Penthesilea.

Penthesilea.
V svém hněvu Achill neúprosný u černých lodí prodléval, ni noc, ni jitra úsvit rosný nesnesly úkoj v jeho žal. Tu vrazil Nestor večer jednou v stan hrdinův: „Ó reku, vstaň, než v propast nové ztráty bědnou nás všecky zhroutí boha dlaň! Bůh jistě opustil své nebe, jak blýskavice hřmí v náš dav, chce dráždit k novým skutkům tebe, vzal na se tvého těla háv. Táž postava, týž povel smělý, na voze ční pln nádhery, hřmí v útok, v toulci tvoje střely, kol skrání tvoje kučery. 66 Táž podoba, tvé tváře rysy, zbroj stejná s tvojí, meč i štít, v boj neznámý jde jak ty kdysi, ó neváhej, spěj s ním se bít! Tak řádí, zuří mužů lesem, chce pomstíti smrt Hektora, ten cizinec dnes pouze děsem, zmar bude zítra tábora!“ Vstal Achill. Těžký oštěp chytil: „Bůh, plémě hadí, přeje vám, ví, třeba abych v boj se řítil, že musím se bít s sebou sám!“ A letí, letí, černým stínem juž mezi Trojských vozy vpad’, vše tepal kolem bleskným klínem, vše deptal, kácel napořád. Aj hle, tam z oné husté vřavy se tyčí k nebi statný rek, to jeho plášť i chochol vlavý i chůze, jak to Nestor řek’. A utkali se. Divým vztekem tak Achill nevzplál jaktěživ. Pláň zaduněla bitvy jekem, toť starý Achill jako dřív! 67 Boj dozuřil. Mrtvého reka dal Achill přinésti v svůj stan, krev černá přes nach pláště stéká, zbroj bohatýrská plná ran. I hledne blíže ve tvář juna – šat strhne – trne v úžasu, hle, dívčí ňadro jako luna se noří v krvi do vlasů. Tvář spanilá i v samé smrti... Leč všecko mramor, všecko led. I cítil Achill, jak vše zdrtí, byť chtěl to milovati, hned. A skočí znovu, oštěp chytí: „Co Ares chtěl, to dosáh’ dnes!“ A s divým smíchem v boj se řítí ( ó Trojo, tenkráte se třes! 68