vtká, v Euripida sloku?
Dnes v jiných Olympických zniknul’s změti,
ó dárce révy, jako oblak bílý
se luzný zjev tvůj v chaos druhých chýlí,
svět prosa jest, čas neúprosně letí,
však my tě známe, vděčné tvoje děti,
tvůj oheň posud v našich žilách pílí,
tvá radost v očích žhne a v srdcích kvílí,
tvou paměť každé naše dílo světí.
Sta číší hlásá jména tvého slávu,
ty’s nesmrtelný jako lidská mladost,
to zapřít nelze, pokud srdce buší,
ret pokud hledá krásnou ženskou hlavu,
smích pokud zvoní, pokud zpívá radost,
ty světa středem jsi a světa duší.