Quies.

Quies. Sbor kněží ticha a mlčení.
Ó matko všeho! Velké ticho svaté! Tvůj symbol jeseň jest, když listí zlaté jak Jovišův déšť po kamení leží, kdy větev nehne se, pták nezatíká, že slyšíš, had jak svoji kůži svlíká, jak pavouk mechem běží. Ať kolem vřavou divokou svět hučí, v tvém klíně, matko, všeho žití pučí, jež pozděj vzpne se jak oř a v dál tryská! Ty velká, němá, ze stínů ty stkána, ty stejně Života i Smrti brána jsi nejvíc taji všeho blízká! Ať světů podmanitel světy depce! Ať hřímá dál pěsť v hřívě svého hřebce! Ať města hlučí jako úly v rojích! Ať zem se třese, hrom řve, větry vyjí! Ta melodie nejvíc srdce zpíjí, jež padá s vlasů tvojich. 80 Na popelnic dně spíš ty nejraději, v nich tkáš tu velkou kosmu epopeji, jež smrtí počíná a konce nemá; v sta závojů jsi taje zahalena, jak Isis děsná, svůdná jako žena a jako hrob jsi němá! Jak blah, kdo tobě zasvětil jen žití! Jak prsten na dně řeky tomu svítí na života dně božský úkoj sladký. Mír, zlatý plod, ve větvích tvojich hoří. V tvé vlny duše znavena se noří, lnouc k tobě jako k prsům matky. Kde je tvůj trůn? Zda v lesích? Na dně moře? Rtem zlatým pije z tvojí číše Zoře, Noc lízá prach tvých nohou, jenž jest rosou. Z tvých hlubin v srdce chorá Naděj vstává, po nivách tvých však mladá Láska smavá svou nožkou chodí bosou. V tvém tichu ona se smrtí se potká, a hydra všeho náhle stojí krotká, jak vidí Lásky usmířené líce. Hráz mezi ní, jež pouze žitím dýše, a tou, jíž mrtví v hrobech dřímou tiše, se hroutí víc a více, 81 Ažaž v tobě, matko, všecko v hloubi splyne na moře valné, kde jen zjevy stinné se honí přeludů, kde spí se sladko bez únavy, bez bolů, bez účasti. Prst na rtech spějem k svojí pravé vlasti, na ňadra tvá, ó matko! 82