V mhu se halil Kronborg; chmurné jeho věže
jako přeludy se na obzoru chvěly,
pod ním vlny mořské duněly a hřměly
v cvalu jako diví oři bez otěže.
Pustý břeh a mrtvý, prázdný, osiřelý,
v hloubi valů starý Holger jen vlast střeže.
Na baště, zkad v pozdrav lodím děla hřměla,
rovněž pusto, vlajka třepetá se vzduchem;
dvůr je sirý, nezní vojska, ořů ruchem
ani fanfár břesknou písní, jež tu zněla,
bujná družina – co Hamlet mluvil s duchem –
Claudiu když králi v plesu připíjela.
Ani vzdechy lásky, vzdechy bolu, touhy
nenesou se více z jizby Mathildiny,
kde vězněna byla. – Ticho. Pouze stíny
po chodbách se nesou a jich pochod dlouhý
v mlze hasne. Hodin tluk zní s věže líný.
Maják do vln hází sporé, rudé prouhy.
Na té baště siré, která trčí v moře,
tam, kde mluvil druhdy Hamlet k svému otci,
stál jsem jak on, poutník zabloudilý v noci
ducha svého v propast mnohem hlubší noře,
ve přeludů divých, v stínu hře a moci
větší nežli on sám procítil jsem hoře.
Rány s věže. – Stín se plížil valy němý;
obchází snad tady posud nesmířený
velký stín ten báje? Jakými mám jmeny
zastavit jej v dráze? – Skláním oko k zemi.
Cítím, jak má život lidský málo ceny,
věčnost mraznými jak vlá kol perutěmi!
Přece volám: Stůj! Zda lidské srdce bije
pod tvým rubášem, ó mluv, ó nešťastníku!
Hamlet já jsem rovněž, dítě zmaru, mžiku,
Horatio můj, toť moje poesie!
Třtina vetchá, nalomená v bouře ryku,
stín, kterému srdce zžírá pochyb zmije.
Ano, stůj mi rovněž, poznávám tě tedy,
duch jsi doby mojí, duch století prázdna,
Hamletův jak otec bídně ubit, mrazná
moudrost nalila ti v ucho svoje jedy
a tvůj syn se šatí s rolničkou v háv blázna
síly nemaje mstít tebe a své bědy.
Nyní doby nové matném na rozhraní
obcházíš zde, děsný, nesmířený stíne,
ale darmo tvoje chará ruka kyne,
syn tvůj není hoden tvého pohrdání,
slouchá tvému kroku, jak zní a jak hyne,
malátně se v nové pochyby zas sklání.
Čím tys mohl býti, utracený věku,
veliký a silný, dítě revoluce,
deptal’s modly v prach meč bleskný nesa v ruce,
pro vše rány lidské chystal’s balsam léku,
čím to syn tvůj zase ve okovech ruce,
že se v světě shání marně po člověku?!
V mužné síly květu kdo tě náhle zabil,
tyranství že vládne a každý z tvých synů,
který mohl dospět pravdy na výšinu,
kam’s jej idealy nejčistšími vábil,
že jest jako Hamlet, matný stín jen stínů,
síly nemá stisknout revolver, když nabil.
Nemá, nemá, nemá! S fantomy se hádá,
ať je básník, malíř, myslitel, vše trne
v nejistotě, po tmě, jež se na nás hrne.
Stokrát každý vstane, stokrát každý padá,
co pod kroky duchů chvěješ se, ó drne
hřbitovů, jichž kořist svoji pomstu žádá!
Co je platno potom, jestliže věk příští
řekne o nás: „Tady čacká srdce pukla!“
Síla démonů a vášeň se v nich shlukla,
když se ihned všecko láme, trhá, tříští,
když ideí našich zapředená kukla
místo činů snů jen motýly se blýští?
Nesmířený stíne minulého věku,
ó jak dlouho budeš ještě obcházeti,
a my Hamletové, zatracení děti,
ó jak dlouho budem v malomocném vzteku
tlouci o své mříže, jak ve vichru změti
moře do skal bije ve šíleném jeku?