Nové zlomky epopeje (1895)

1887-1894, Jaroslav Vrchlický

Diplomatická verze Ediční verze
SALONNÍ BIBLIOTÉKA.
ČÍSLO XCI. NOVÉ ZLOMKY EPOPEJE
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1895
[2] NOVÉ
ZLOMKY EPOPEJE (1887 – 1894)
BÁSNĚ JAROSLAVA VRCHLICKÉHO
V PRAZE NAKLADATELSTVÍ J. OTTO KNIHTISKÁRNA 1895
[3] VEŠKERAVEŠKERÁ PRÁVA VYHRAZENA
[4] PROLOG
[5]
Čtyři hlasy.
Kdys v chmurné noci ztracen ve své dumy, co doléhaly z hloubi řeky šumy v sluch zlekaný, nad snů a vidin strží, kde jak hloh nad skálou se píseň drží, sám, přemítaje, kam jdu, zkad jsem vyšel, jsem čtyři hlasy z dálky volat slyšel: První. Jsem Východ. V kšticích nesu blesky rána. Na bedrách tygří kůže pruhována mi volně visí, luk se v ruce třese; já vzbouzím v hlavách sny a písně v lese. Z tmy zrozen kráčím do tmy příštích věků a sluncem hovořím vždy ku člověku, jsem athlet silný, neznající bázně. Jsem Eos, z červánků se vznáším lázně a házím krokosu a růží trsy do mužů vousu, na žen nahé prsy. [7] Jak směska chrtů poslušných v mé hlasy jdou za mnou snové mladosti a krásy, ruch k žití, k práci chuť a k dílu snaha. Jsem trouby jek v sluch toho, který váhá, jsem zvědavostí, rozmarem a chtíčem, jsem křídlem výš, jsem líné krve bičem, jsem alfa všeho. Začíti se musí. Znám vše, co člověk podniká a zkusí, neb jeho kolébka v mé dlani stála; má zora jemu v mladé sny se smála, já dal mu život a s ním první bohy. Ať mají prsů tisíc, steré nohy, ať nestvůrní se ku azuru týčí, na lotosech ať dřímou s šíjí býčí, ať přeměn řadou k idealu zrají, jenž pozděj vtělí se. Pod Hymalají já první krmil jsem sny nemluvněte, kde proudí Gang a modrý lotos kvete, já první zrnka moudrosti jsem zlatá do veršů zavřel, jejichž vůně svatá se táhne věky, mléčná dráha ducha. Já první byl jsem obrovitá tucha té epopeje míru, ticha, shody, kam zpět se zřítí volné lidské rody po práci vykonané. V svojí dlani mask tisíc měl jsem. Porod, umírání mi jedna forma byly všeho žití. Co velkého jen dějinami svítí, z mých očí šlehlo: Buddha, Ježíš, Manu. Já obracel se v každou světa stranu 8 a volal: Světlo! Do snů Mahomedu já patřil přes rameno ve stád středu, kdy na poušti spal, lvi co v dálce řvali. Já Mojžíš byl, jenž tloukl v lebku skály, a dala vodu. Mystickými slovy jsem v Rumim, v Sâdim mluvil, v Hâfizovi, já koberec stkal nesmrtelných zpěvů pod nohy člověka, do hromu řevu, jsem pustil cymbál Hurisek a Peri. Déšť květů splývá moje na kučery, pod plodů jhem se prohýbají bedra; má ruka otevřená vždy a štědrá kam kladla se, tam jas tek’ v celých proudech, vždy svěžest v hlavě, křepkost měl jsem v oudech, a jestli zdá se, dnes že skoupý svírám roh darů svých, já síly sbírám, zírám v dál čekaje, až čas můj přijde opět, bych lidstva báj, již začal jsem, moh’ dopět. Druhý. Ó zdroje Askerské, Sicilské svahy! Tam vyrostl jsem čacký jun a nahý, v mých vlasech zefírové luzní hráli, do mojich snů se samé nymfy smály a brzy tigry v lese thyrsů tažen jsem hřímal světem zářící a blažen! Jsem šťastný Jih. Pan velký otcem byl mi. Ó habry, břízy, kaštany a jilmy, kde centaurův se rozpřádaly boje, ó včely Hymettu! Ó dryad roje 9 se stromů skákající v soumrak šerý! Ó nymfo echa v ozvuk tisícerý kdes zpívající v syringy a flétny! Ó svahy Edomu! Ó stráně Etny, kde Aischyl sníval tyče lebku holou ku hvězdám, jež jí byly aureolou! Jsem něha ve všem, pohoda a krása, jsem gracie i tam, kde síla jásá, to Isthmus ví i pláně Marathonu i snivý Narcis v luzném hlavy sklonu, jsem sladkost manny a jsem vůně duší! Já také zahřměl oštěpem a kuší v svět ospalý, však zvuky mo ímojí lyry vždy byly silnější, v svět dálný, šírý jak ohlas zněly lepších, jiných světů. Můj klín byl vždycky plný smavých květů, a jestli Danta chmurné pod obočí si duma sedla, Laury pod vrkočí spal Amor, diblík v zraku Fiametty. Ó závody, ó hry, ó lauru květy, ó turnaje! Ó dobo lidstva junná, kdy krvavý meč zvonil jako struna, smích karnevalu s Avignonu zvony kdy parafrasoval ty sladké tóny, jež při banketu Platonově zněly. Když vlád’ jsem, Ariost a Casa pěli, bůh Angelovi vedl dláta ránu a císař zvedal štětec Tizianu, svět chvíli myslil: Mladý jsem a šťastný! a věřil chvíli šťastné svoje na sny. Vše bylo jas a zář, ves rmut a špína 10 se utajily v poškleb Aretina a hrály duhami, vše báseň ruchu a žití byla, čerstvý doušek vzduchu, po kterém prahne člověk v žití pouti. Ó na mne lidstvo musí vzpomenouti! Třetí. Jsem krutý Sever. Od pólů se ženu, jak Samson lva já za dásně chyt’ změnu a řekl: Stůj! a stála polekána. Hrom praskajících ledů byla rána mé palice. Jdu v šlehu severáku, na pléci kůži medvědů a draků. Jsem síla všeho, jarost neúmorná, jsem vytrvalost a jsem práce vzdorná, jsem v pažích sval, jsem mícha v muže hřbetu, jsem drsný, neurvalý, však pln vzletu, kol hlavy mojí stále orli víří. Já vystoup’, obr, houk ve úhly čtyři a mlčely, já pozvedl své kopí, a tisícové hned se rázem vzchopí a valí se vpřed jako velké vody. Nomádů ved’ jsem tisíceré rody za stopou slonů, které v dálku hnala má vánice, nám v cestu vstoupla skála, já rozrazil ji dechu svého mrazem. Svět prošel jsem tak s neskloněným vazem, otroku tyran, barbar sybaritu. Však celý svět a poklad velkých citů 11 jsem tajil vždy pod kůží losů, sobů i v sněhu Eskima i v poutech robů já odvaha byl, vzdor a pohrdání. Já s mořem bojoval jak s lítou saní, Vikingů lodě ved’ jsem ku přístavu, nad skrání svou severních září slávu. Cval Valkyr slyšel jsem, kdy na oblaku jak sen se mihly zdivenému zraku. Já neurvalý smrčin host a mechů jsem v bardů harfu sáhl plnou vzdechů a člověka nechť týral jsem a mučil, já první byl, jenž myslit jsem jej učil, neb odpor, houževnatost vždycky budí jen síly vzruch a mužnost v silné hrudi. Syn mhy a tmy já mohu hrdě říciříci, já vychoval jsem člověka, mnou mstící vstal přírody pán bujarý a dělný, mé dílo, je-li duchem nesmrtelný! Ať skloněn v dumy za mou stopou bádal, ať snil, ať pěl, ať v hmotě, v hvězdách hádal, já otevřel mu poesie zdroje, jež svěží, silná dává sílu v boje, neb co byl var dřív, mráz můj v tvary stavil. A v tvůrčí práci já se neunavil v svém srdci víru, já se v zkázu díval a „Pevný hrad je bůh můj“ já jsem zpíval a hrdě tloukl v brány Vatikanu v prostého mnicha pěsti, každou ránu jsem vedl jeho kladiva, své thesy když na chrám přibíjel. Já na řetězy jsem naplil stejně tyranův i bohů, 12 já k člověku řek’: Ukaž svoji vlohu! A byl to Hutten, Spinoza a Goethe. Má celá sláva v Shakespearovi kvete, jsem v sobě svět, lidskému plesu, pláči i práci zrcadlo jsem – to mi stačí. Čtvrtý. Já Západ jsem a říkají mi shnilý. Co na tom, ukáže se. Ďábly, víly já ovšem zdeptal, jednou křížem Krista a podruhé to byla záře čistá, jež z mého rozumu do temna šlehla, by lidstvu nejvzácnější skvosty střehla: vtip s humorem. Nad věků epopejí bdím stařec zkušený, zrak dlaní kreji a hledím v příští; rovnám vše a třídím, sám lidstva duch jen ducha ve všem vidím. Jdu poslední, však vždycky první budu, rmut jasním člověku a krátím nudu, jsem rozvaha, jež časem ztěžka věří a nechť i vzkypí, vždy vše stejně měří, jsem výslednice druhých, různě zmítán nad proudy módy stojím přec jak titan a mávám pochodní, kde v tmách jdou druzi. Já s lidstvem prošel všecky tíže hrůzy a Jeanne Darc dobře jako Jan Hus ví to, co velké síly v svědomí je skryto, jež ryzí, čisté všemu hrdě čelí. Já Kolumbem dal Evropě svět celý, 13 já nezachvěl se, neb znám lidstva slasti, já s ním se svíjel v zákeřnické pasti, již nalíčil mnich, kterou žoldák hlídal. Já na křik bloudících všech odpovídal dnes v Erasmovi, ve Komenském zítra. Vše masky brala na se moje chytrá a zkušená tvář podle okolností, však v pravý čas já prostě řekl: Dosti! A do vrat bastilly jsem pěstí vrazil a žezla rozmlel, červu, jenž se plazil, já řekl: Vstaň a uvěř v svoje štěstí, jež z ňader vlastních jen ti může zkvésti! Pro fanatismu orgie a skřeky já šklebu měla ironie léky, já chechtal se, že mohlo blasfemií se zdát, co jiným bylo poesií, však Rabelais ví to jako Musset stejně. Já v odsouzenců dal se odvést hejně a s koulí na noze a Huga ódu na zvadlých rtech já myslil na svobodu a bratrství všech. Tak jdu klidný dále, jsem doma dnes na Kapitolu skále, jak budu zítra na pobřeží Něvy, jsem jiskra, která okamžitě neví, ký požár nad Evropou jednou vznítí, však jistě ví, že vzruch to bude, žití a volnost všech! Já nepodléhám změně, já sloužím lidstvu, na osudu stěně jsem Mene, Thekel, Fares budoucnosti. Ó zvete vzdorem to anebo ctností, kdys člověk vstane volný, čistý, silný 14 pán hmoty, z ducha svého věčné dílny on kámen mudrců, svou volnost, zvedne. Pak teprve mne poznáš, lidstvo bědné! *** Ty hlasy zněly střídavě a zdlouha v mé sny a v nich, co chtěla moje touha, se zvolna hránilo mi na postavy, na sceny, obrazy a kol mé hlavy to křídlo letlo bouřící a smělé. Já cítil ptáka spáry na svém čele. Pták obraznost, ó ten se nerad poddá ve soudu jho, jak oře jezdec bodá, on týrá duši, takže musí za ním. Já dlouho nechtěl – teď se darmo bráním, jdu, kam se kloní despotický, spurný. Mé verše, kapky z překocené urny, se hrnou lavinou. Tak sbírat spěji své slední lístky k lidstva epopeji. 15
NOVÉ ZLOMKY EPOPEJE
[17]
Modlitba k Buddhovi.
Duše světa! Vesmír celý kolébkou je tvou či maskou nebo hrobem spíš? Žiješ soucitem či láskou? Kdy se, v kom se znovu vtělí velký zjev tvůj zářný, skvělý? Trnu sám tou nad otázkou, a ty v hmotě spíš! Duše světa! V proudu tvarů, vlnících se bez přestání, kdy se probudíš? Hvozdů oddech, klasů vlání, luna v lesku, slunce v žáru, květy, zvěř i lidi v páru, život, porod, umírání, co tvá praví říš? [19] Duše světa! Pouze v sebe zakotvena, pohroužena ve Nirvany tiš, hádanka vždy, kmet i žena, horstva svah a nad ním nebe, moří hloub, co plá i zebe, Maje zrcadlo, vír, změna... Obejmi mne již! 20
Legenda.
Bůh v lidském těle kdysi světem kráčel, své svaté nohy vedrem pouští vláčel. Hnán zvěří a přepaden kočovníky cizího města bránu postih’ právě, než zavřeli ji, hned v zbrojenců davě byl veden v palác, pohostěn byl fíky a mlékem, strdím, umyli mu nohy. Pak sedl k jeho stolu stařec mnohý, jenž vyptával se na vše divná města a jejich lid, kudy jej vedla cesta. A za řečí, co mluvili tak spolu, Bůh ptal se, co jim nejvíc dělá bolů. I řekli: Smrt! – On usmál se jen tomu. Pak spat jej vedli do králova domu. Dne druhého když dále chtěl juž jíti, tu pravil k města nejstarším: „Jsem Žití! Smrt, kde já dlel, tam nemůže mít místa, tož vaše obec před Smrtí jest jistá, k vám nepřijde; u vaší brány vždycky se zastaví, zde svatý Život lidský, 21 zde žijte, jak vám libo, Smrti svízel vás netkne se.“ – A jak to pravil, zmizel. A lidé v městě onom žili, žili, než Methusalem ještě starší byli, vše poznali, co život dáti může. Jich ženy juž si zošklivily muže a muži vnadami žen byli syti. Jim nechutnalo více jíst a píti a kojenec u prsu mladé ženy ve očích kmetů více neměl ceny a stařec málo v očích mládí platil. Z nich každý zla i dobra pojem ztratil a budoucnost jich byla děsně chudá, neb vedle prázdnoty v ní byla nuda. Tu nejstarší z všech kmetů rozpomněli se na to boží slovo. Za zdí města Smrt jistě čeká – z brány krátká cesta, však báli se tam jít, až večer ztmělý když v stínech přišel, dva nejstarší kmeti se odvážili z brány vyjít. Třetí stál ukryt v stínu mezi veřejemi a za starci se dlouho díval němý, zřel vlněné jich bílé pláště nocí vlát mezi tamarišky malou dobu, pak cítil cos jak chladné vání, mdlobu, a nemoh’ její odolati moci... Pak něhu cítil v těle – napjal zraky a plášťů nebylo již pod oblaky, i volal. – Ticho... Volal zas a zase. Mdlý ohlas pouze v jeho zmíral hlase, ti kmeti oba znikli v noc a chmuru. 22 I pomyslil: To není přec tak děsné! a zadíval se dlouho do azuru, jenž hvězdami se začal jiskřit zvolna. V tom vlastní tělo bylo mu tak těsné, dál kráčel nocí, kam, nevěděl ani, jen cítil, Smrt že není zlá a bolná. Tři muže tyto vyšli v chvíli ranní pak jiní hledat – též se nevrátili. Za těmi jiní šli a večer pílí již celý průvod z města, ženy, děti a muži v květu let, v jich zhynu kmeti, a všichni zmizeli. Tak týden celý se z města průvod bral. V sled osiřelý kmet slepec hmataje se dostal z brány a zmizel rovněž. U východní strany pak začlo svítat. Město prázdné zelo, jak otevřený hrob se celé tmělo; do pustých ulic plné slunce pralo, do vyschlých cisteren se chvíli smálo, a zvířat stáda bez pánů, jež kolem se roztoulala. Měsíc pak plál polem a se zdi města spadnul první kámen. Pak druhý, třetí... Hádě tu jen zbylo se sluníc zahledělo v slunce plamen, kde do písku Smrt prstem psala: „Bylo!“ 23
Modla.
