Loutka.

Loutka.
Ezzelin do Sieny vrazil jak blesk, v ulicích kvil a steny a mečů třesk. Od brány ku náměstí přes mrtvol věž cestu si krví klestí; vše jedna řež! Pak náhle vřava usne, v ulicích mír, hlaholem v ticho dusné bubnů vpad’ vír. S trubači vojska v čele na koni jel v ulice úzké, stmělé, hlasatel. 140 „Co nejlepšího doma v paláci svém neb v majetku svém kdo má, s sebou to vem. To bude výkup města a jeho vin, tak pych a zpupnost trestá Ezzelin! Vítězi vlastnoručně každý to dej!“ – A bubny třeskly zvučně v komoňů rej. A rázem před radnicí stan rychle sbit, tam opřen s mračnou lící stál o svůj štít A před ním velké váhy a kádí řad; meč drže v ruce nahý podle vah kat. Vír bubnů. Dav se dělí, řady jdou dam; plá brokát zlatoskvělý i drahokam. 141 A prsteny a pasy a řetězy dští v kádě, blesk a jasy, v plen vítězi. A meče, přilby zlaté a šerpy, modř a nach; jsou kádě vrchovaté, zní skřipot vah. Pacifikaly, berly a monstrance z vah do kádí se perlí a do rance. A plny jsou juž putny, co kdo měl, dal; žen, dívek povzdech smutný v bubnů vír lkal, Aa Ezzelino mračný před stanem stál, a zlata, skvostů lačný jen počítal. A poslední když klesl na váhy skvost, on sotva hlavu vznesl, však neřek’: „Dost!“ 142 Jen sypal blesky hněvné ze zřitelnic a křik’ v své vůli pevné: „Jen dál a víc!“ Měšťany bázeň schvátí a strach a žel; je těžko více dáti, dal, co kdo měl. Vír bubnu zahřměl nový a hlasatel zpupnými k lidu slovy, co pán chce, děl. „Co dali jste, je málo, ba skorem nic; to za krev sotva stálo, já žádám víc. To vůle moje jesti, slyš, havěti! Já čekám na náměstí jen do třetí! Pak začnu bez oddechu řež krvavou a zapálím vám střechu nad hlavou!“ 143 Na každém čele vlní se smutku stín, neb věděli, že splní slib Ezzelin. A z chrámů slyšíš zněti kvil žalmů jen a orloj brzy k třetí je nachýlen. Loučí se ženy v pláči juž s životem; zástupem náhle tlačí se dítě sem. To dívka vzácné krásy, let asi šest, má jak zlatý len vlasy, jak víla jest. Ta nese pannu svoji, zrak ve slzách, již před tyranem stojí a nemá strach. A tichým hlasem praví: „Hle, zde můj skvost!“ dí pohled vyčítavý: „Zda teď máš dost?“ 144 Žal chví se v rtíků koutku, ve slzách zrak, i zlíbá a dá loutku na váhy pak. A tiše chce jít zpátky – však Ezzelin na úsměv změnil sladký skrání stín. Cos letlo jeho duší tak zlehýnka, v ráz ledy hněvu kruší vzpomínka. Ty oči a ty tahy, ta nevinnost, spád hlasu milý, drahý: Zda teď máš dost? Chyt’ dítě mocnou paží, je k srdci klad’: „Tvá loutka všecko zváží, nad poklad Jeje úsměv tvůj, ó dítě! Ó sladký hled! – Na pochod!“ velel hbitě žoldákům hned. 145 Co kořist je mu všecka? V ráz táhnul v dál, jen loutku toho děcka za plen svůj vzal. 146