Noc tíhla v sklon a chmury její bledly,
stín ohromný půl báně nebes halil,
na strhaný mrak krůpěje hvězd sedly,
jak lampa hasnoucí se měsíc kalil;
jak člun se k němu nesl oblak zšedlý,
plul azurem teď blíž a teď se vzdálil,
jak Orionu, jenž se v bezdno ztápí
a bledne zvolna, šerou byl by kápí.
Zem spala v hloubi. Šatu zcuchanému,
jenž pohozen v dál, rovnala se v šeru,
tu dlouhý svit od východního lemu
jak zlatý šíp se rozlít’ v sterém směru,
jak úsměv letěl k bezdnu mlhavému
a páry táhly před ním ku severu,
hor obrysy v něm fialově vzplály
jak vlny moře kamenného v dáli.
A v jitra čistém balsamickém vzduchu
se jak hřbet velryby stráň z mlhy noří,
mlh prouhy po ní jako křídla duchů,
z nich Neba hrot ční Pisga na pohoří,
na jeho štítu bez hnutí a ruchu
kmet velký leží, pod ním jak loď v moři,
jak černý vrak se skalní spousta zdvíhá,
jak rakev obrovská se v mraku míhá.
Kmet okem ztrnulým zří dolů k zemi
v poušť Judy nehostinnou, kamenitou,
jen rozvlněnou písku ručejemi,
velbloudů pochody, lvů honbou zrytou,
v kraj nekonečných obrysů a němý,
po němž jen vichr tančil nohou hbitou
a sporé vsi tu zdaleka, tam v blízku
jak šeré skvrny v žlutém tkvěly písku.
A nikdo neřek’ by, že smrti rukou
byl dotknut spící ten obličej lidský,
kde rysy dlátem bolu psány, mukou
jak brázdy tměly se. Snil jako vždycky.
V tom křídla dračí o tvář jemu tlukou,
u noh mu vztyčil se stín gigantický,
tvář hrdá blesku stopou znamenána
a čelo v krvi – otevřená rána.
A rázem s výše sletěl druhý, světlý
meč bleskný v pravici své třímající,
jak Noc a Den by v tuhý spor se slétly,
tak proti sobě stáli s hněvnou lící.
Jak mračna dvě se náhle v útok střetli,
ten tmavou a ten blesknou třásl kšticí
a jako příval, jenž se řítí s hor,
v jich rány boje hřímal rozhovor.
A pravil Satan: Mým je toto tělo,
je k zemi snesu, kde lid žije podlý,
lid, který musí v prachu sklánět čelo
a šťastný jest, když svíjí se a modlí;
tam idolem je vztyčím, aby čnělo
v jich arše úmluvy, neb lid chce modly,
on musí cítit, že kdos nad ním vyšší
mu podává pít pohrdání číši.
On za boha je na svůj oltář vztyčí,
je slije v bronz, je v žulu, v mramor vtesá,
dá Baala jemu šíj a rohy býčí,
ó zřím, jak v tanci nestydatém plesá,
čím sám je zbabělý a trpasličí,
tím výš svou modlu zvedne nad nebesa,
lid bez Boha – rej much nad skalnou strží,
bez modly žádný národ nevydrží.
A žárlivý Bůh nebude víc jeden
a takto bohů nadělám víc časem,
jak v lese klamán poutník a v zmar veden,
tak lidstvo půjde za jich klamným hlasem.
Z nich každý křičet bude: Já jsem eden!
ten nocí oděn bude a ten jasem,
ten řekne: Já jsem silou, ten: jsem láskou!
já ale ze všech smát se budu maskou.
Leč archanděl vzpjal peruť svoji dvojí,
od meče jeho šlehly nebem žáry.
Čas nejvyšší se utkat s tebou v boji,
vznes hromný kyj svůj, arcivrahu starý!
Ó marnou nadějí se duch tvůj kojí,
mám vmetnouti zpět zas tě v pekel vary?
Lží darmo líčíš úmysl svůj škůdný,
zhyň meteor jak nad močálem bludný!
Jeť Jahvé jeden, veliký a silný,
vše ostatní prach, nehoden, by řízy
se jeho dotknul, z lásky jeho dílny
svět vyšel čistý, veliký a ryzí,
ty vstals jen v úklad proti němu pilný;
však jak červ rozšlápnutý v blátě mizí,
ty zdeptán mojí zmařen budeš patou,
svou slinou sám se zalkneš jedovatou.
A nebude mít lid ten jiných bohů! –
A umlknul a již se střetli s tělem,
jej Satan tlačil zpátky vidlí rohů,
však cherub bleskným potíral jej čelem.
Juž na něho klad’ vítězící nohu,
on vzpjal se v posled ve přemetu smělém,
však sražen patou letěl střemhlav dolů.
A vítěz Michael stál ve zápolu.
Jak bledá pára jitra zvolna taje,
tak zmizel Satan – Anděl blesky v zraku
plál jako živé slunce, jež z bran ráje
se nořilo v té chvíli zpod oblaku,
jenž duhami kol zářícími hraje,
ten s tělem Mojžíšovým roven vraku
se vznášel výš a výš, až v bledé dáli
se hvězdou mih’ jak sněhu vloček malý.
A země zachvěla se v světle celá
a ztrácela se slunce do potopy.
Ta hymna světla jásala a pěla,
v skal strže vrhla zářné nachu snopy,
jen z hlubin kletba Satanova zněla,
ač po něm dávno nebylo juž stopy,
ta z propasti se nesla plné kouře
jak zmírající rachot dálné bouře.
A táhla v pláně pouští, táhla v města,
ba ohlasem ku trůnu nebe sáhá:
Lid musí modly míti, jimi ztrestá
svou hloupost nejlíp, marná každá snaha!
a dějinami jeho dlouhá cesta
jest mezi modlami jen trapná dráha,
tu k zemi obrátí se a tam k moři
a v posled ze sebe své modly stvoří!