Chrám zpustošený – přec jen chrám, zkácená modla – přece Bůh! Lermontov
Co udělal těm smědým synům pouště jich dávný bůh, že náhle ranní slunce z par vystupujíc krvorudé lázně jen prázdný zřelo podstavec a v písku dál hlavu, trup a zase dále nohy již polozaváté? Ví o tom šakal, jenž před paprsky světla unikaje, jak světla bůh by honil noc v něm šípy, zalézá v doupě, naposledy ještě zpět patře k místu orgie své oční? Ví o tom orel, který v mraku mizí jak černý bod? Ví o tom hádě pustin, jež z trhlin podstavce, kde modla stála, ven vystrkuje ploskou svoji hlavu a jazyk dvojklaný, jak zlatý prsten se svíjí v slunci, štítky lebky blýská? Kdo o tom ví? Zda sám bůh pokácený, zda nebe, prostor, čas, jenž zvolna strojí hrob nebi, zemi, člověku i bohům? 24 Zda zlá vypukla a neznámá nemoc ve stádech kočujících synů stepi, či hádka mezi jedné větve syny nůž zvedla vraždy k vůli krasavici, jež k cisternám pro vodu večer chodí a zvoní zlatým kruhem na kotníku a blýská zlatým kruhem v každém uchu? Či byl to pouhý bezvědomý rozmar, jenž povstal v nich řka: Dost nám dlouho sloužils, my jiného již potřebujem boha, ty’s přežil se, tož padni mezi veteš a vítr zasyp tebe spoustou písku, zmiz s tváře země jako z našich srdcí? To neví nikdo. Modla leží v písku, je rozbita a brzy zasypána a včera ještě s úctou zřel k ní každý, s ní sdílel tajné city vlastních ňader, ji prosil o zdar rodiny a stáda, o šťastnou cestu, o přispění v boji ať s šelmami, ať s divým nepřítelem; k ní patřil s bázní, hrom když duněl v mračnech, a s plesem, déšť když vlažil zprahlé nivy; na kolena a na břich před ní padal, jí líbal podstavec, ba v úctě svaté syn pouště mnohý po ní šplhal výše, by dotknout moh’ se nesmrtelných nohou. Dnes po ní. Leží v písku povalena, trup jinde, hlava jinde, nohy jinde, jen podstavec ční, asyl plaché zmije, 25 tak dlouho, nežli zanesou jej větry drobounkým pískem... Ale v oku věštce, jenž visiony pouště jat se zpozdil za karavanou kdesi v horské sluji, kde s džiny v půlnoci měl tuhou práci, ční na podstavci bůh dnes jako jindy. Přichází věštec, zcuchané má vlasy a větry bradu rozvátou má, v očích lesk rajských rozkoší a svaté hrůzy. On nevidí, že modla v písku leží, ji okem ducha vidí na podstavci jak v aureole vítězného slunce, a ruce rozpíná a na zem padá a líbá podstavec a bije čelem do tvrdé země. Radostně pak vstává a za svými se dál ubírá pouští a myslí stále, bůh že vztyčen ještě jej provází svým zrakem, že mu žehná. 26
Amen Hotep.
Na paláce svého chladné dlažbě leží dny a noci v dumě, pohádkou mu svět, ani ženská ruka skráň mu neosvěží, ani krůpěj rosy oprýskaný ret. Čelem pouze ob čas do mramoru bije, zalká pouze ob čas, poraněný tur, a zas tupým okem k stropu zří, jejž kryje celá řada bájných dračích hlav a stvůr. Zdá se, Anubis že s podstavce naň štěká, Ibis křičí v sluch mu cos jak výsměch zlý, a smrt v pyramidách čeká, čeká, čeká, jak sfinx u dveří tam – a on stár a mdlý. Zmožen bojů řadou, unavený slávou, ztýrán nekonečnou stavbou pyramid, úkoj! volá, prosí, úpí s duší žhavou, proklíná však, při tom ten, který ždá, klid. 27 Zahynutí před ním stojí jako skála, která jezdci s cesty nehne se, byť vůz roztříštil se o ni... Oko divě pálá, a duch těká na dně, v propasti všech hrůz. – „Matko“Matko,“ úpí v hoři, „slyš mne, nechci zhynout! Jezero kde dumá mezi lotosy, tam jsem dlouhá léta – rač tam zrak svůj šinout! – budoval pro věčnost svoje kolossy! Mezi nimi jeden, tvář má mou i tělo, z černé, hladké žuly nadpozemský ční, v něm já k věčnému snu uchýlím své čelo, živý, pokavad on tam v své póse sní. Ale kdo mi ručí, velká Matko, za to, že mé dílo věků čas jen ušetří? že je nerozmíchá v ruinu a blátobláto, nezdeptá, nezhroutí zloba povětří? Vidím jiuž, jak z mraku blesk se k němu nese, jak tvář moji hrdou klínem roztříská, vlna nohy mé jak v tichém zhlodá plese, holeň má i brada větrem oprýská. Vidím to a trpím! Co mé boje platny, co mé stavby všecky, co mé oběti? Třtiny jsme a stíny zachycené plátny stanů na chvíli, než slunce přeletí!“ 28 Takto lkal a úpěl, ona s výše k němu sklonila se tiše matka jeho Mut: „Neboj se, ó synu, není konec všemu, z duše hlubin zaplaš beznaděj a rmut! Žádná velká snaha nezahyne v světě, věčně budeš žíti tam v svém kolossu, v lidstvu žíti věčně, v neustálém květě, jak druž oněch tichých, modrých lotosů. Sama každé noci slétnouti chci k tobě, do klína ti sednout, býti tobě štít, řídit vichry jinam ve vytí a zlobě, blesk svou chytit rukou, než by k tobě slít’. Sama každé noci roztáhnu svá křídla, nad tebou, můj synu, neb ty’s velkost chtěl, svedu vedle v písek lijavců všech křídla, hrom by zlatou včelou kol jen zabzučel! A ty budeš žitížíti v kolossu svém věky, byť i všednost třela o tebe svůj spár, malomocné budou krokodilů vzteky, šakalů a hyen, živlů škleb i var. A ty budeš žíti velkostí svou pouze nad ten malý pískem zasypaný svět, v hvězdách se mnou mluvit, v démantné jich strouze věčnou rosou vlažit oprýskaný ret. 29 A ty budeš žíti, nechť čas kolem pádí v luny bledé stříbro, v slunce zlatý žeh, a já, matka tvoje, nesmrtelné mládí, stát ti budu v klínu, hlavu na ňadrech!“ 30
Sbor uvězněných titanův. (Druh k druhu zpívá.)
Do hlubin země duní to temně, co jen se to děje nahoře? jas vniká ke mně, zda jest již blízko do zoře? Ach, světlo! eden! Pohled jen jeden na pláně, hory a na moře! Skulinou skály kmitá to v dáli, jakby zde nítil se mladý den; rána míň pálí, s víček mi prchá těžký sen. Svit blíž se nese, zlatem se třese, jím strop mé klenby plá vyzlacen. 31 Helios s oři jistě to noří z purpurných vln se v nový běh, z hřívy, jež hoří rubíny, jeden k nám paprsk šleh’. Potěšit, sílit a pak nás zmýlit, v starých zas nechat nás bolestech. Ten svit kol těká, po skále stéká měkký a vlídný, jasný tak, světla to řeka sklání se po letech zas v můj zrak; v žernov můj tuhý kouzlí mi duhy, starý sval by se vzpjal do oblak! Porfyr v nach koupá, hle, v něm se houpá pavouček růžový na niti, třese se, stoupá do tmy hloub, hle, snad se zachytí na mojich poutech! V jeskyně koutech světluškou v tmách se snad rozsvítí! Divný ruch za ním doleh’ k mým skráním, tak houká doupnák v stínu skal. Hájům a pláním 32 takou zvěst Notus a Boreas lkal, v tom krásném čase, v síly své jase kdy jak bůh volný jsem pod nebem stál. Slyšíš tep křídel? Stajených zřídel z hlubin to pod námi var i ruch. S oblačných sídel odvetou duní to v mdlý náš sluch. Vlá to, se chvěje, co se to děje? Zahájil vládu tam nový snad bůh? Ó Gaio, matko! Rci, zdali sladko fialky pučí zas v stínu tvém? Pravěká látko, kypíš zas slíbána slunce rtem? V paprsků přízi na lem tvé řízy zda sedá sbor motýlův s ptáků stem? Cytisu keře! Ve vašem šeře zda budí píšťalu velký Pan? V dusotu zvěře zda chvěje se kopyty horský lán? V sněhy a deště vichrem zda ještě ční Pindus a Parnas blesky zdrán? 33 Zmírá svit sladký... do tmy jen zpátky noří se posupné stěny skal. Sen to byl krátký, oře své Helios obrátil dál! Pavouček malý na hraně skály, s hor jakby vichr květnou pýř svál. Do hlubin země duní to temně. Jen v úzkém vztyčit se prostoře! Zkrocené plémě, jen pohled na skály a na moře! – Ticho teď kolem. Ptáme se s bolem: Co jen to dělo se nahoře? 34
Herakles po ukončení dvanácti prací svých.
Vše zmůže člověk. V živlů divé bouři on stoje k výši upírá své zraky, sám v ztroskotu a rozvratu a kouři zří klidně sedět Věčné nad oblaky u stálých kvasů, laur v zlatém vlasu, a závidět jim nemusí – bůh taky! Syn prachu ví, že jiskra jest v něm živa, jež s Titanovce pochodně se schvěla; syn zmaru ví, že hmota trpělivá je matkou stejně duše jako těla. Kdo jemu hrozí? Čím jsou mu bozi? List růže nad laur věčného jich čela. Vše zmůže člověk, je-li láskou silný. Jen v lásce chtít, a vše se divy stanou. Dnes athlet, zítra dělník brázdy pilný, dnes kapky krve, zítra potu skanou. Kdo dí, že v bezdno? V etherné hvězdno dnes jiskrami, však zítra skutky vzplanou! 35
Hymna Persefoně.
I. I.
 Tě zasnoubenou stínům proti vůli, urvanou květům Vesny zářivé zřím, držíš jabka granátného půli a smutna stojíš v dumě tušivé, neb stromů šum a melodie ptáka tě k zemi, k báji žití nazpět láká, ty chvíš se v myšlénce té blaživé. II. II.
 Tvá matka tam, zde Vladař chmurných stínů, ta volá tě, on drží tě, co dřív? Tam úkoj, něha na matčině klínu, zde přísná povinnost, jak žezlem kýv’ ten neúprosný pán tvůj, bez úsměvu jak fatum krutý na duše v svém hněvu na pustých březích Acherontských niv. 36 III. III.
 Však již se stalo, snědla’s půlku jabka, tu, která k zemi volá tebe zpět, již touha jako horké lávy kapka vře v žilách tvých, tvůj podněcuje vzlet. Jak sličná země, vzduch jak sladce vonný! Zříš barev lesk a vody polotóny, zas trhala bys ráda Enny květ. IV. IV.
 I zvedáš zvolna hlavu sny tak těžkou výš s ňader nevlídného vladaře, jsi děckem zas, necítíš se být kněžkou u strašného Park černých oltáře. Ne Lethy mok, chceš zlaté světlo píti, jak ve snu slyšíš z daleka jen výti do hudby dum svých pekel ohaře. V. V.
 Jak rostla by ti křídla, asfodelem jdeš kvetoucím tam, k stínům kde je vchod; leč jak jdeš v dumě s nakloněným čelem, tvůj pohled v zrcadlo se vlny vbod’, jež jako kalná Acherontská řeka ze slzí nešťastníků se skal stéká, vře v tiché tůni mlčenlivých vod. 37 VI. VI.
 I zachvíš se, víc nepoznáváš sebe, tak příšerně je bledá tvoje líc; stín černý tvojich skrání mramor střebe a krví ztemněn jest lesk zřítelnic: víc nejsi smavé dítě dovádivé, jsi žena poznavší bol, cítíš, lživé jak sliby tvojich snů jsou víc a víc. VII. VII.
 Jak padly na tě všecky, všecky stíny s kštic Krále podsvětí, všech žalů číš jak vypila bys, vzala všecky viny na bedra svá, tak cítíš v údech tíž. Tvá odvaha, laň postřelená, couvá, tvé vůle plachty pochyba zlá zdouvá, i nemáš, nazpět jíti, síly již. VIII. VIII.
 Je otrávena tobě radost všecka; čím v thymianu dnes ti bzukot včel, čím žhoucí krokus, zlatá kadeř dětská, čím syringy hlas, který rozzvučel o polednách ty zadumané skály, že v slapech zlata stály a se smály, co s nymfou Echa o závod Pan pěl? 38 IX. IX.
 I ptáš se sama: Bude zas tak jasné to světlo Hélia, jak bylo kdys? Vzplá s pod brv svaté noci tmavořasné zrak nebes, zářivější nad tyrkys? Ne! Slyšíš, pták se v svojí mate písni, svět celý jakás velká duma tísní, a jejím středem, jejím terčem tys! X. X.
 Máš kaziti si přeludy snů třpytné? Máš nezkojena po půl roku zas, jak pýří pampelišky, v noc když slítne, se schvěti v muk a bolů věčný kvas? Máš otrávit si upomínku mládí, jež jediná zde blaží tě a hladí, jak písně o ztraceném štěstí hlas? XI. XI.
 Ty zůstaneš, toť lepší úděl jistý, neb mocně Pluto na tvé čelo dech, rez padl na tvých tužeb svěží listy, jak s mrtvé laně kapky krve v mech. Již objala’s tu velkou resignaci, kam duše se jak němý kámen ztrácí do moře, každý jež ztratilo břeh. 39 XII. XII.
 A tiše, bez reptání skláníš hlavu na ňadra svého vládce, dětinná, jak poupě tonoucí ve dravém splavu, jak zašlapaná záhy květina. Nač třeba druhé půlky jabka nyní? Mrak Erebu tě zahrnul a stíní, nit žití v ráz ti Parka přetíná. XIII. XIII.
 Ať matka mezi bezlistými stromy, ať v zpěvu ženců, v plodech jeseně lká jako Nioba a ruce lomí a marně volá tebe zděšeně, víc neslyšíš, na ňadrech ležíš chotě, juž světa vidiny jsou mrtvy pro tě, před zrakem tvým jdou mdle a zmateně. XIV. XIV.
 Stín v stínech, bez vědomí trváš sama, čím tobě lidských trudů směšná tíž? Čím naše štěstí, které vždycky klamá, čím illusí ta vrchovatá číš, čím lásky ples, čím dětská radost z práce? Tvým bohem jediná je Resignace, jak moucha jatá v jantar ty v ní spíš. 40 XV. XV.
 Jak, bohyně, tě zcela básník chápe! Cos též jej volá v ráje mládí zpět, však jako ty, vše lákadla v prach sšlape, sám plivne sobě v illusí svých květ. Ví, nemůž’ tomu štěstí vzpláti cele, kdo jednou nahléd’ v stínů řasy ztmělé, kdo lítost poznal, hnus a výtek hnět. XVI. XVI.
 Ať matka Krása, jak chce, volá, láká, on více neuvěří sladkým snům, jas nesvolá tam, kde se věčně smráká, mráz v kalich kde pad’ vesny poupatům. Jen mlčky jak ty v heroické chvíli tvůj hořký pohár odříkání chýlí hrd, nezdolán a pevně ku svým rtům. XVII. XVII.
 V nic, kam se všecko jednou zpátky sřítí, on hledí bez účasti jako ty, v ten zjevů vír, v to tvarů vlnobití, v ten řídký jas, v ty husté mrákoty, kde bubliny jak na jezeře kalném ve kletbách, nářku, vzlyku, stonu žalném se rodí a zas hynou životy. 41
Pithys. Antické duo.
