Ezzelin do Sieny
vrazil jak blesk,
v ulicích kvil a steny
a mečů třesk.
Od brány ku náměstí
přes mrtvol věž
cestu si krví klestí;
vše jedna řež!
Pak náhle vřava usne,
v ulicích mír,
hlaholem v ticho dusné
bubnů vpad’ vír.
S trubači vojska v čele
na koni jel
v ulice úzké, stmělé,
hlasatel.
„Co nejlepšího doma
v paláci svém
neb v majetku svém kdo má,
s sebou to vem.
To bude výkup města
a jeho vin,
tak pych a zpupnost trestá
Ezzelin!
Vítězi vlastnoručně
každý to dej!“ –
A bubny třeskly zvučně
v komoňů rej.
A rázem před radnicí
stan rychle sbit,
tam opřen s mračnou lící
stál o svůj štít
A před ním velké váhy
a kádí řad;
meč drže v ruce nahý
podle vah kat.
Vír bubnů. Dav se dělí,
řady jdou dam;
plá brokát zlatoskvělý
i drahokam.
A prsteny a pasy
a řetězy
dští v kádě, blesk a jasy,
v plen vítězi.
A meče, přilby zlaté
a šerpy, modř a nach;
jsou kádě vrchovaté,
zní skřipot vah.
Pacifikaly, berly
a monstrance
z vah do kádí se perlí
a do rance.
A plny jsou juž putny,
co kdo měl, dal;
žen, dívek povzdech smutný
v bubnů vír lkal,
a Ezzelino mračný
před stanem stál,
a zlata, skvostů lačný
jen počítal.
A poslední když klesl
na váhy skvost,
on sotva hlavu vznesl,
však neřek’: „Dost!“
Jen sypal blesky hněvné
ze zřitelnic
a křik’ v své vůli pevné:
„Jen dál a víc!“
Měšťany bázeň schvátí
a strach a žel;
je těžko více dáti,
dal, co kdo měl.
Vír bubnu zahřměl nový
a hlasatel
zpupnými k lidu slovy,
co pán chce, děl.
„Co dali jste, je málo,
ba skorem nic;
to za krev sotva stálo,
já žádám víc.
To vůle moje jesti,
slyš, havěti!
Já čekám na náměstí
jen do třetí!
Pak začnu bez oddechu
řež krvavou
a zapálím vám střechu
nad hlavou!“
Na každém čele vlní
se smutku stín,
neb věděli, že splní
slib Ezzelin.
A z chrámů slyšíš zněti
kvil žalmů jen
a orloj brzy k třetí
je nachýlen.
Loučí se ženy v pláči
juž s životem;
zástupem náhle tlačí
se dítě sem.
To dívka vzácné krásy,
let asi šest,
má jak zlatý len vlasy,
jak víla jest.
Ta nese pannu svoji,
zrak ve slzách,
již před tyranem stojí
a nemá strach.
A tichým hlasem praví:
„Hle, zde můj skvost!“
dí pohled vyčítavý:
„Zda teď máš dost?“
Žal chví se v rtíků koutku,
ve slzách zrak,
i zlíbá a dá loutku
na váhy pak.
A tiše chce jít zpátky –
však Ezzelin
na úsměv změnil sladký
skrání stín.
Cos letlo jeho duší
tak zlehýnka,
v ráz ledy hněvu kruší
vzpomínka.
Ty oči a ty tahy,
ta nevinnost,
spád hlasu milý, drahý:
Zda teď máš dost?
Chyt’ dítě mocnou paží,
je k srdci klad’:
„Tvá loutka všecko zváží,
nad poklad
je úsměv tvůj, ó dítě!
Ó sladký hled! –
Na pochod!“ velel hbitě
žoldákům hned.
Co kořist je mu všecka?
V ráz táhnul v dál,
jen loutku toho děcka
za plen svůj vzal.