MLADÉ DÍVCE.
Bez vášně, smyslnosti odvyklý,
nad svěží krásou, dívko, tvého těla
chci v snění prodlít sladkou hodinu;
jak struně, jež se náhle rozzvučela,
chce poslouchat duch krásou proniklý
a v tobě viděti jen květinu.
Jen souzvuk, jaký dýše z údů tvých,
jen barev tóny, v píseň jak se pojí,
jen tvarů vlnící se rytmus čárný,
jest kvasem, jejž mi krása tvoje strojí,
jsouc číší vody v stromech ztemnělých
na kraji lesa, co den žhne kol parný.
Ty největší jsi zázrak přírody,
jak z ruky její vyšla’s v kráse ryzí
s tím čistým čelem, na němž půvab trůní,
jak poupě, jež se dere z listů řízy,
ty svěžest máš své první lahody,
vděk nedotknutý je tvou sladkou vůní.
Od vlasů, v jejichž stínu ukrývá
se ouško nachové, od sněhu šíje,
83
jež přechází v tón staré majoliky,
až k líčku (které jako broskev kryje
stín chmýří jemný), jež se zardívá,
až tam, kde paian pějí rudé rtíky;
Odod ramen, dlouhých stonků lilií,
přes paže k bokům z matné perletě
kol ňader, na nichž motýl, cudnost, leží,
co tónů v sladké hraje odvetě,
se řine, splývá v sladkou linii,
jak z jara když se kaliny květ sněží.
Stín se světlem ve sladkém rozmaru
se honí po tobě, ten vítězí,
teď onen zas a v nich tvůj úsměv sladký,
teď vážný, laškující, ve tvaru
se míhá sterém, v shodě bez mezí
jak v slunci hrají muslínové látky.
Co chtěla s tebou velká příroda?
Jen matkou být – nač třeba také krásy,
když vše tu vadne, času propadává?
Co půvab tvůj a vděk a lahoda?
Jsou udicí jen, s níž pud divý hrá si,
jsou mořem jen, zkad vášně slunce vstává?
Jsou stupněmi, po kterých pohlaví
tvé spěje, bys dřív přišla k cíli, ženo?
jenž, úkol tvůj až dohrán, záhy zmizí,
plen stáří, bolů, zapomnění věno,
jež v konec všeho stejně krvavý
žnec veliký, čas, bez rozdílu sklízí?
84
Ó hořkosti, jež skryta ve číši!
Ó ironie v masce půvabů!
Zpět s ostnem hloží, zpátky s jedem zmije!
Ó rděte dál se ústa řeřábů!
Ó kvěťte lilje v ňader zátiší!
Ó zpívej, tělo, hymnu poesie!
Já umělec jen s chvěním, v soucitu
chci ponořit se v symfonii vašivaši,
jak v luny paprsky svůj květ a list
pohrouží lotos do vln blankytu.
Od hodu krásy, jenž se kolem vznáší,
chci povstat větší, povznešen a čist.
85