Pan. Mezi cytisem jsem ležel v stínu strmých skal. Větřík vrškem keřů běžel, v rákosí se smál, mně tak blaze, milo bylo, tak se mi to žilo, snilo, na syrinx jsem hrál. Boreas. Mezi ledovci mne vzbudil ostrý, divný chlad, já se protáh’, zle se nudil, nemoh’ více spát; volalo vše: K jihu! k jihu! Já se pozved’ v okamihu, začal dout a vát. 42 Pan. Stála nymfa u potoka jako lilje květ, plnoňadrá, útloboká, zlato vlas, nach ret. Já ji zřel, se v sítí schoval, já se do ní zamiloval, ona do mne hned. Boreas. Dalekou jsem letěl stepí s čel vysokých hor, Dálka... rozhled velkolepý!... Aj, tu první tvor! U potoka stála, stála, bílou nožkou v proudu hrála, věru, krásy vzor. Pan. My se milovali sladce, ví to v hvozdě mech, žili jsme jak ve pohádce, v sladkých dnech i snech. Ve dne na syrinx jsem pískal, v noci její ňadra stiskal, div mi stačil dech. 43 Boreas. Řek’ jsem jí: Buď mojí pouze, prostor bude tvůj, obejmu tě v žárné touze, nestačí nám sluj. Poletíme nad oblaky mezi hvězdy a mlhy mraky, jak si řeknu: Duj! Pan. Řek’ jsem jí: Buď mojí pouze, jednu skrýš já znám, démant najdu tobě v strouze, leknín tobě dám, rosné perly do tvých vlasů, zvonky svlačce za okrasu, tvým buď vše, co mám! Boreas. Usmála se: Nechci tebe, já chci Pana jen! – A já zařval, zkalil nebe, hvozdem letěl sten. Já ji v lednou náruč chytil, k tesům skal s ní jsem se řítil, vrh’ ji ve vír pěn. 44 Pan. Já ji našel, zved’ ji jemně, matce Gai řek’: Vem ji na svůj klín, ó země, dál žij její vděk! Nemůž’ přec ten půvab milý zhynout v sobce kratochvíli, žij pro příští věk! Boreas. Mrtva! – A já letěl zpátky v tesy ledných ker, proklel každý pocit sladký, z jasu prchl v šer. Láteřím jen, dusám, hýkám, sněhu vločky v hněvu stříkám k výši hvězdných sfér. Pan. Poslechla mne Gaia matka. Borovicí jest, větvemi zní nota sladká, bloudí pochod hvězd. Pod ní spím a dumám blahý, v snu zřím její sladké tahy písní v duši kvést! 45
Návrat.
Po dlouhé době k domovu se vracím a každým krokem naděje kus ztrácím v svůj příští život. V sobě uzavřený a s lidstvem hotov a súčtován s bohy zřím malý výsledek a trud jen mnohý a slední trofej: nenávist své ženy. Neb toho žena sotva zapomene, že mimo ni moh’s jiný úkol míti, že mimo jejích očí jiné klene se nebe, v kterém jiné hvězdy svítí a většívětší, nežli jsou ty malé její ve brady důlků, v dětském obličeji. Tak po letech zas domova práh zdravím, zřím s divným citem v náruč hvozdům tmavým a srázným stržím obrovité Oety, zřím dojat v malé tymianu květy, jež stejně kynuly mi operleny, když vyrval jsem se zde z objetí ženy mlád, silen, ve rozmachu bujarosti a hotov drtit lvů a hyder kosti. 46 Mých dvanáct prací bednabedra moje tíží, ba sotva velký jejich triumf nesu, mé srdce vázne, noha jen se plíží a místo vítězících, jarých plesů jen úzkost hrdlo beznadějí svírá a kalné oko v prázdno všeho zírá, v cíl neznámý, v poušť stáří, v mdlobu smrti. A výčitky jdou jako lační chrti, co nejhorší, snad skutečně jsou v právu. Jak jiný moh’ jsem kosmatou svou hlavu na ňadrech ženy v dumy ukolíbat, jak jiný s jejích retů nektar slíbat a šťasten býti dobře jako jinýjiný. To přeludy jsou, stíny, stíny, stíny... jak moje jméno, jak ruch mojí slávy. Hle, slunce obrovitá koule taví své zlato ve korunách starých stromů. Ó, těžká je to nyní cesta domů, ó těžké jsou mi družné stíny lesa! Já k chatě zatočím, dost možná, Nessa že potkám, jak se od mé ženy vrací zpit polibky. Se svojí obří prací jak proti němu směšný jsem a malý! Já moh’ bych rváti z ňader Oety skály a navršit je v Pindu sníh a k ledu, však získat srdce ženy – nedovedu. Dost možná, dřív než zhasne západ zlatý, že rozlétnou se dvéře mojí chaty, 47 na prahu jejím státi bude ona, vlas černý, rozpoutaný jak noc vonná, dva prsy bílé, květy leknínové, dvě paže, hrdla dvou labutí bílých, mne budou lákat v boje lásky nové, té neznavené v hříčkách rozpustilých. Jak proti nim jsou drsné moje dlaně, lva Nemejského ještě krví rudé, jak proti nim jsou ubohé a chudé mé potompotem lidstva rozbrázděné skráně! Co vše to platno, námahy co moje, co athletické, gigantické boje, co, bozi, lsti jsou a úklady vaše? Mně celý svět dnes chlévem Augiáše. Ten vyčistil jsem. Ovšem, jeho blátem já probředl, když ověnčení zlatem zor věčných vy jste ambrosii pili. Vám pouze roven výkony své síly. Však co to všecko v očích ženy platí? Muž každým velkým skutkem u ní tratí, jen pro sebe chce míti jeho údy, vzruch jeho myšlénky, vzmach jeho paží, jsou velké plány jeho samé bludy, jen pro sebe vše zkořistit se snaží. Vím, až mne uzří pod trofejí tíží, jen ušklíbne se necitelným šklebem: „Tvé skutky jsou mi okoralým chlebem, jsou přítěží a v náruč moji mříží, 48 mně milejší je kentaur tupolebý, i netvor bahna, jenom lásku zná-li, tys velebný a velký pouze z dáli, jsi směšný s celým orlím vzletem k nebi. Chci srstnaté jen údy na svých cítit, chci zážehy jen smyslnosti nítit své smysly kočičí a otupělé, chci lásky var a horoucnost v svém těle, chci zápas věčný o mužovo tělo. Co jsou mi vrásky, tvé jež brázdí čelo, co jsou mi rány na olbřímí pleci? Tys polobůh! Já otroka chci vléci ve poutech vášně, drobných slastí kalem. Co po tom je mi, co’s vykonal svalem, co paží, vůlí, myšlénkou a hrudí? Tvé objetí jest mdlé a zle mne studí, a ruka zvyklá pravěku zvěř krotit bez vlády klesá pod mým nahým bokem, ty neumíš se ženě zalichotit. Zde já jsem paní, pantheřím svým skokem, svým polibkem, svým v požár vzňatým okem! Jeť kůže tvého lva jen k tomu dobrá, bych na ni mohla zdeptat tělo obra!“ To všecko cítím. Moje celá práce dnes výsměchem je veliké mé snaze; má duše lampa, na níž věků saze se usadily. Rád bych zpátky k matce, 49 jež sosen vzdechem žalně rozšumělým mne jako syna ztraceného vítá s mou velkou prací, s neštěstím mým celým, s tím srdcem nezkrotným a zdivočelým! Jen ona chlad a úkoj snivý skýtá. Dnes Olympu mi sláva planou zvěstí, jak blázna rolnička v mé dumy chřestí. O Atlantovi pravěká dí báje, pod tíží všeho sotva umdlévaje, že na svých bedrách celičký svět drží, skal srázy, lebky tesů s mračen strží i s celou slávou Olympského ráje. Však větší jesti břemeno mých skutků, jen v jednom jemu roven jsem: v svém smutku. On naděj má, že složí své kdys břímě, že ztýrané a nakloněné týmě přec jednou do červánků vesel vztyčí! Má k zemi uklání se šíje býčí pod tíží díla, jehož cena nízká ve očích ženy blíž mne k hroudě stiská. Ó svahy Oety! Za vámi cos rudne, to velký měsíc jako požár vstává! Ó cítím konec dráhy svojí bludné, má volná paž zas divou silou mává, rvouc vaše jilmy, buky, habry, břízy, se touží sprostit prašné těla řízy, 50 v požáru vašem hranici svou vznítit a v skonu svém se nesmrtelným cítit, ó plaňte v ohni luny, obři lesa! Slyš, temný dusot. – Ano, to cval Nessa. 51
Eurynome.
Ti, kteří nivou asfodelů jdou jako bledých stínů řad, si ob čas sáhnou smutně k čelu, mrak jakby černý tam se klad’. Jich hrůzné Kery nezděsily, jich nepolekal Thanatos, ni Sisyph v sklonu slední síly, ni Danaidek děsný los, ni divá muka Tantalova, ni na svém kole Ixion, neb vědí, bolest horší, nová v té hloubi, stínů mračný shon kde tlačí se, že na ně čeká, je nejvíc v jícnu stínů leká nad Cerbera, jenž lačný štěká: Eurynome! Kde Styxu močál hnědý stojí, že třtina v něm již uhnívá, sám Pluto kam se vkročit bojí, bohyně sedí strašlivá. 52 Na kůži supí rozložena v svém zjevu černá Harpyje, půl minotaur to je, půl žena, obětem mozek vypije a věčně lačná, holohlavá, v své neúprosné žravosti všech mrtvých hnáty ohlodává až do kosti, až do kosti! Tam přijít, stínů dav se leká, pot úzkosti jim s čela stéká, neb v srdcích všem již dávno štěká: Eurynome! Ji poznávají. V žití byla již dávno, dávno, dávno v nich; toť onen vztek a dravadravá síla a divý ples z všech činů zlých. Toť hamižnost a zpupné záští, jímž v světě žili bez lásky, však v sobectví vždy byla plášti – teď zřít ji mají bez masky. Dřív zájem vlastní nebo cizí si namlouvali v zášť či hněv, teď slední škraboška ta mizí, svých vlastních duší zří tu zjev. Juž svíjí se, jak saň se vzteká, z nich vystoupla, zde na ně čeká, kol údů slizká jim se smeká – Eurynome! 53
Niobe.
(Paní Marii Konopnické, která oplakává ztrátu syna, tyto řádky, matný symbol největší bolesti pod sluncem, s výrazem upřímného soucitu jsou připsány.) Niobe pro své děti pláče, zní krajem v dálku její hlas; na stromu vedle pěje ptáče a polem kolébá se klas v ty nářky vše jejího nitra vždy lhostejně jak dnes a zítra. – Bůh zdrtí, kdo však želí nás? Ach, sedm dcer a sedm synů a krásných jako jarní den a rázem v Proserpiny klínu všech život leží omrazen. Dál příroda svou drahou spěje, hřmí moře dál, jen bůh se směje, on pomstěn jest a spokojen! 54 Co napadlo jí, svoje štěstí vynášet bohům na odiv? Ne šťastným být, leč umět nésti ten nejvzácnější nebes div, toť úrazu je ostrý kámen, jenž Sisyfu vždy spadne s ramen, jejž nedoválí jaktěživ! Ach ovšem, klesá člověk snadno, když jeden se mu zdaří krok, již zříti chce všech tajů na dno, v dlaň chytit žití veletok, však sotva v žití krátké pídi jen první záblesk cíle vidí, již boha šíp jej raní v bok. Nuž, vzpírej se, ty červe chabý! Co je tvůj nářek a tvůj ston? Zví bůh to, osud – jedno, slabý jsi pouze ty a silný on! A povstaň proti němu vzdorem, a klesneš ve prach skácen morem jak před oltářem Amfion. On též chtěl svoje děti mstíti a do Delf v svatý boha dům jak šílenec se vichrem řítí a velí šírým zástupům, k oltáři letí, pomsta! křičí a s nebe nová střela fičí – on klesá mrtvým ku synům! 55 Niobe pro své děti pláče, to nedráždí přec bohů klid, to neprobudí v hrobě spáče, tím z práce nevyrušen lid; když vhod jí tak, ať chodí krajem a sténá pomořím a hájem, vždy stane se – co musí být! Ó nevystihlý bole matek, zde v skálu změněn pro věčnost, ať vesmíra juž chápem zmatek, kde člověk utrpení host, kde vše se bortí, tříští v kusy; že v světě matka trpět musí, to největší je ukrutnost! Ta, která pouze život sila, teď musí zříti v jeho zmar, ta, z prsů která vznik, zdar lila a vzrůst a vděk a ples a tvar, ta, samé přírody jež maska, ba nad ni větší, neb je láska, ta niva zřít má v suchopár! Ta, která jen svůj život celý na dítě vnesla, sen i cit, čím první tužby v ní se chvěly, čím sledních bude pláti svit, ta Ceres lidí na Niobu má změnit se, zřít v temno hrobu a pomníkem svých trudů být! 56 A kdo ji slyší? – Z noci ke dni ať vypláče si oči své, dál proudí klidně život všední, ty blaží a ty v propast rve. Pták zpívá, houpá se klas plný, plá slunce, v řece šumí vlny a Hyperion k lásce zve. Niobe pláče pro své děti, ten dar jí aspoň bohy přán. Hór okřídlených tanec letí, zdroj slzí jejich nespoután vře, nevysychá, bolů hřeby ji drtí dál. – A Zeus v nebi? Ten dávno zvyk’ být proklínán. 57
Hlava Orfeova. Jaromíru Boreckému.
Po bouři večer dýchal svěží vůni, červánků zář se do vln mořských lila, jak vyvřela by krev z hlubokých tůní. A věru, zlá bouř, divoká to byla, zle řádila tam v horách na pobřeží, až ohlasem do přímořských skal bila, Ažaž záchvěv hrůzy po vln hřívě běží. Tam thráckých Amazonek lítá tlupa, jež nahé na ořích hřmí bez otěží, Vv opilství vášně s hltavostí supa se vrhla na kmeta, jenž ve vavřínu dlel stínu, hraje na lyru. Však tupá Kuku stesku starce dle vůdkyně kynu: „Hraj k tanci nám!“ druž maenad zajásala a spitá, jakby napila se blínu. 58 V ráz s čabrak bujných ořů seskákala, vlál větrem vlas a thyrsus letěl vzduchem a v divý tanec k paži paž se vzpjala. Však lyra kmeta zněla stejným ruchem, tou threnodií žalu, pláče, vzlyku; jich plesný ryk lhostejným lovil uchem. Své duše okem v tom jen okamžiku byl zakotven, kdy na Erebu práhu se obrátiv, svou ztratil Eurydiku. „Hraj k tanci nám, schlaď naši tance žáhu! Co nám tvůj kvil? – Hoj, slyšte, nechce hráti! Cos šeptá, bolesť v každém tváře tahu. Na jinou ženu nyní vzpomínati, když nás tu zástup? – Hrát-li nechceš, s námi o závod s větry budeš tancovati!“ A jak se mraky srazí nad horami, tlum divokých žen v klubku těl a změti na kmeta vrh se, jak furie samy Svousvou oběť zmáčknuly by do objetí, tak oštěpy a thyrsy jak zeď pevná jej sevřely – On neustal však pěti. 59 Vlas, vousy, šaty rvala mu pěst hněvná, jej blátem smýkaly, pak tisíckráte proklály meči ústa jeho zpěvná Aa spité šílenstvím a vášní jaté, jak šelma krev když uzří, řádit začne, jak vojsko v útoku, jež Ares zmate, Nana sebe začly v choutce krvelačné zle dorážet, o kmeta rvát se tělo, až prachu sloupy tryskly v nebe mračné. A jakby v ohlas jejich boje hřmělo sta kopyt, koně jich se poplašili, v jich tryskli směs, tím rykem moře znělo! Nad hřivou černou mihnul se prs bílý, blesk’ oštěp krví lidskou, krví zvěře a stejně zvíře jako člověk šílí. A jak sta blesků zažíhá se v šeře, sta štítů blesklo ob čas mračnem prachu, tu kštice cár, tam hřívy nesly keře. A koleje cest stály v krve nachu. Tu z divé smečky, z příšerného lovu, lev před kterým v svůj brloh zalez’ v strachu, 60 Zz té změti, kterou nelze popsat slovu, se jedna z nich vyhoupla nad štít skalný v své nahé ruce hlavu Orfeovu! V dál třeštil vypoulený zrak a kalný, tvář rozdupána thesalskými oři, vous sněžný krev a rmut! – Ó, pohled žalný! A žena s okem, v kterém pomsta hoří, a s výkřikem, v němž orgie skřek výská, tu svatou hlavu vmetla ve tvář moři. Druž její v smíchu zatleská a vříská... Jak bouř se náhle v zuření svém zlomí, když dub, král hvozdů, skácen se skaliska, Svésvé zhasí blesky a své ztlumí hromy, tak směska lítá zpět se do hor dala, jen oštěpy a přilby kmitly stromy. Však hlavu svatou modrá vlna vzala, jak věncem obtkala ji stříbrem pěny, ji nesla jako v snách, ji kolébala. Vlas bílý s vousem plály operleny, delfini hrnuli se v řadách za ní, byl azur modrý jako oko ženy. 61 Zvěst lásky hudbou táhla mořskou plání, strom v květu plál, květ dýchal samou něhu, jak větru ztišeného vzpomínání. Červánky tryskly v purpurovém žehu, v nich skála sněhobílá zahořela... V tom hlava Lesbických se dotkla břehů Aa mrtvá ústa jedno slovo děla: „Eurydiko“!Eurydiko!“ – Břeh myrtami se stmíval a „Eurydiko“!Eurydiko!“ k moři tím pláň zněla. Vzpomínkou lásky vesmír v hudbu splýval. 62
Odysseus na moři. Jarosl. Kvapilovi.
