Amen Hotep.

Amen Hotep.
Na paláce svého chladné dlažbě leží dny a noci v dumě, pohádkou mu svět, ani ženská ruka skráň mu neosvěží, ani krůpěj rosy oprýskaný ret. Čelem pouze ob čas do mramoru bije, zalká pouze ob čas, poraněný tur, a zas tupým okem k stropu zří, jejž kryje celá řada bájných dračích hlav a stvůr. Zdá se, Anubis že s podstavce naň štěká, Ibis křičí v sluch mu cos jak výsměch zlý, a smrt v pyramidách čeká, čeká, čeká, jak sfinx u dveří tam – a on stár a mdlý. Zmožen bojů řadou, unavený slávou, ztýrán nekonečnou stavbou pyramid, úkoj! volá, prosí, úpí s duší žhavou, proklíná však, při tom ten, který ždá, klid. 27 Zahynutí před ním stojí jako skála, která jezdci s cesty nehne se, byť vůz roztříštil se o ni... Oko divě pálá, a duch těká na dně, v propasti všech hrůz. – „Matko“Matko,“ úpí v hoři, „slyš mne, nechci zhynout! Jezero kde dumá mezi lotosy, tam jsem dlouhá léta – rač tam zrak svůj šinout! – budoval pro věčnost svoje kolossy! Mezi nimi jeden, tvář má mou i tělo, z černé, hladké žuly nadpozemský ční, v něm já k věčnému snu uchýlím své čelo, živý, pokavad on tam v své póse sní. Ale kdo mi ručí, velká Matko, za to, že mé dílo věků čas jen ušetří? že je nerozmíchá v ruinu a blátobláto, nezdeptá, nezhroutí zloba povětří? Vidím jiuž, jak z mraku blesk se k němu nese, jak tvář moji hrdou klínem roztříská, vlna nohy mé jak v tichém zhlodá plese, holeň má i brada větrem oprýská. Vidím to a trpím! Co mé boje platny, co mé stavby všecky, co mé oběti? Třtiny jsme a stíny zachycené plátny stanů na chvíli, než slunce přeletí!“ 28 Takto lkal a úpěl, ona s výše k němu sklonila se tiše matka jeho Mut: „Neboj se, ó synu, není konec všemu, z duše hlubin zaplaš beznaděj a rmut! Žádná velká snaha nezahyne v světě, věčně budeš žíti tam v svém kolossu, v lidstvu žíti věčně, v neustálém květě, jak druž oněch tichých, modrých lotosů. Sama každé noci slétnouti chci k tobě, do klína ti sednout, býti tobě štít, řídit vichry jinam ve vytí a zlobě, blesk svou chytit rukou, než by k tobě slít’. Sama každé noci roztáhnu svá křídla, nad tebou, můj synu, neb ty’s velkost chtěl, svedu vedle v písek lijavců všech křídla, hrom by zlatou včelou kol jen zabzučel! A ty budeš žitížíti v kolossu svém věky, byť i všednost třela o tebe svůj spár, malomocné budou krokodilů vzteky, šakalů a hyen, živlů škleb i var. A ty budeš žíti velkostí svou pouze nad ten malý pískem zasypaný svět, v hvězdách se mnou mluvit, v démantné jich strouze věčnou rosou vlažit oprýskaný ret. 29 A ty budeš žíti, nechť čas kolem pádí v luny bledé stříbro, v slunce zlatý žeh, a já, matka tvoje, nesmrtelné mládí, stát ti budu v klínu, hlavu na ňadrech!“ 30