Vždy hloub jde cesta, mezi tmavé sloupy
stín zvedne se, kam s bázní noha vstoupí,
neznámá křídla větrem chladným dují
jak poutníku v Ellory skalné sluji,
směs potvor na podlaze, blíže stropu,
kol šklebí se a svíjí, na potopu
však stínu brzy splývá všecko děsíc.
A brzy oko velký vidí měsíc,
jak stíny pozvolna si klestí cestu.
Je krvavý a podzemnímu městu
je pochodní... Ó zjevy fantastické,
zde civí a se šklebí tváře lidské.
Děs choulí se tam v polotmavém koutě
a Bázeň bledá v Nerozvahy poutě
se chvěje, Úzkost se staženým hrdlem
a Pýcha, slzy majíc v srdci stvrdlém
tak uvězněné, že nemohou téci.
Pak Vzdor se týčí s gigantickou plecí,
a Nuda hlasitě a zvučně zívá,
Spleen v rozpaku svou tvář vyhublou skrývá,
vlas rve si Zoufalost a poděšena
Smrt v smíchu ptá se: Jaká je ta cena,
za kterou život v nicotu se mění? –
A v středu mystických a hrůzných snění
se vznáší Žena jako děsná modla,
to žena prodajná a bídná, podlá,
to žena – tělo, zářná, triumfálná,
ta zosobněná žravá vášeň palná,
jež polonahá čarovná je v stínu,
leč v světle shnilé oranže má v klínu
a svadlé květy se hrobovou vůní.
A bledí andělové pláčí u ní,
tož Soucit, Smutek, Bída, Resignace. –
A v tomto místě hrůzy je tak sladce,
a hudba padá v srdce plné sporu...
jak slzy kalné černém po mramoru...