V bezbarvém vzduchu, v kterém se křídla Snů prchajících míhají, dlí mladičké Jitro u Času zřídla a Hóry se již stíhají, v jichž tanci dítě zvedne se junem, zajásá, zatleská ve světle slunném; Charona pošle s příšerným člunem v říš, kde se Stíny zdvíhají. Oh, kdo tu pluje na zvlněném moři, jak vztahuje k Věčným ramena! Jak toužebně zrak v žeh rostoucí noří, jak jásá duše znavená! Ač neví, co nový den přinese strázně, co nových zápasů touhy a bázně, zdraví přec Hélia, z paprsků lázně s nímž vstává Eos plamenná! 63 Sám, dokola sám je tu z živoucích tvorů! Dí mu to vlastních ňader ston, jak by ji poprv zřel, patří tak v Zoru... Ni delfinů kolem lodě shon. Jen světlo a vlny a vlny a světlo! I patří, kde v hloubi nebes to zkvětlo, a na slunce, které z propasti vzletlo jak nádherný, zlatý alkyon. I sáhne si k srdci, zda on je to vskutku? Ták docela na sebe zapomněl, nemyslí na zašlou, na příští půtku, necítí sirotu, prázdno, ni žel; jak bytost šťastná, jak tvor ve všem celý, je lehký jak pták, jak paprslek vřelý, silný teď vlnám jak zástupům velí, v střed bohů hrdý vstoupit by chtěl. Ó jak se to vlní, jak obzor plní to báječné mořské zrcadlo! Jak ženy prsy, tak pne se, plá, slní, zří s žasem v to děsné divadlo, a cítí, co bylo v něm trudů a bludů, co tkalo v duši rmut, hořkost a nudu, jak s hlavy mu dýmem a šupinou s údů v tu orgii světla zapadlo! A vztahuje ruce své, velebí Věčné a toužně zrak v dálku upíná, ba děkuje za bouře zlé, nekonečné; je svátkem ta velká mu vteřina. 64 Svůj osud cení si nad lósy druhů, jimž plynou s dny noci v únavném kruhu, cítí, jak duchu bouře jdou k duhu, jak samotou roste hrdina. Velebná chvíle! – Mihne se, bleskne, juž prchá, on cítí to, s oblaky večera bude zas ve dumě teskné ždáti po kouři své Ithaky! Zas bude chtít svoji obejmout ženu, zas políbit dítě! – Za jakou cenu se dotřel k tomuto Nesmrtných věnu?! ( Ó, zpátky, zpátky, vy přízraky! Je velký a silný! Edenské růže tká v kadeře jemu světla lom, teď cítí jarost a odvahu muže, jak mohutný v pláni si připadá strom. Ať vlna se vzepne a zčeří a zpeří, ať loď se mu zachví větrem jak peří, on žil a plně žil, neb v sebe věří, jest nesmrtelný v citu tom! 65
Penthesilea.
V svém hněvu Achill neúprosný u černých lodí prodléval, ni noc, ni jitra úsvit rosný nesnesly úkoj v jeho žal. Tu vrazil Nestor večer jednou v stan hrdinův: „Ó reku, vstaň, než v propast nové ztráty bědnou nás všecky zhroutí boha dlaň! Bůh jistě opustil své nebe, jak blýskavice hřmí v náš dav, chce dráždit k novým skutkům tebe, vzal na se tvého těla háv. Táž postava, týž povel smělý, na voze ční pln nádhery, hřmí v útok, v toulci tvoje střely, kol skrání tvoje kučery. 66 Táž podoba, tvé tváře rysy, zbroj stejná s tvojí, meč i štít, v boj neznámý jde jak ty kdysi, ó neváhej, spěj s ním se bít! Tak řádí, zuří mužů lesem, chce pomstíti smrt Hektora, ten cizinec dnes pouze děsem, zmar bude zítra tábora!“ Vstal Achill. Těžký oštěp chytil: „Bůh, plémě hadí, přeje vám, ví, třeba abych v boj se řítil, že musím se bít s sebou sám!“ A letí, letí, černým stínem juž mezi Trojských vozy vpad’, vše tepal kolem bleskným klínem, vše deptal, kácel napořád. Aj hle, tam z oné husté vřavy se tyčí k nebi statný rek, to jeho plášť i chochol vlavý i chůze, jak to Nestor řek’. A utkali se. Divým vztekem tak Achill nevzplál jaktěživ. Pláň zaduněla bitvy jekem, toť starý Achill jako dřív! 67 Boj dozuřil. Mrtvého reka dal Achill přinésti v svůj stan, krev černá přes nach pláště stéká, zbroj bohatýrská plná ran. I hledne blíže ve tvář juna – šat strhne – trne v úžasu, hle, dívčí ňadro jako luna se noří v krvi do vlasů. Tvář spanilá i v samé smrti... Leč všecko mramor, všecko led. I cítil Achill, jak vše zdrtí, byť chtěl to milovati, hned. A skočí znovu, oštěp chytí: „Co Ares chtěl, to dosáh’ dnes!“ A s divým smíchem v boj se řítí ( ó Trojo, tenkráte se třes! 68
Skylla a Charybdis. Antické duo.
Skylla. Do temné noci hýká psů mých lačný sbor, až k hvězdám pěna stříká. Věčný řev a spor! V mé hloubi se to vaří, kde s tmou se světlo sváří, já s dívčí hledím tváří na každou loď i vor. Charybdis. O skálu pracky vzpírám, sestro, vidíš mne? Do nekonečna zírám, kde se vlna pne. Z vln prsy mé se noří, o ně se proudy boří, řvu Noci vstříc i Zoři, vstříc všemu, co se hne. 69 Skylla. Noc mine a den vzchází, sem jet váhá loď. Teď jedna – mne to mrazí, sestro, v hloub ji hoď! Neptej se, koho veze, já neznám pomsty meze, své muky na řetěze jen vyju: Loďko, pojď! Charybdis. Blesk Jovišův mne pálí v čele posavad, žeh jeho schladit, šálí proudů trysk a spád. Já přepadnout loď musím, jí mužstvo rázem zdusím, však zlíbat je – si zhnusím, neb cítím mrtvol chlad. Skylla. Já Glauka milovala, zda to hříchem jest? Zlá Kirke čarovala, zasáhl mne trest: 70 Tvář, prsy pěkné panny, bok – skal tes proudy zdraný, a trup – psů rozeštvaný tlum u ztracených cest. Charybdis. Řvu do žáru i mrazu, loď rvu jako prám, do větru vyju: Zkázu! Z očí chrlím plam. Loď v tenata svá chopím, ji bleskem ke dnu ztopím, jen stranou oči sklopím, kdo mrtev leží tam? Skylla. Jen jednou já se chvěla, s dívkou jel tu hoch, květ růží kolem čela, v klínu květů stoh, i v bouři mé se smáli, objati hrdě stáli... mých psů se smečka valí a triton řve v svůj roh. 71 Charybdis. Jen jednou jsem se lekla: Kolem zdraných skal psů mých štvanice vzteklá mořem hřměla dál. Loď zřela skon svůj bídný, stál jeden v bouři klidný – vtom šleh’ sem měsíc vlídný a byl to – Hanibal! Skylla. Já též mu zřela v tahy, pracky vtáhla zpět, prs pěnou skryla nahý, ztišila vln změť. Kol střela průchod hladký – on projel, od Kann zpátky skráň složit v lůno matky, skráň, před níž chvěl se svět. Charybdis. Věř, větší nejel tudy, mnohý bdím tu věk, blesk mnohý krverudý v ňadra moje stek’, 72 mí psové dále vyjí, ohony v lodě bijí, je v proudy stopí, skryjí, jim v skon zní jejich štěk. Skylla. I Pompeja jsem zřela, Caesar tudy táh’, loď mnohá cizí, skvělá, plachty lesk a nach. Vše trpasličí plémě, většího nemá země, vod mých proud dí to temně i moře v hlubinách. Obě navzájem. Nuž, sestro, pracky vzhůru! Lodě hned se chop, v pěn zahalím jí chmuru, ty jí rozbij strop! Mně hoď ji a já tobě, s ní zatočíme obě, já zdávím mužstvo v mdlobě a ty je v hloubku ztop! 73
Idylla antická.
Na mýtině, za sebou jilmů řadu jak stěnu ptačím zpěvem prochvěnou stál Faun, v tmu tyčil kamennou svou bradu a večer hovoříval s Ozvěnou. Kdys dětem, které své tam pásly kozy, kol tančily a hrály vesele, se zdálo, Faun že na ně z dálky hrozí do trávy, vřesu, doušky, jetele. Však bázně v mladosti své neznajíce, když domů šly a z lesa stoupal stín, mu ostružinou pomazaly líce, v dlaň vtiskly zkvetlou haluz řeřabin. A v otevřená ústa ve svévoli mu cpaly stelivo a suchou klest, do vlasů jitrocel, jenž roste v poli, a čilimník, jenž plný zlatých hvězd. 74 Pak odešly. Faun stál tu zadumaný, střást nemoh’ tíži schnoucích květů těch a večer juž se chýlil z mračen brány a rosou zperlený kol chvěl se mech. Drozd zpíval kdes a vzbudil nymfu Echa, ta ozvala se v odvet z tříště skal, nad zemí vzešla luna sladkodechá, Faun poprv dnes jak mrtvá hmota stál. Tu milenci dva – chodili sem denně – když stmělo se, dva stíny, přišli sem, v zrak dívali se sobě roztouženě: Jak sladký život a jak luzná zem! V svém štěstí chudáka tu uviděli, jenž uši, ústa, jedna chrastí směs, skrz větve šilhal stranou ve hvozd stmělý a poprv hluchý k Ozvěně byl dnes. I pochopili jeho smutek rázem, hoch vztyčil se a jeden ruky vzmach, a frašná zdoba s Fauna sjela na zem, květ čilimníku i řeřabin nach. Z úst vyndali mu stelivo, jen v kštici pár květů drobných jemu nechali. Jim zdálo se, jak dál šli při měsíci, že kamenné jim ruce tleskaly. 75 A o čem nevěděli dřív, dnes našli: sluj stinnou tkanou hustým břečtanem – a stíny dva do jejich stínů zašli. Jak sladký život a jak luzná zem! A slyšeli, když odcházeli šťastní, zdí jilmů ptačím zpěvem prochvěnou smích veselý, jenž zdál se jim být básní – Faun jako jindy mluvil s Ozvěnou. 76
Po symposiu. J. V. Sládkovi.
U Platona bylo po hostině. Lístky růží v nedopitém víně spadlé s kšticí jinochů a žen chvěly se jak vzdušné člunky duchů, slední flétnistka kdy v lehkém ruchu dětských krůčků z komnaty šla ven. Nad pohárem velký mudrc snící viděl v snu svém zářný úběl lící, ňader vlnu, černý, hustý vlas; viděl pospěch, s nímž síň opouštěla, viděl temný purpur šíje, čela, slyšel hlas, jenž pohnutím se třás’. Byla na prahu, zved’ hlavu hbitě. „Ještě chvíli postůj, sladké dítě, Ktesias tam čeká, dobře vím; noc je teplá, hyacinty v květu, počkej, něco ještě zburcuj kmetu z flétny duše rtíkem růžovým!“ 77 Nerada se přece zastavila, štíhlá, bledá, průsvitná a bílá, mlčky flétnu naklonila k rtům. Hrála cosi divně, nesouvisle. Jak to zvěděl? Nešlo jí to s mysle, hrála starce rozmarům a snům. Dohrála a chtěla jíti chvatně. „Milé dítě, hrála’s velmi špatně, prosím tebe, opakuj to, víš?... Jako včera, on když seděl tady... Ovšem on je spanilý a mladý, s rozmary ach, kmetů bývá tíž!“ Hrála znova. Dojalo ji k pláči, že moh’ kárat ji. Div dechu stačí útlá ňadra, flétna živa jest, jásá, kvílí, šveholí a nyje, tóny jsou jak kapky ambrosie, barvy duhy a třpyt sladkých hvězd. „Je to líp, však přec to pravé není, včera líp to znělo, v okamžení on když taktem hlavou tobě kýv. Zkus to znova!“ – Chvíli otálela, flétnu odhodila, v štkání chvěla se jak větrem proutí mladých jiv. 78 A juž v pláči k nohám kmeta klesla; s bázní tvář svou zaslzenou vznesla, on se usmál, i jej přemoh’ cit; božským rtem se dotknul jejích vlasů, šeptnul do nich: „Mladost volá Krásu, s tebou Eros, dítě, můžeš jít!“ 79
Quies. Sbor kněží ticha a mlčení.
Ó matko všeho! Velké ticho svaté! Tvůj symbol jeseň jest, když listí zlaté jak Jovišův déšť po kamení leží, kdy větev nehne se, pták nezatíká, že slyšíš, had jak svoji kůži svlíká, jak pavouk mechem běží. Ať kolem vřavou divokou svět hučí, v tvém klíně, matko, všeho žití pučí, jež pozděj vzpne se jak oř a v dál tryská! Ty velká, němá, ze stínů ty stkána, ty stejně Života i Smrti brána jsi nejvíc taji všeho blízká! Ať světů podmanitel světy depce! Ať hřímá dál pěsť v hřívě svého hřebce! Ať města hlučí jako úly v rojích! Ať zem se třese, hrom řve, větry vyjí! Ta melodie nejvíc srdce zpíjí, jež padá s vlasů tvojich. 80 Na popelnic dně spíš ty nejraději, v nich tkáš tu velkou kosmu epopeji, jež smrtí počíná a konce nemá; v sta závojů jsi taje zahalena, jak Isis děsná, svůdná jako žena a jako hrob jsi němá! Jak blah, kdo tobě zasvětil jen žití! Jak prsten na dně řeky tomu svítí na života dně božský úkoj sladký. Mír, zlatý plod, ve větvích tvojich hoří. V tvé vlny duše znavena se noří, lnouc k tobě jako k prsům matky. Kde je tvůj trůn? Zda v lesích? Na dně moře? Rtem zlatým pije z tvojí číše Zoře, Noc lízá prach tvých nohou, jenž jest rosou. Z tvých hlubin v srdce chorá Naděj vstává, po nivách tvých však mladá Láska smavá svou nožkou chodí bosou. V tvém tichu ona se smrtí se potká, a hydra všeho náhle stojí krotká, jak vidí Lásky usmířené líce. Hráz mezi ní, jež pouze žitím dýše, a tou, jíž mrtví v hrobech dřímou tiše, se hroutí víc a více, 81 Ažaž v tobě, matko, všecko v hloubi splyne na moře valné, kde jen zjevy stinné se honí přeludů, kde spí se sladko bez únavy, bez bolů, bez účasti. Prst na rtech spějem k svojí pravé vlasti, na ňadra tvá, ó matko! 82
Hagaï.
