PŘÍRODĚ.
Ty často maskou květu, vzruchu, štěstí
jen halíš smrť a prach a zříceniny.
Proč svit a jiskry loudíš v tmu a stíny?
Zda sama víš, kam tato hra má vésti?
Že z hrobu lákáš pestrobarvé kvítí,
mně, synu prachu, malou útěchou.
Zda matkou jsi anebo macechou?
Mám za pravdu mít zhoubu nebo žití?
Jest na člověku bráti z ruky tvojí
buď zdar či zmar, a je v té volbě slepý?
Zda dovedeš nás jednou k pravdy zdroji,
či pouze s námi mumraj velkolepý
zapřádáš nevědoma cíle sama?
Jsi jevištěm či sama hraješ drama,
v němž člověk v posled musí podlehnouti?
Rci, zdeptáš lidstvo jako shnilé proutí,
či v ňadra svá mu patřit nechajíc
mu v konec boha známou zjevíš líc?
[11]
Mé sny se pralesem tvé krásy derou
vždy s nadšením, však má to vina není,
že vidím ostny dřív než květy tvoje,
že na tvá díla patřím s nedůvěrou
a v moři změny, které kol se pění,
zřím dlouhé jen a bezúspěšné boje.
12