Ztich’ štítů třesk a raněných stesk,
dnes po krvavé práci
Jarl Hakon utírá s meče krev
a k domovu se vrací.
Sta mrtvol leží v krvi své
u moře na pobřeží,
a přece Jarlovi bolest hruď rve,
mrak na čele mu leží.
Sta rohů v síni kamenné
se uchystáno pění,
a v hrudi bardů plamenné
uzrává v píseň snění.
Však Jarl mračný jako bouř
v dvůr vjíždí svojich dědů,
dnes jest mu i krbu modravý kouř
tak děsný ku pohledu!
Na prahu stojí jeho choť,
jde vstříc mu – on se však zdráhá,
zář v jejím oku volá, ó pojď!
leč Hakon váhá a váhá.
– Kde Erling jest, pověz, kde náš je syn,
hoch Erling sedmiletý?
„Až pozděj!“ ruky dí matný kyn,
„až pozděj!“ bledé dí rety.
„Dřív třeba plný vyprázdnit roh
na zdraví bojovníků,
kdo váhat by moh’?“ – Ne, kde jest můj hoch,
chci zvěděti to v mžiku!
„Sem tedy s rohem,“ Hakon prál,
a plný k ústům svým vznesl:
„Já, Hakon, připíjím, moří všech král,
tomu, kdo v boji klesl!
Buď kdo buď, holé na skále
nebude dlouho sám dřímat,
na hřebcích ve cvale k Valhale
vidím je všecky juž hřímat!“
– Jak, Erling tedy v boji pad’,
ó poznávám své dítě!
ó vítán buď, choti, v kamenný hrad,
v mou náruč okamžitě!
Však Hakon stojí jako kmen,
jejž Thorův bleskný klín zdrtil,
roh z pravice kles’ mu vyprázdněn,
děs v hrdle slova mu škrtil.
„Ne, Erling nepad’ v boji; hleď,
v zlé chvíli šílenstvím zmámen
Thorgerdě dal jsem ho za oběť –
ten v hvozdě černém kámen
pod starým dubem pil jeho krev,
ji drn pil mech i skála;
však Thorgerdy zřel jsem strašlivý zjev,
po boku za to nám stála.
Jí přiveden za to vrah v naši léč,
mhou její přílbice plála,
v krvavou seč, kde zazvonil meč,
Thorgerda při nás vždy stála!
Ji viděli skaldové i každý z nás
u lodí, na poli vraždy,
vlál její vlas a plál její pás,
to dosvědčí ti každý!
Mlč! Ani slova výčitky,
jen tím jsme zvítězili,
jdi, neruš naše přípitky,
výš rohy v této chvíli!
Erlinga pijem’ na paměť,
pij, matko, s námi taky!“
– Mé dítě! – Moje! – Za oběť?
Ó muži, s vlčími zraky!
Ó muži tvrdší než studený kov! –
Leč vichřice divoký příval
proud stlumil jí slov a zastenal krov,
výš každý zlekán se díval!
A síní fičí to kamennou,
to v oblacích Thorgerda hřímá,
zří každý, v náruč svou plamennou
jak mladého Erlinga jímá!
Před sebou drží jej na koni,
nahým jej ramenem svírá!
Sta rohů v přípitek zazvoní
a matka – hořem zmírá.