Když na ohništi prvním požár splane, co jiskra zmůž’, jež v popeli se tají? Ach! Vznítit plamen velký, vítězící, to sen a přání! Proč to nelze, Pane? Zde vůle pevná, jazyk schopný slov, zde ruka v posun, hlas, jenž roven lvici, zde všecko, před čímž davy poklekají, zde andělský hlas: „Vstaň, jdi na můj lov! ať věštba tvá jak Sinaiský hrom vane!“ – I poslech’ jsem a rodný nechal krov: Dnes dílo své zřím – marné, ztroskotané! Má matka stará, sirá, prostovlasá mé v pláči žalném objímala nohy: „JdiJdi, synu, k čemu zrodila jsem tebe? Den spásy vzešel; národ ti vstříc jásá, ó vyleť z tetivy, jak letí šíp, jdi, s tebou já jsem, lid tvůj, samo nebe! Jdi, kácej modly i falešné bohy, 83 v prach zdeptej babylonské luzy vtip! Rci, velký Hospodin je naše spása, jen chtějme, chtějme, všem zas bude líp. Chrám velký vstal i dávná jeho krása!“ Já sám juž kmet, jenž lepší částku žití nad cizích vod jsem proplakal juž břehem, já mdlý a ztýrán velikou všech bědou, vstal; mně se zdálo, že i ret můj cítí ten uhel, Isaiáš jímž čistil ret. Já vstal, svou prsty probral bradu šedou, a neodstrašen kadeří svých sněhem, jsem vyšel dobýt Hospodinu svět. Číš nepodal mi a já jsem chtěl píti, já k předu chtěl a vše volalo: Zpět! Já slabý byl v své doby vlnobití! Proč oheň svatý jiným zžehnul rety? Já totéž chtěl, já pouze přišel pozdě. Ó kletbo času, v jhu tvém každý malý! Jak Daniel já nosil v duši světy, jak Jeremiáš též jsem z hlubin lkal, jak Ezechiel obří vzpjal jsem svaly. Však orel nebyl jsem, pták smutný v hvozdě, třpyt křídel mých, pel hlasu vyvětral; mé věštby suchých slov jsou matné věty, mé celé umění – můj velký žal, tvůj, národe můj, nářek tisícletý! 84 Já na ulice vyšel, na náměstí, já kázal, prosil, rval jsem roucho svoje, na hlavě popel, plakal jsem, se svíjel! Byl slinou znectěn a v tvář zraněn pěstí, a slyšel barbarů a dětí smích a drzý hlas: „To není Ezechiel!“ – „Nač namáhá se? Co chce? Nač ty boje?“ A ruch ten kolem, povyk brzy ztich’, já sám stál, zcela sám, sám na rozcestí, já cítil zhrdu velkých, malých pych, zřel štěp svých snů – však neviděl jej kvésti. Mne matka moje přivítala s láním: „Kdy začnou stavět již chrám Hospodina? Ty mlčíš? Styď se! Cos pořídil v davu?“ Já stojím před ní, mlčky hlavu skláním. Co mohu já, když nechce, nechce lid? Mne proklej, zatrať, poplivej mou hlavu, mne zapři provždy, proklej svého syna, však jedno prosím: Přej mi ticho, klid! Já podleh’, darmo výčitkám se bráním. Kde, Jahvé, paveza tvá, kde tvůj štít? Proč loď svou svěřil jsi tak špatným dlaním? Já nemám síly, nemám v řeči hromu, ni blesku v očích jako staří nabi, je velké veliká jich doba nesla. Má bídná jest; já věštím, ale komu? 85 Chci z rumů, Pane, zvednouti tvůj chrám, tvé kněze posadit chci na tvá křesla! Chci, ještě chci a cítím, že jsem slabý, že nevím, proč v zlém boji umdlévám. Lkát musím svého lidu na pohromu a nejvíc ze všech já se chvěju sám, jsem suchá sněť na Izraele stromu. Chtít! – Jak to málo, tam, kde není síly! Chtít! – Jak to prázdný zvuk, jenž dozní záhy! Chtít bez skutků – jak peníz malé ceny! A přec já viděl, jak se ke mně chýlí ten Anděl Hospodinův, září hvězd na místo peří jenž byl okřídlený! Ó moje touhy, myšlénky a snahy! Mně pouze o slzy mé matky jest. Zřím její rozpoutaný vlas a bílý. „Proč zrodila jsem tebe? – Kde má čest? Pán zapřel tě, ty nedošel jsi k cíli!“ Co věštec platen, když mu doba mizí? Já nechci omlouvati slabost svoji, však jedno vím, co vyzískal jsem prací: Jsme všickni vlákna v lemu boží řízy, to dosti buď, ať zdobí hruď či paž; ať pěnicí se tvoje hymna ztrácí, tys přece žil a něčím byl v tom boji, na jeho nebi přece hvězdou pláš, byť nejmenší! Však i ta nevymizí, chtěl’s dobro, velkost, pravdu, těch jsi stráž i tam, kde čas vše potírá a sklízí. 86
Hakeldama.
Já znal ho přec – on dobrý byl a dobru sloužil ze všech sil a lásku, kterou kázal slovem, vždy osvědčoval v skutku novém. To všecko věděl jsem a vím. Já chápal to, já nebyl zlým, leč dospět k výši jeho dobra, proč nedána mi síla obra? Tak závist, štír, ve srdci mém se chytla, rostla každým dnem a v novou masku moje mdloba se změnila, – to byla zloba. Ta zradila ten božský div, jen ona – a já nikoliv! Proč, když jsem takto jednat musil, bych odměnu si nyní hnusil? 87 PryčPryč, kove! Tebou pohrdám! Teď bez něho se cítím sám. Mně chybí každý osten žití, s kým více nemám zápasiti. Teď zřím, jaký jsem trpaslík, zdezde, duchu zloby, můj vem dík! Zda srovná rozdíl mezi náma smrt moje? – Vítej Hakeldama! * Fík sirý v pusté pláni ční, snět holá, havran letí k ní. Ký rozdíl, přihlédnu-li blíže, jest mezi ní a dřevem kříže? Vlas jeho zlata záplavy, můj ohnivý a ryšavý, však přilnou k dřevu stejně oba, ty láska vedla tam, mé zloba. Jak on i já snil mnohý sen, nám oběma byl nesplněn... Ó vonnou nardou napuštěny vy kštice krásné Magdaleny! Ó sladká něho Marie, jak hvězd když nebem rozsije! Ó vlídné Marty služná péče, vás obě v slzách ctím a kleče! 88 Vše marno! Vždy byl přede mnou slov, zraku silou tajemnou, vše přebral mi, mne nechal státi, jak mohl jsem jej milovati? Co zbývá mi? Sem, provaze, hněv dá, co chybí odvaze... Zní, havrane, tvá píseň známá v mých očích, v duši – Hakeldama! * Což jestli on byl přece Bůh? Pak zlý jsem vedle něho duch, či loutka jen a maska prázdná se snahou sobce, s tahy blázna? Na divy jeho vzpomínám. Zda moh’ jsem dovésti je sám? Ba, na hoře když davům kázal, ký démon zlý mi jazyk svázal? Já říci totéž chtěl,chtěl co on. týž posuněk měl a týž tón, však v pravý čas vše selhalo mi, on orlem vzlét’ – já zůstal chromý. Z dvanácti jeden být – los můj. To málo celkem; stůj co stůj, já víc chtěl být, zda to je hříchem? Jak on já zpil se pouště tichem, 89 Jakjak on se postil, přemítal, kde mrzák jen se naskýtal, řek’řek’: Odhoď berly! ku chromému. – Proč nešlo mi to jako jemu? Dost možná, že byl boží syn! Pak já jsem dítě trudů, vin. Vše klame – smrt jen neoklamá. On Sion má – já Hakeldama. * Noc kvačí chmurná, příšerná. Strž nebes velká cisterna, kam hvězdy, ovce nebes táhnou, se napojiti mírem, práhnou. On v skalném hrobě dřímá již. Ční prázdný na Golgotě kříž, můj posud vztyčen trčí v nebe. Má vina, had, mi srdce střebe. On zítra může z hrobu vstát a bude sluncem jitra plát, vše rány jeho budou jasem, svit božství zaplá jeho vlasem. Já budu tady halen v mrak, sup zatkne spár v můj kalný zrak, do vlasů chladná rosa padne a pekla žal v mé srdce zrádné. 90 On s učeníky – zas jej zřím – zrajícím půjde obilím, jej nebudou co mistra znáti, však s ním se budou radovati. Nuž, rychle v smyčku, šíji má! Kdo v lásce světy objímá, zde rozlušť hrozné moje drama! Mne neleká víc Hakeldama. 91
Vzkříšení.
Šer v sykomorách bloudil. Ptáci spali. Dech jitra ob čas ostrý zavál. V žáry se nítil nebes pruh, juž řidly páry. Den třetí již spal Kristus v srdci skály. Jak stíny tmavé muži po zahradě se objevili zahaleni v pláště. Jak bílé stíny ženy, každá zvláště, a náhle byli všickni pohromadě. Spal voják římský opřen o své kopí, to jitra žehem plálo živým zlatem. Ti hovořili spolu s tichým chvatem, co každý v zoru toužebně zrak topí. I řekla Marta: „Cos mne hnalo zrána a vedlo z města v sad ten moje kroky, chci vědět, zda to byly krve toky, zda zcelena je v svatém boku rána?“ 92 A Marie než mluvila víc štkala: „Chci vědět, zdali z mojí vázy vůně po mukách všech, po hanbě kříže, v lůně skal rozvětralých rovněž nezvětrala.“ A Salomé: „Proč opustils nás, Pane?“ A Petr šeptal ostýchavě v hoři: „Zpěv kohouta jsem slyšel v ranní zoři, v něm vinu svou!“ A Jan: „On jistě vstane!“ A ruce dali si a zmlkli v bolu; „On musí vstáti!“ jistotou v nich vřelo. „Jak lilie vzplá jasem jeho tělo!“ Tak pravili a těšili se spolu. V tom rudým zlatem východ hořel celý. Kde pták, ten vzbuzen. Každý strom plál, plamen, a žoldák prchá – odvalen jest kámen a skály odvěké se třtinou chvěly. A všickni padli na tvář. Jak dech Boha to přes ně valilo se, zoře jitra. A skutkem byla touha jejich nitra, ač malomocná byla k chůzi noha. A řekla Marta: „Plál bok jeho jasem!“ A Marje vzdychla: „Vůně z vázy mojí mne dotkla se!“ a Jan: „On u mne stojí!“ a Salomé a Petr: „Chvím se žasem!“ 93 „Vstal, přemoh’ Smrt!“ A zbožně zvedli zraky. V té chvíli lidstva budoucnost v nich celá své Hossana! i Alleluja! pěla, jen Tomáš v tichu děl: „Zda vstanu taky? On ovšem přemoh’ Smrt, mé oko zřelo ten triumf, výsměch Smrti dozajisté, však pověz sám, jak bude ti, ó Kriste, zas první mrtvé až v prach padne tělo?“ 94
Schammai a Hillel.
Byl rabbi Schammai jako skála v moři, na jejímž příkrém tesu hvězdy hoří, o jejíž bok se vlny trou a boří. Byl rabbi Hillel pod skálou ty vlny, jež podají se rády, na nichž plný svit hvězdný spočine pak čaruplný. Byl rabbi Schammai jako kaktus divý, jenž ostnů plný zachmuřen se křiví, bez vůně v rudý plamen tryská živý. Byl rabbi Hillel jako lilje tichá, jež lučin je i zahrad smavá pýcha a vůní blažíc úkoj duším dýchá. Děl rabbi Schammai: Pouze zákon boží, a spravedlnost, právo! Ať svět vloží na čelo tvoje drsný vínek z hloží! 95 Děl rabbi Hillel: Boží zákon, ano, však vlídně buď vše davu podáváno, vždyť slunce rovněž usmívá se ráno. Děl rabbi Schammai: Zákon v srdci skrytý jen vyvolencům patří, na hor štíty jen orel slétá, vari s proselyty! Děl rabbi Hillel: Zákon boží věčný všem olej skýtá svůj i svůj prs mléčný, buď hodovníků zástup nekonečný! Děl rabbi Schammai: Litera jen platí, ty děcku nesmíš ani chleba dáti v den kipuru, nechť třeba smrt je schvátí! Děl rabbi Hillel: Tu zamezit ztrátu, dám snísti vejce hladovému bratu, nechť slepice je snesla o sabbatu. Kdo pravdu měl? Do které školy jíti? Dle kterých nauk spravovat své žití? Dík, Gamaliel tu jak hvězda svítí! A tázán, kdo má pravdu, bez rozpaku děl: „Snese někdo lesk božího zraku? Tož proto v mlze tají se a mraku. 96 A že má peníz každý stranu dvojí, zřít obě vráz to nelze v dlani tvojí, ač obě teprv na celek se pojí. Jeť Jahvé velkost, hrůza, přísnost děsná, jeť Jahvé něha, láska, radost plesná, jeť Jahvé smrt, je život, zima, vesna! Však rázem obé pojmoutpojmout, duch by zšílel, by ale klidně obé chápal, sdílel, byl stvořen Schammai a byl stvořen Hillel.“ 97
Talmudský motiv.
V tu noc, kdy padnouti měl Jerusalem do rukou pohanů, tu děsným žalem se stáhlo srdce Boha. V mračen lůně dva andělé, již zoru zažhnout spěli, hlas veliký a smutný uslyšeli: „Co dělá ve svém smutku na svém trůně syn člověka, který je vladař světa, když jeho naděj’ v troskách, mrtva, kleta, když jeho slávy dědic s bledou tváří na márách leží?“ – Zhasne vše, co září a černým rouchem ověší své síně. Tma rázem vstala v nebes prohlubině, se sluncem hvězdy zhasly, měsíc zblednul. A znova z mračen se hlas velký zvednul: „Co dále dělá?“ 98 – Vše proň ceny ztrácí, co bylo rozkoší mu, pýchou, zkácí a zdeptá v hoři svém. Než slova jejich strh’ prostor v chřtán svůj, vichru na peřejích se vesmír vzbouřil, zem se třásla celá, druž světců, duchů se jak třtiny chvěla a zmizela v hloub jako sněžné pýří. Dál strašný hlas zněl v úhly světa čtyři: „Co potom dělá?“ Andělé, již vzduchem se nesli, děli: Mlčí, v smutku hluchém zří bez účasti k obloze i zemi. A od té doby Bůh je v nebi němý. 99
Tryzna v Teutoburgském lese. (Starý centurio vypravuje na forum romanum.)
Nu, jak jsem pravil již, to obrovské jsou lesy, víc nežli padesát jsme dnů kráčeli jimi. Jak šedé závoje se mha na snětě věsí a z černých údolů kol vystupují dýmy. Tam všecko černé jest, pták černá křídla vzpíná a hýká ve vzduchu, jenž ustavičně kalný, a k nebi ve mlhách ční šelestící třtina. Tu balvanů sní pár jak rozbitý hrad skalný, kleč mezi nimi jen se zachycuje spoře, a vyšplháš-li tam, zříš v hloubi pod sebou a napřed, vzadu, kol jen velké lesů moře v mhách státi bez hnutí s příšernou velebou. Teď ořů pochodem klest větry svátá praská, déšť jehel s borovic ti vítr šlehá v tvář, dub v cestu staletý, kmen jedna rýha, vráska ční v mladém podrostu jak věštec – samotář; 100 do těla tuhého jsou vbity divné zbroje: tu visí dutý štít, tam s krve stopou meče, ba lebky nepřátel a bílých hnátů roje u paty jeho tlí, památky dávné seče. Tu náhle v pochodu cítíme, kterak vlní se půda pod námi, náš oř se chvěti počal, a děsná předtucha všem ňadra hrůzou plní, blesk z travin zblácených vstříc kalným okem močál. Pár kroků, sjedem v hloub, oř je tam pod kolena, ty kleješ, vztekáš se, kůň trhá sebou vztekle, kol těsných udidel mu bílá chví se pěna, chce celou silou výš, však vbit jest v půdě změklé, čím větším úsilím se vybaviti žádá, tím hlouběj’ do trávy a do bahniska vpadá. Teď kdyby nepřítel moh’ padnouti nám v záda, z všech stran nás obklíčit, jen skřek a vzteku lání nám zbývalo by jen, jak uštvaných psů stáda se dáti utlouci bez odporu v té pláni. Zní vůdců povely a v to signaly tub, ve mlze tratí se nám signa prvních stráží, víc v levo kapradím a směsí pestrých hub z té prázdné mýtiny v les hloub se šik náš sráží. Juž mlha houstne v mrak a drobná prška hustá nám v tváře šlehá juž v úplném bezvětří, mha v oči sype se, jak hlína cpe nám ústa... Stát! povel zahřímá, než stráže vyšetří, co dále dít se má. – Od šiku zvolna k šiku to heslo letělo po řadách bojovníků, a nežli došlo k nám, vůdcové v první řadě pod plachtou rozpjatou se shlukli pohromadě. 101 Již stráže přišly zpět, v jich tváři psán byl děs, jich ruce kynuly, kde na obzoru les táh’ v nekonečno až své černé, tiché vlny. A tu jsme zaslechli: Ten les je mrtvol plný, tam z Vara legií prý zbytky nepohřbené se kupí v močálu a valech rozpadlých, ve hlíně rozmoklé, ve stohy nakupené tlí v krvi nahé, jak je zrádný osud stih’. Tu srdce caesara hluboký smutek schvátil i srdce vojínů, zde všickni cítili, jak mnohý bratra tu neb ujce, děda ztratil, v noc pustou bez slávy jak se tu zřítili, a jaký osud jich že náš též býti může, jak pýří ubohé jsme v děsné dlani Fata! A mlčky k druhu druh se tisknul úž a úže v té pršce mlhavé, v tom lese plném bláta. K domovu letělo tu vzpomínání všech, po ženách, po dětech se ozval mnohý vzdech i z ňader otuhlých a starých bojovníků, u vlastních, pohřbených jak bychom stáli šiků. Stál Germanikus něm, pak ztlumenými slovy dal rozkaz vyšetřit les i kraj Caecinovi. Já v jeho řadách bylbyl, a tak jsem vyšel s nimi do hvozdu černého, šlo ku předu to zvolna, šlo tříští záseků a stromy skácenými, co hrdlo tísnila i krok vzpomínka bolná. Tu mosty přes močál jsme v ráz musili sroubit, tam kácet podrost zas a skály v bahno válet, tam slyšel’s povely, tam lát a zase troubit, voj k práci pobádat, s pochodem neotálet. 102 Hráz nová nejedna tu námi nasypána, vše jakž takž hotovo v svit budoucího rána. Déšť ustal, ale den byl smutný, zachmuřelý, když první Varovo jsme opevnění zřeli, tři mohly legie zde směstnati se jistě, val nedodělán byl i příkop na tom místě. Zde v hloubi kotliny, jež skláněla se dosti, jsme zhledli hromady již tlících, bílých kostí, tu víc jich při sobě, tam rozptýlených v dáli, jak v odboj střetli se a tam jak utíkali, tříšť zbraní mezi tím a koňů tlupy celé a hnáty bez kůže, na stromy lebky vbité, vše bylo posupné a ponuré a ztmělé, jak všel bys v pravěku pohřbiště obrovité. Pod stromy oltáře se tměly cizích bohů, zde našim tribunům i vůdcům sťaty hlavy, krev černou bylo znát na každém jejich rohu, krev zbyla v močálu, jenž byl jí celý tmavý. Tu v šatu sedraném k nám přišel pastýř bludný, a hle, on Říman byl, po strašlivé té řeži stud bránil návrat mu i zbyl zde, v osud trudný se vpravil. Vyprávěl nám, kde kdo mrtvý leží, kde padli legáti, kde první orly vzaty, kde Varus poraněn, kde zdrcen tíhou ztráty meč vrazil do sebe, i místo, balvan ploský, zkad Armin hovořil ku davům, stanů trosky nám tlící ukázal, pro odsouzence jámy, v něž kleknout musili, než sražena jim hlava, pak z řady šibenic jen holé, kusé trámy a místo nejkrutší, kde boje hřměla vřava. 103 A potom sedl k nám a vzdychal, plakal s námi. Ó kterak truchlivě tu zněly naše tuby, jak nesly zvuky jich se cizím vzduchem kalným! My zřeli smrti v tvář, do zmaru, do záhuby nad tímto hřbitovem tak rozsáhlým a valným! Po šesti letech teď ty kosti ztrouchnivělé jsme mohli uctíti a pochovati v slávě, však s kostmi bratrů svých i kosti nepřítele víc nelze od sebe v té rozeznat je vřavě. Drn první do ruky vzal caesar sám, se sklonil a k první mohyle dal základ posvěcený, jak v purpurový plášť žalostnou slzu ronil, když zbytky sebrány a v horu shromážděny! Pak začli káceti jsme obrovité kmeny a válet balvany, je drnem obkládati... Třesk zbraní slyšel jsi, v to naříkat a lkáti, v hluk seker, povozů ty úpět, ony láti, sta rukou v práci tu se hemžilo a třáslo, sta ňader k úpadu se chvělo, srdcí žaslo, sta očí zkaleno tu slzí hořkých proudy a nové balvany a kmeny, skály, hroudy, až všecko pohřbeno... zmizela stopa slední po naší porážce i hanbě. Ku polední den zatím pokročil. Sta mdlých klesnulo páží a z dálky poplašný zněl signal prvních stráží. Dnes dusí mne ta mha, na prsech se mi sráží... 104
Eros.
Doposud Phaon chrání jej v zahradách své villy; nestálí pretorjani i ti jej opustili. Z Říma vše nové zprávy jsou vesměs nové rány, vojska vždy nové davy se hemží kolem brány. Poslové nesou jemu zlý nález od senátu. Prohráno, konec všemu, jest nepřítelem státu. V Galii caesar Galba a v Římě zatím lůza; božství vše bylo šalba a zbyl jen děs a hrůza. 105 Umělce kde jest sláva? Jen Eros, otrok mladý, v péči své neustává, s ním věrně trvá všady. – Třeba je umřít, hochu, však já to nedovedu! Sklonit se nad meč trochu, v ráz všecku skončí bědu. Matný však jsem a slabý, děs před smrtí mne svírá, zpátky mne život vábí, tak caesar neumírá! Jindy co nudy biče mne mrskaly a štvaly, nové teď, nové chtíče jak lvi v mé duši vstaly. Žíti chci – mřít když musím, to kletba Neronova! Pláč s echem: Musím, musím! mu zhasly další slova. Ku svému chlapec pánu vznes’ hluboký zrak snivý, hromem co bušil v bránu juž legionář divý. 106 Eros děl meč svůj tase: – Hleď, těžké to tak není! Pravil tak a v témž čase krev z ňader se mu pění. K němu se caesar shýbá, tvář hocha jas a štěstí – ruce mu nyní líbá – je blažen – bez bolesti... Divoce Nero zavyl: Co dalo ti jen síly? – – Jsem křesťan! chlapec pravil a skonal hned v té chvíli. 107
Helena. Jar. Gollovi.
Kol katafalku plálo tři sta svic. V jich rudé, kalné záři jak sněžné pole byla mrtvé líc, kde světlo, stín se sváří. A černých na stupních muž mračný stál jak socha v pose hněvné, na čele resignaci ustoup’ žal, jak mramor srdce pevné Podpod togou tiskla neúprosná pěst; rty, jak v snu jež se chvěly, dřív jedním pouze slovem: „Mrtva jest!“ teď zvolna k sobě děly: „Zda pohledět jí v tvář mám odvahu? Zda miluji ji posud? Pro žití nového teď na prahu ji ve hrob sklátil osud? 108 Chce říci mi: Ty máš jít světem sám bez přítěže a svoru?! A přítěž byla ona mrtvá tam, mha halící mně zoru. Na cestě svojí, zřím to před sebou. já byl bych jistě musil tvou, věčná Hellado, zpit velebou, jak první krok bych zkusil, Vv prach zdeptat její sny a vidiny a ranit srdce její. Vstal Osud za mne z věčna hlubiny... Spí – klid má v obličeji. Klid, kterým v žití plála vznešenávznešená, však mramorová, chladná; jak možno to, že slula Helena, když duše v ní ach, žádná! Ó Helena! Mne zpil ten pouhý zvuk, co já v ní všecko hledal! Té obraz, před kterou kdys kmetů pluk se v branách trojských zvedal. Tu velkou, zářící, ten soujem vnad, to slunce v noc mou temnou, jež měla v noci vedle mne vždy stát a ve dne kráčet se mnou! 109 Té obraz, odliku a podobu na duchu, srdci, kráse, v níž dávná Helena by vstala ze hrobu a pro mne vtělila se! A zatím tělo jen a pouhý tvar, to vasa bez květiny, to srdce, výheň – ale kde v ní žár? A jeho tep tak líný! A lhostejně tak přešla žitím mým, jak zde teď v hrob se chýlí, jak oblaků stín táhne obilím, přes plné klasy pílí. A já chtěl rosu, já chtěl slunce pít z ní v lásky žhoucím plese svět obejmout – a ona, v duši klid, jen tupě – křižuje se! Nic nehnulo jí, stejný klid a mráz z ní v moji bytost vanul, co s barbary se vrhna ve zápas pln skutků já jsem stanul Nana prahu velké, příští doby své, juž vítězství má jisté! U nohou této mrtvé v boj tě zve má velká síla, Kriste! 110 Pryč cetky, svíce, dýmy kadidla! Svět s plným slunce leskem má duše na Olympu zahlídlazahlídla, než zapad’ s hromu třeskem Tenten portál tratící se v oblaky, tkán ze zlata a sloně, kde růže v kšticích, krásné přízraky, dlí bozi na svém troně, Světsvět volný, velký, ryzí, mohutný, pln vzruchu a sil vření... Tvůj, Zeve, nezhasnul klín bleskutný, Pan velký mrtev není! On stejně dýchá hvozdy, u čela mi jeho oddech pílí, jak před lety na statku Marcella, když s bratrem svým jsme žili! On divoký se s lvy a tigry pral, o závod s větry lítal, co hodiny já prodlel v stínu skal a v Homéru svém čítal. A večer oba jsme se vraceli, on ruce krví rudé... Mé ruce v duchu modly kácely, jež zřel jsem vždy a všude. 111 On uleh’ divoch k boku milenky, již sebral v stepi kdesi... Já duši plnou světlé myšlénky jsem těkal nad nebesy. On hýřil při číši a s přepychem při sta pochodní jasu... Já sedal s Plotinem a Jamblichem u Psychy hodokvasu. Já viděl krásu sestupovat s hvězd, jak druhdy z pěny moře se vznesla božská! Vstal, křik’: Živa jest! Pryč žalmy, lkání, hoře! Krev marně teče, nadarmo ran pět se otevírá stále, jen krásou, krásou obrodí se svět, jen radostí, ne v žale!“ 112
Omar.
Tvé tělo záhon lilií, ó jak to plane a svítí! Mé smysly vůní opijí, jak včely tam se řítí! To právo včel – však nad nimi se klidně vznáší má duše, lákána růžemi sladkými jen z dálky chvěje se v tuše. Však slunci rovna se usmívá, nehodlá sestoupiti, ať smyslů zní hudba kol vířivá, kde lilie údů těch svítí. Ba ona klidně nad tebou za myšlenky své jde drahou, tvé krásy netknuta velebou, tě nechá klidně spát nahou. 113
Tamerlan.
Zdeptal říše, města dobyl, nejednoho emira hlavou stanu vrchol zdobil, když však před ním otvírá Mystickýmystický se vonný harem, vítěz včera, vítěz dnes, tajemným se chvěje žárem, nízko plazí se jak pes. Líbaje pak dívčí rety a žen prsy třímaje, myslí: To jsou lepší světy! Zde je cesta do ráje! Války, boje, víc než lidské, pouze symbol jemu jsou oné touhy extatické: Zkrotit ženu láskou svou. 114
Sbor starých Gallů při kvasu a tanci mečovém.
Šíp, meč, žár příteli trojí řve zdar, vrahovi trojí řve zmar. Krkavče, zatkni v leb jemu spár! Lepší jest roh vína, jež jak oř se vzpíná, v číši divě tryská, sluncem blýská! Lepší je roh vína,vína nežli medovina, zemitá a líná, jíž chuť k boji jako k tanci uhasíná! Šíp, meč, žár, příteli zdar, vrahovi zmar! 115 Lepší je roh vína nežli ostružina, z Gallů starých kmene od kořene, šumí se a pění, na perly se mění v každém okamžení, stokrát sladší nežli dívčí políbení! Šíp, meč, žár, příteli zdar, vrahovi zmar! Lepší je roh vína, krev mi připomíná valící se z rány na vše strany! V obou život dřímá, v obou síla hřímá, krev i víno dýmá, proto krev mne jako víno divně jímá! Šíp, meč, žár, příteli zdar, vrahovi zmar! 116 Lepší jest roh vína, slunce připomíná zářící skrz chmuru ve purpuru! Víno, slunce v rohu, okřídlí mi nohu, stojím v mrtvol stohu vzpřímen, sám, roh s mečem v ruce roven bohu! Šíp, meč, žár, příteli zdar, vrahovi zmar! Lepší je roh vína! V tanci jak třtina když se dívky v háji prohýbají. Tančí mezi meči, mluví sladkou řečí, každý pohled – léčí, ústa, oči, boky, ňadra v divé křeči! Šíp, meč, žár, příteli zdar, vrahovi zmar! 117 Lepší je roh vína. Celá domovina, slunce, krev, slast, hněvy, naše zpěvy; vše to v číši kvasí, pro budoucí časy k životu se hlásí. Číše výš, vjeď sťaté lebky vraha v speklé vlasy! Šíp, meč, žár, příteli zdar, vrahovi zmar! Lepší je roh vína! Sama Arduina pravou krev tu dračí z prsů tlačí. Oh! Vy naše sruby! Oh! Vy naše duby! Nehty jako zuby rvát se chcem, vlast nesmí zdeptat barbar hrubý! Šíp, meč, žár, příteli zdar, vrahovi zmar! 118 Lepší jest roh vína, poklad otce, syna, odkaz v zrak i ruku bude vnuku! Číše výš, meč dolů! Svorném ve hlaholu zatančíme spolu. Volní jsme, číš pokud krouží kolem stolu! Šíp, meč, žár, příteli trojí řve zdar, vrahovi trojí řve zmar, Krkavče, zatkni v leb jemu spár! 119
Zpěv posledních bardů gallských.
Vše posekáno. V jedné změti tu starci, ženy, muži, děti! Jak velká vlna na úskalí zmar jistý juž se na nás valí; pryč s harfami teď, v meče pěstmeče v pěst, ať slyší nebe naši zvěst, co vrah juž deptá štěrk i klest: Syn zpěvu může volný mřít, však v okovech mu nelze žít! Jak dub se kácí se skaliska, když mlatem do něj Taran tříská, my padnem hrdě v květu síly! Nás se všech stran juž obklíčili, nám zapálili srub i svor. Ó rvete tvrdá žebra hor, ať v smrti ucítí náš vzdor: Syn zpěvů může volný mřít, však v okovech mu nelze žít! 120 Dnes ráno slunce před východem jsme byli ještě s celým rodem na mohylách, kde v pusté noci spí dědové i naši otci. Teď večer kol a šer a dým, ať naše krev teď tryskne k nim, v hluš jejich zahřmí vítězstvím! Syn zpěvů může volný mřít, však v okovech mu nelze žít. Juž tady jsou a kol se kupí. Zda jsou to vlci? Jsou to supi? Co chtějí od nás? Otců víru! A lijí na nás v ohni síru. Ten jeden v čele nese kříž, to znamení, ha, známe již, mrak v duši padá, v oči tíž. Syn zpěvů může volný mřít, však v okovech mu nelze žít! Teď na ně! Meč v tvé pěsti v tříšti! Sám nestojíš přec na bojišti, meč na zemi, však harfy zvednem jak mlaty výš a nepoblednem, ať strun jich pukajících zvěst v hvozd volá, stráně, strž a klest: zde život – nikdy otců čest! Syn zpěvu může volný mřít, však v okovech mu nelze žít! 121
Skald a Walkyry.
Skald mladý seděl dubů ve stínu a sám se takto modlil k Odinu: „Já nechci mládí věčné na zemi a nechci skráň věnčenou růžemi. A nechci nahé, vzduté prsy žen a nechci medu pohár rozpěněn. A nechci bitvy ryk a zdaru ples, chci hluboký jen mlčenlivý les. Chci mír a klid, jenž dýše z doubravin, když přes mýtinu půlnoční jde stín. Když z mohyl mrtví reci vstávají a ve úplňku štíty mávají. 122 A letí šťastní přes práh Walhaly, chci za nimi se dívat z povzdálí. A Freja když je s plesem přivítá, jak dozní přes most ořů kopyta, Chcichci skulinami mraků mlžnými jen zbožně dívati se za nimi. To stačí k štěstí mému, bože, slyš!“ – A v souhlas jemu dechla noční tiš. Tak modlil se a uleh’ v kyprý mech. Tří Walkyr nad ním zahřímal tu spěch. Tří Walkyr nahých, mračny jely, tmou, jich vlasy vlají, ňadra jich se dmou! I děla první: „Květů pln je hloh, hle, v jeho stínu leží mladý hoch. Pojď s námi, pojď!“ A druhá s oře níž se sklonila (z par stoupal měsíc výš) Aa jejích ňader tuhá poupata mu přejela skráň: „Moje komnata Jeje v oblacích, blesk u mojich bdí vrat, pojď, hochu sličný, na mém srdci spat!“ 123 A třetí ještě níž se schýlila: „Nemožno, bych se v tobě mýlila, Pojďpojď se mnou, dechnu pouze do tvých strun a poznáš věčné taje hvězdných run. Co dětské sny tvé, které mlhavě se rojí v lbi tvé reků o slávě? Jest žena všecko! – Přítěž dumy shoď a za mnou dál v můj oblačný hrad pojď!“ I zachvěl mladý Skald se neblahý, své tužby zapomněl i přísahy. Kýv’ první v souhlas, byl tak sličný, mlád, na druhou smál se, třetí v náruč pad’. Jak v sedle jich se octnul, nevěděl, juž s nimi jel, přes pusté pláně hřměl, Ii zvonil trysk jich jako cepů tep přes rozsochatých skalin lysou leb, Přespřes hroby Vikingů, kde houštím třtin jen vichr pláče a kde straší stín, Přespřes moře, jehož zpěněných vln val se jako živé hroby valí v dál. 124 Jich paží cítil stisk a ňader vzruch a v srdci světy nových snů a tuch. A letěl s nimi přes kraj, přes prostor a přes močál a pustá bradla hor. Co Odin mu, co Walhaly je ples, co srdce klid, co mlčenlivý les? Co reků triumf, války divá zvěst, on vítěz teď, ba on sám Odin jest! Tak letěli – ó divý vír a slast, až shodily jej rázem ve propast. A sotva prachu sloup se nad ním zdvih’... a mračny v dálku zněl jen Walkyr smích. 125
Píseň Walkyr na bojiště ujíždějících.
Jedeme, jedem ve mračnu šedém, na hřebci hnědém sedí z nás každá. Vedle ní sedí Odboj a Vražda; z oka Smrt hledí. Co dál, se neptáme, s listím jen šeptáme a všecko deptáme v divoký cval, blesk tmou-li prokmitá, našeho kopyta jiskra to vlnitá, jak hřmíme dál. Jedeme, jedem v měsíci bledém, rubáše předem pro mrtvé muže, pro mrtvé panny, poupata, růže z Walhaly brány. 126 Kdo že nás zastaví? Kolem kraj mlhavý, západ jen krvavý, tam zuří řež! Na poli, na stráni, krákají havrani, o štít meč vyzvání... S vichřicí spěš! Jedeme, jedem, vlnami, ledem, za sebou vedem hladové supy, vlky a kance, na mrtvol kupy v divoké tance. Otec tvůj? – Zbodni jej! Matka tvá? – V divý rej na chvoště za ní spěj, my přijdem v čas! Bratr tvůj? – Sraz mu leb! Sestra tvá? – Koně tep! Zdvihni leb jako střep, žízeň svou has! Jedeme, jedem, močaly bředem. Krví jak medem sládnou nám ústa. Houkáme v dálku, mlha kde hustá, čicháme válku. 127 Před námi: Strach a chvat! Vedle nás: Děs a chlad! Za námi: Mor a hlad! Divoký let! Mrtvol kde tmí se stoh, zvedáme s krví roh, padl muž, padl hoch, nám patří svět! Ve mračnu šedém na hřebci hnědém přes močál, podél skal v divý cval jedem... 128
Hugin a Munin.
V pravěku dobách, kdy pln sil a vzruchu, vůle Odin byl, dva havrany měl jak noc tmavy, u jeho sedávali hlavy vždy v poledne, když slunce svit kles’ plným zlatem na pažit. Slul první Hugin – myšlení, slul druhý Munin – vzpomnění. Se zory prvním pableskem, jak v paláci šleh’ nebeském, ti rozlétli se do daleka, kde svítil kraj a vřela řeka, přes dálné hvozdy, pohoří, svět oblétli až v zámoří; vše obhléd’ Hugin – myšlení, vše srovnal Munin – vzpomnění. 129 Jich křídly v poledne hřměl vzduch, to šeptali juž vládci v sluch, jak tvorstva dílo neslýchané vře, bují, proudí, neustane, z jich zvěstí bůh pak názor ssál a teprve se cítil král, v něm vznítil Hugin myšlení a vzkřísil Munin vzpomnění. Tak řadou nekonečných let objímal Odin celý svět, znal přírody tep, horstva žití, co klas chce, věděl, co chce kvítí, kam člověk touží a čím vře, se k světlu tře a ve tmách mře, bylť Hugin jeho myšlení a Munin jeho vzpomnění. Zástupy přešly zim a jar, byl velký Odin v posled stár, měl těžkou hlavu, těžké nohy, (čas neušetří ani bohy) a chvílemi jej mrzelo, když stín mu padl na čelo. To jistě Hugin – myšlení, to jistě Munin – vzpomnění! Ti neúprosní byli tu v plného slunce zákmitu a neúprosně vyprávěli, jak zvolna svět se změnil celý, 130 a bohu znělo to jak smích, jak poškleb časů krásnějších. Co dnes mu Hugin – myšlení, co dnes mu Munin vzpomnění? I zařval na ně z plných plic: „Juž dosti! Nechci slyšet víc! Jsem znaven vším, chci klid a snění a hrobové chci zapomnění!“ – Však darmo, vždycky v tentýž čas šum perutí on slyšel zas, v ráz byl tu Hugin – myšlení, v ráz byl tu Munin – vzpomnění. Tu v hněvu mocnou ruku vzpřáh’ a po svém těžkém mlatu sáh’, chtěl dvojici tu jedním rázem, tu neodbytnou, srazit na zem. Však mrtvá sklesla ruka mdlá, zrak zakalen jak mlhou plá, v sluch řve mu Hugin – myšlení, v sluch řve mu Munin – vzpomnění. A mroucí k slunci zvedl zrak. Jich křídla rostla do oblak, jak plachty velké lodě byla, ba hvězdy juž i slunce kryla, a jejich hlas zněl moří řev a milionů volných hněv: „Jsem věčný Hugin – myšlení! Jsem věčný Munin – vzpomnění! 131 A jsi-li mrtev, buď to sám! Vždy člověk tu – ten zbude nám, jej místo tebe osedláme, jsme věční, jej dokavad máme, jej budem bodat, hlodat, drát, v sluch jemu hřímat, lkát a lát: jeť vždycky kletbou myšlení a stokrát horší – vzpomnění!“ 132
Merlínovo zakletí.
Proti zlu a proti zlobě ve rozhodném okamžiku proč se Merlín chvěl? Sílu svou mřít cítil v mdlobě, nebo otci-pekelníku v chvíli té v tvář zřel. Všecka jeho moudrost darmo, všecka síla, všecka věda, on se náhle bál; cítil staré viny jarmo, které křídlu vzletět nedá, Satan před ním stál. Mnoho chtěl a mnoho zkusil, lásku šířil, deptal záští, plašil tmy, sil zář; v chvíli rozhodné však musil patřit v noci černém plášti v otce svého tvář. 133 Andělé tu všichni stáli kolem něho, svaté panny, mučenníků tlum,nadarmo se namáhali v prosbách, pohár rajské many by sjel k jeho rtům. Darmo! Satan, otec jeho, vždycky po jeho stál boku a se šklebil jen. Jak moh’ zapřít otce svého? Raděj’ dřímal tisíc roků v dubu dlouhý sen. Dobře věděl: Viviana, jež ho poutá, jež ho drží v slunci, v záři hvězd, novou maskou od Satana, krásy, rozkoše jsouc strží, poslána že jest. S otcem boj však vždy je marný! Kristus podleh’ svému otci, co můž’ ďáblův syn? Strádat, mnohý sen stkát žárný, chtíti pochodní být v noci, klesnout posled v stín. 134 Proto raděj Merlín seděl v kotlavého dubu skrýši, co mu všecko dnes? Na otázky slova neděl, tiskna k rtům nepenthu číši, v žilách mráz i děs. Věky dřímal, obejímal v polosnění, polobdění dubu starý kmen; vichr stromu snětmi hřímal a on cítil pokoření: Chtít – a nesmět ven! Lásku poznal. – A co více zbývá jemu světa kruhem? Tiše svůj los nést, jedna jiskra z popelnice, nebes tryskne-li jen pruhem, předčí tisíc hvězd. Proto stařec v svojí sluji dlel jak věčna na zápraží, nemoh’, co by chtěl; hvězdy jdou a mraky plují a kmet dumá, v mysli váží: Proč Bůh světem šel? 135 Za stůl chudiny proč sedal, trpěl s ní a chleba lámal učňům v Emausích, by vždy nový pláč se zvedal, v stopách kříže, jenž též sklamal, ďáblův zved’ se smích? To vše s žalem cítil v duši ďáblův syn a panny čisté, v poutech athleta; darmo okovy své kruší, rád by za tvou stopou, Kriste, v boj a do světa! Zatím z dálky v proudu jarém, lavina hřmí budoucnosti, zdeptá měsíc, kříž; Merlín dřímá v dubu starém, sotva hnou se jeho kosti, když jde jaro blíž. 136
Jazyk.
Neumřel prý Alfred velký, v Äthelmy kdes žije, za myslivce přestrojený v lesích prý se kryje. Starý Norman, v klášteře jenž sloužil jako hajný, vyprávěl to mnichům, u nichž sám skryt, rebel tajný. Jednou v letě, pozdě bylo, bouře s hor se hnala, a již blesky jako z kuší do borovic prala. Hajný z obchůzky se vracel, a než promok’ zcela, z klestí bouda úzká před ním na cestě se tměla. Vlezu tam! Hned pomyslil si, uchráním snad záda, počkám, nežli přežene se nebeská ta váda. 137 Leze v boudu. Ale hrome! Kdos tam juž se krčí, s klobouku mu ručejemi voda valem crčí. Vítr kvílí, k zemi chýlí staré stromy v lese. „Snad tam oba,oba,“ bručí hajný, ještě„ještě vejdeme se!“ Vlezl v boudu. Chvíli ticho mezi nimi bylo, jenom z dálky vítr hučel, s oblohy se lilo. Cizinec tu pravil: „Kmotře, jak vám teď se daří?“ – Kdož ví, jakou zase kaši u dvora nám vaří! – „Máte mír a svatý pokoj!“ cizinec děl znovu. – Ano, mír a ticho máme jako na hřbitovu! V tom blesk projel sosen vrškem, sivou šleh’ k nim září, Norman poznal, s kým to mluví, po kroji a tváři. Cizinec však rovněž cítil, že jest poznán hajným. – Jste– „Jste mi stále tvrdým lidem, vzpurným, nepoddajným. Udělal jsem pro vás všecko, dal vám zákon, řády, upravil vám cesty v lesích mezi vodopády. Vystavěl vám hlavní město, průchod zjednal právu, opsal pro vás písně věštců a v nich vaši slávu. 138 Spojil v národ různé rody a všem dal jsem chleba. Dík chci za to, uznání chci – Co vám ještě třeba?“ Ušklíbnul se na to Norman: Vše to vtip je špatný, když jsi jazyk z úst nám vyrval, co nám chléb tvůj platný? 139
Loutka.
Ezzelin do Sieny vrazil jak blesk, v ulicích kvil a steny a mečů třesk. Od brány ku náměstí přes mrtvol věž cestu si krví klestí; vše jedna řež! Pak náhle vřava usne, v ulicích mír, hlaholem v ticho dusné bubnů vpad’ vír. S trubači vojska v čele na koni jel v ulice úzké, stmělé, hlasatel. 140 „Co nejlepšího doma v paláci svém neb v majetku svém kdo má, s sebou to vem. To bude výkup města a jeho vin, tak pych a zpupnost trestá Ezzelin! Vítězi vlastnoručně každý to dej!“ – A bubny třeskly zvučně v komoňů rej. A rázem před radnicí stan rychle sbit, tam opřen s mračnou lící stál o svůj štít A před ním velké váhy a kádí řad; meč drže v ruce nahý podle vah kat. Vír bubnů. Dav se dělí, řady jdou dam; plá brokát zlatoskvělý i drahokam. 141 A prsteny a pasy a řetězy dští v kádě, blesk a jasy, v plen vítězi. A meče, přilby zlaté a šerpy, modř a nach; jsou kádě vrchovaté, zní skřipot vah. Pacifikaly, berly a monstrance z vah do kádí se perlí a do rance. A plny jsou juž putny, co kdo měl, dal; žen, dívek povzdech smutný v bubnů vír lkal, Aa Ezzelino mračný před stanem stál, a zlata, skvostů lačný jen počítal. A poslední když klesl na váhy skvost, on sotva hlavu vznesl, však neřek’: „Dost!“ 142 Jen sypal blesky hněvné ze zřitelnic a křik’ v své vůli pevné: „Jen dál a víc!“ Měšťany bázeň schvátí a strach a žel; je těžko více dáti, dal, co kdo měl. Vír bubnu zahřměl nový a hlasatel zpupnými k lidu slovy, co pán chce, děl. „Co dali jste, je málo, ba skorem nic; to za krev sotva stálo, já žádám víc. To vůle moje jesti, slyš, havěti! Já čekám na náměstí jen do třetí! Pak začnu bez oddechu řež krvavou a zapálím vám střechu nad hlavou!“ 143 Na každém čele vlní se smutku stín, neb věděli, že splní slib Ezzelin. A z chrámů slyšíš zněti kvil žalmů jen a orloj brzy k třetí je nachýlen. Loučí se ženy v pláči juž s životem; zástupem náhle tlačí se dítě sem. To dívka vzácné krásy, let asi šest, má jak zlatý len vlasy, jak víla jest. Ta nese pannu svoji, zrak ve slzách, již před tyranem stojí a nemá strach. A tichým hlasem praví: „Hle, zde můj skvost!“ dí pohled vyčítavý: „Zda teď máš dost?“ 144 Žal chví se v rtíků koutku, ve slzách zrak, i zlíbá a dá loutku na váhy pak. A tiše chce jít zpátky – však Ezzelin na úsměv změnil sladký skrání stín. Cos letlo jeho duší tak zlehýnka, v ráz ledy hněvu kruší vzpomínka. Ty oči a ty tahy, ta nevinnost, spád hlasu milý, drahý: Zda teď máš dost? Chyt’ dítě mocnou paží, je k srdci klad’: „Tvá loutka všecko zváží, nad poklad Jeje úsměv tvůj, ó dítě! Ó sladký hled! – Na pochod!“ velel hbitě žoldákům hned. 145 Co kořist je mu všecka? V ráz táhnul v dál, jen loutku toho děcka za plen svůj vzal. 146
Mladý Dante vypravuje svůj sen Beatrici.
Sen těžký, divný padl na mé oči. Šel za noci jsem dlouhým, pustým lesem, po pravé straně čněly strmé skály, po levé divý teskně šuměl ručej; já v středu jich, na nebi ani hvězdy, a tma jak na větvích strach byl v mé duši. A jak jsem kráčel, úzkost ve své duši, ku skále vzhůru zabloudily oči svit hledajíce vzdálené kdes hvězdy, jež svitla by mi touto cestou lesem; tam, padlá sosna most kde byla v ručej, stín bílý zřel jsem na okřídlí skály. Jak dole šel jsem, on šel výší skály, já jeho blízkost cítil sladce v duši, kde strachu mého konejšil se ručej, a já zřel k němu – a zřel Tvoje oči! Pak spolu kráčeli jsme dlouhým lesem, tma do kola a nikde záblesk hvězdy. 147 A já jsem zvolal: „Oči! Moje hvězdy! Proč s také výše nedostupné skály mi pláte v duši mojich žalů lesem? Zda víte, co se děje v mojí duši? Zda zblížíme se, byste v moje oči zaplály duhou v kalných slzí ručej!“ Však darmo lkal jsem. Dál burácel ručej, dál cesta šla a spasné moje hvězdy šly stále vedle mne, jen z dálky v oči mi slaly zář svou. Tak plá měsíc v skály, však neprobudí mrtvou jejich duši, ni ohlas neprobudí zmlklým lesem. Já zřel náš osud. Půjdem vždy tak lesem, vždy mezi námi život, bouřný ručej, jen duší budeme si mluvit k duši a doufat v lepší, příznivější hvězdy a hlavou marně tlouci o zdi skály, až v slzách touhy oslepnou nám oči. Nechť s bolem v duši, nejdu sám přec lesem, ať bouří ručej, ať se kupí skály, jdou se mnou hvězdy, nebeské Tvé oči! 148
Marco Polo.
JáJá, Marco Polo, Benátčan a křesťan, vyznávám Boha v Trojici a doufám na věčnou spásu hříšné svojí duše. To víra má i naděj. Co má láska, vy ptáte se? Já klidně odpovídám: Mou láskou veliké jsou dálné cesty, vždy nové obzory, vždy noví lidé a nová dobrodružství mořem, souší a nové obchody. (To krev mých dědů.) Já mnoho viděl, o mnohém jsem slyšel, v kraj přišel, o němž se vám sotva zdálo, kde roste jantar jako zlaté proutí, kde salamandra (vámi zvaná asbest) jak zkamenělé lilje plá a kvete, kde žhoucí nafta z vnitra země teče, kde rubínů jest řeřabin jak v zimě, kde lopatky a záda tetovují si orla s obrazemobrazem, kde pouze ženy jen vládnou, muži kde jsou k tuhým službám po porodech žen dáni na vymření. 149 Já viděl chána Kytajského říši, jed’ s lidojedy u jednoho stolu, byl vlnou v příboji a velký smaragd (pro vezíra byl určen Bagdadského) jsem prones’ celou pouští pod jazykem. Se sedla třicet dnů a třicet nocí jsem nesestoup’. Já viděl velké pouště se v dálku vlnit zcuchané jak roucho, spát moře v měsíci jak tuhý rubáš, plát hvězdy cizí cizích zeměpasů. Já navštívil jsem říši kněze Jana, kde dobro, ctnost a spravedlnost vládly jak v pohádce, ba skoro teď mi zdá se, že přišel jsem i v podivný kout země, kde zastavil se druhdy Alexandr na pouti indické, kdy nemoh’ dále pro valné deště, které neustaly. (Snad říše vil v tom dotknul se, snad města juž božího a couvnul hrůzou zpátky, když z brány anděl na své dlani lebku mu podával řka „Takou tvoje bude za roků pár a víc nebude vážit!“) Já viděl i tu zemi tajůplnou, kde zemský ráj byl, kde zdroj mládí teče v tisíci jiných ukryt mezi travou, já z mnohých pil, dost možná že i z mládí, a proto všecko vydržel jsem s chutí, a proto všecko jako ve zrcadle zřím v duši své a dnes to mohu popsat. Svět změní tvář svou. Umru jako jiní, však moje dědictví, to zbude světu: 150 Ta choutka dál, vše viděti a poznat, vše vykořistit ku člověka blahu. Mých synů bude legie, dál půjdou než moh’ jsem já, však sotva uzří více, neb z divů svléká svět se jak z kůže. Já znám tu staroustarou, plnou snů a tajůtajů, a to mi stačí. Ti, kdo za mnou přijdou, ať pomohou si, jak to právě půjde, jak pomoh’ já si, dál ať za vděk vezmou, co zbude jim. U večeře cest dlouhých já sedím první, výtečně mi chutná, vše jde mi k duhu a vše dobře strávím. Nad knihami své celé probdít žití, se hádat v žlutých pergamenů směsi o písmena, o smysl, hledat pravdu, je mnoho ovšem; v táborech věk prožít při vřesku trub a polnic ve útocích, nad valy v dešti střel, v měst rozvalinách, v žen nářku, dětí pláči, vzlyku padlých, je mnoho ovšem; býti svatý biskup a vésti k nebi legiony duší, (jichž ani nezná) pouhé víry těchou a slovem božím, v mramoru a zlatě jen žalmů slyšet spád a snivý smutek, je mnoho ovšem; vidět však a znáti na vlastní oči dálné, šíré země a moře, pláně a zhvězdění nebes a různý lid, mrav jeho, zvyky, bohy, též něco platí a má zvláštní půvab novinky věčné. A já jsem to zažil, jájá, Marco Polo, Benátčan a křesťan. 151
Legenda malovaného okna v zámecké oratoři.
V pestrých barev lesku plálo gotické to úzké okno, kam chodila malá Yseult do zámecké oratoře. Na mši chodila tam denně v průvodu své staré donny, varhany jak zahučely úzkou chodbou v starém kůru. S oratoře dívala se dolů do chrámové lodě ku dveřím, kde často kupil dav se mrzáků a chudých. Někdy také zabloudila v presbytář, kde v sboru kněží biskup ve ornátě zlatém nad zlatý se skláněl kalich. 152 Ale nejradš oko její mezi dlouhou bohoslužbou upřelo se v zvuku varhan na gotické úzké okno. Zrovna proti oratoři plálo v pestrých barev lesku, rozděleno na dvě pole, plné postav, plné záře. V dolní části velký kotel planul plný ohně, síry, a nad okraj ve plamenech zvedaly se lidské hlavy. Rozcuchané, zdivočilé, bolesti rys v každém tahu, plameny kol ošlehány svíjely se křečovitě. A nad nimi s každé strany veliký stál černý Satan kosmatý, měl v ruce vidli, s níž pod kotlem plamen žířil. Trochu výše v druhém poli oblak táh’ se fialový, na něm v zlaté gloriole seděl Spasitel, syn boží. 153 Kouli světa pod nohami, s usmívavou tváří seděl, v ruce kříž nes’, odkud záře nad jeho se táhla hlavou. V azur bezedný se táhla, kterým jako zlaté včely míhaly se nepočetné veliké a bájné hvězdy. Denně zřela malá Yseult na to okno, divá bolest svírala jí útlé srdce v zpěvu lidu, v znění varhan. Jak v snu zřela Krista v slávě, ve hvězdách a nad oblaky, ale drsnou skutečností mluvily k ní hlavy v kotli. Neslyšela varhan hřmění, modlitby a litanie, slyšela jen vzdechy, nářky z kotle, jež v strop chrámu bily. S duší plnou dětské víry, s okem plným visionů dívala se Yseult denně na gotické úzké okno. 154 S okna sjela pak v loď chrámu, v předsíň až, kde v stínu chodby tulily se v hadrech k sobě žebráků a chudých davy. A tu, jak šla jednou z chrámu, staré babce žebrající berlička v tom padla z ruky, pospíšila malá Yseult, Vv pádu babku zachytila, s úsměvem ji stiskla v náruč, berličku jí opět zvedla, šla s ní až ku její chatě. Druhého dne dětské oko sotva zvedla k oknu, zřela v kotli míň o hlavu jednu mezi počtem zatracených. Za to ale výše v mraku pod nohami Spasitele, jak se směje andělíček křídlatý a boubelatý. Velkou radost v malém srdci cítila tu sladká Yseult, sotva věřila svým očím, neřekla však ani slova. 155 Podruhé zas cestou z chrámu slepce zřela, jemuž utek’ jindy věrný pes, hned sama Yseult vedla starce domů. Druhého dne – nová radost! O hlavu míň opět v kotli, nový smál se andělíček pod nohami Spasitele. Jindy jak šla po mši domů, chtěla vyprázdnit svůj sáček v ruce chudiny, jež dole čekala na její příchod; Vidoucvidouc však, že zapomněla na klekátku plný sáček, strhla šňůru perel s hrdla, jimi všecky podělila. Druhého dne v oratoři veliký ji čekal zázrak, skoro prázdný byl již kotel v gotickém a úzkém okně. Pouze jedna malá duše mezi plameny se třásla, Satan s vidlí po levici strašlivě se u ní nudil. 156 Za to v mraku fialovém pod nohami Spasitele jásal v nachu, zlatě, modru celý zástup andělíčků. Ještě jedna bídná duše, myslila si malá Yseult, jak tu možno vysvobodit z ohnivé té hrozné muky? Rozdala již vše, co měla, začla postit se a modlit, ale marně, každodenně v plamenech tu zřela duši. Začla trudit se a chřadnout; nic ji v světě netěšilo, ani šperky, ani šaty, ani tance a hry družek: Všady zřela, kam se hnula, jedinou tu duši v kotli, pod níž Satan s vidlí v ruce denně nový plamen žířil. A tak chřadla malá Yseult, bledé líčko jako z vosku, útlá ručka – pavučina, ale oko – jeden plamen! 157 Zřela stále v zvuku varhan, v tónech žalmů, v nešpor znění na tu duši opuštěnou v plamenech a lkala hořce. Nespala již celé noci, modlila se, postila se, v oratoř se každodenně slabým krokem potácela. Až tu jednou – biskup právě hostii zved’ bílou k nebi – ona zvedla oči k oknu, křikla – a juž padla na zem. Zřela, Bože, jak to vypsat, kterak jí to k srdci sáhlo radostí a velkým štěstím, v kostele až nahlas křikla. Zřela splněné své přání! Kotel prázdný – Satan zmizel, ale za to v mraků věnci nový smál se andělíček. Zřela to – byl mžik to jeden. Varhan kaskada než znova rozvlnila klenby chrámu, mrtvá byla malá Yseult. 158
Smrt Oliviera.
Juž Olivier, že jest raněn, cítil. Tu naposled meč v pěstě obě chytil a v divém vzteku začal sekat kolem, až krev a krev a krev tu tekla polem, jak plátno rozťal jednomu štít zlatý, jak třtiny krušil oštěpy a pláty, z krunýřů lítala tříšť na vše strany, jak z dubu kůra, když je bleskem zdraný. Kdo takto by jej viděl, musil říci: Ten rek je poklad! To je anděl mstící a dobrý jistě vasal svého pána! Meč bleskem byl a hromem byla rána, Mont José! Bůh! a Karel! při tom volal a nejvíc Roland! Tento neodolal a mrtvol nakupených celým stohem se k němu prodral, aby dal mu s bohem. V tvář pohléd’ mu. Ta byla děsně bledá, jak nebe, když se na něm luna zvedá, 159 po délce jeho těla krev jen tekla a byla horká jako láva z pekla, kol zemi barvila do fialova. A dobrý Roland nemoh’ říci slova, jen cítil, Francie jak vdovou bude po tomto reku, dědictví jak chudé jsou po něm ostatní a jak svět celý jak sirotek, jak císař osiřelý tou bude ranou, jakby ztratil syna, jak opláče jen toho paladina! A co tak Roland přemítal, v té chvíli již bez smyslu se náhle s koně chýlí tak dojat bolestí nad druha ztrátou. Však tento mroucí v přilbu jeho zlatou, by vzkřísil jej a zvolal k povinnosti, sek’ s divou silou v neurvalé zlosti, až proťal ji, až cítil Roland meče svist vlasy projet, rázem mdloby křeče střás’ s duše, na koni se vztyčil prudce a Oliveru obě chytil ruce a bolným hlasem pravil: „To mně, bratře? jsem Roland přec!“ – V zrak mroucí jemu patře jak sítí chvěl se, když v ně vichr duje; mdlým retem Olivier pohybuje děl: „Vím to, drahý, odpusť, vidím tmíti se celý svět... však ty dál musíš žíti, ne omdlévat, já volal tě tou ranou zpět k práci nové!“ Sklonil hlavu stranou a v objetí se druha svého zřítil. 160 V tom strašnou chvíli blížiti se cítil, i ztratil zrak i sluch, sjel na zem prudce a mechanicky sepjal mdlé juž ruce a vyznával se, šeptaje, z všech hříchů, svou řekl divokost, svou řekl pýchu a nezatajil ani ten hřích sladký, jenž tak se trestá proto, že tak krátký: hřích milování děvčátek a paní. I začlo proň to těžké umírání, rty chvěly se a Roland tušil pouze, co zmírající říci chtěl v své touze: „Svůj ráj mi otevř, Bože svrchovaný, za všecky moje v nevěřící rány a žehnej Karlu i Francii mojí a nejvíc Rolandu, jenž vedle stojí!“ Dál nemohl, rty počaly se chvěti, pad’ na zemzem, jak byl dlouhý, ve objetí jej tiskla smrt juž. V dálce kdes vyl šakal a Roland hlasně nad přítelem plakal. 161
Plessis les Tours.
Král seděl v křesle v tigří kůže halen, stráž u dveří jak zkamenělá dlela o halapartny opírajíc brady. Ač pozdní červen, v krbu plálo uhlí a rudý svit jak tratoliště krve se táhnul po podlaze. Páže vstouplo, blíž posunulo stolek s šachovnicí a mlčky postavilo figur řady na dvojí pole. Vešel mladý Gaston, dle předpisu před králem uklonil se a mlčky sedl na taburet nízký před pole šachové. Král jako ze snu sáh’ k bobří čapce, na jejímž plál lemu Madonny obraz v Římě dotýkaný, pak pohnul rty a sáhnul k škapulíři, kde v zlatě bělaly se kůstky světců jak třísky ve filigrán zasazené, pak hlavou kynul, pak se sklonil k prknu 162 a sedláka se dotknul mechanicky a začal hráti. Hráli v hlubém tichu, do zahrad bylo okno otevřené, dech vesny dul jim lichotný a vlahý lip květy zanášeje s těžkou vůní na okna předprseň až k stolku hráčů. Jak tmavé zdivo stály v sadě stromy a keře černé; v tom zajásal slavík, bez opovězení a etikety vpad’ hymnem svým do chřestu odkládaných šachových figur, do zívnutí chrta, jenž na koberci v středu síně ležel, do zvuku mečů, v náraz halaparten, jak pohnuly se při střídání stráže. Šlo k půlnoci. Král převrh’ šachovnici. – Jsi vítěz, pravil s šklebem ku rytíři, jenž nepotěšen z triumfu v skříň skládal poslední zbytky zmoženého vojska, skříň zavřel, uklonil se a chtěl jíti. Však Ludvík sáhl rukou k škapulíři a zvolna vytáh’ ze záňadří papír, jej roztáh’, čet’ v něm a jej složil zase a pravil svadlým hlasem – tak as šustí had suchou travou – : „Olivier Daněk když odcházel, než podpíšu, mi pravil, bych ještě přemýšlel a uvažoval. Já uvážil, to doplněk je malý k zítřejší exekuci. Buď tak dobrý 163 a dones mistru Tristanu to, odsud až půjdeš, stačí na okénko dole u brány třikrát zaťukat a říci: Král posýlá zde k zítřejšímu kvasu cos k zákusce – on juž to obstará.“ Jak v snění k ňadrům naklonil král hlavu. Stál Gaston vzpřímen s tváří nepohnutou, však srdce bilo mu a v hrudi třáslo se jako ptáče v ptáčníkově dlani. A Ludvík jako k sobě pokračoval: – „Jen nechápu, co si ten Daněk myslí... Nač uvažovat? – Co tu záhadného, tři životy, zda víc to nebo méně můž’ rozhodovat? – O život boj vedu s tou bídnou luzou – chtějí můj, proč jejich bych neměl chtít?“ – A opět k škapulíři sáh’ jakby na omluvu. – „Já se bráním, jen bráním se a to je zákon božský, jak člověk bráním se, leč král se pomstí. Tři lotři – první veršem nespoutaným se dotknul majestátu – musí viset! A druhý v tajných alchymie spádech pod záminkou, že najíti chce kámen vší moudrosti, letkvary divné vaří, na život můj to pastě, ten se Bohu a církvi rouhá – proto musí viset; a třetí lotr, noc když klesne k zemi a pásku tmy přes lidí oči stáhne, v čtyř zdí svých skrytu tajně píše, píše, 164 ba rád bych věděl, co ten zrádce píše, jen zlo se tají – proto musí viset! Jdi, Gastone, je podepsáno, odnes to ještě dnes ku mistru Tristanovi a nezapomeň – zítra budou viset!“ V tom strašný kašel zdusil jeho slova a škleb a checht šly kašli v zápětí a syčení, jak suchou had by trávou se provlík’. Ticho. – Gaston z krále ruky vzal papír osudný a ukloniv se jej strčil do kožené kapsy, která se houpala mu u levého boku, a spěchal ven... Jak zhluboka si oddech’ pod hvězdnou klenbou vonné, teplé noci. Dvě proběh’ aleje, pak stanul chvíli a naslouchal a rozhlížel se kolem na stromů černé skupiny a chvíli pak hleděl do tmy. Jakby holub bílý slét’ z chvoje balustrady u fontanu, jenž jednohlasně do noci si zpíval, tmou bílý krajkový se šátek mihnul a za ním ruka, bílá jak ten šátek. To ona, ona, čekala ho jistě, ta věrná duše. – Ještě chvilka – věčnost! a v náruč padli sobě. Políbení a ruky stisk a v dálce zpíval slavík a fontan, jak by chtěl je přehlušiti, 165 a staré stromy šuměly v jich blaho. „Král zdržel tě!“ „Víc, než má v obyčeji.“ – „Ty ošklivý!“ – „Ach, to je dvorská služba, jsem věru syt jí.“ – – „Odejdeš?“ – „Jak tebe bych opustit moh’?“ A zas políbení... V tom šelest v houští – trapná pausa – ticho. – „To vítr byl!“ – „Máš pravdu!“ – „Dej mi ruku!“ – „Tak, sladké dítě!“ – „Máš-li pak list pro mne?“ – „Jak neměl bych!“ A sáhnul do své kapsy a vyndal po tmě složený ten papír. – „Zde přečti, spal!“ – „Však dřív jej stokrát zlíbám, ty blaho moje!“ – „Ale nyní s Bohem, já musím jíti, však dřív tvému otci zde dodám něco, mám jen zaklepati na okénko u fortny parku.“ – „Darmo bys klepal dnes, což mohla bych zde býti? Je otec v krčmě, podvečer kam chodí, dnes potulný tam zpěvák hostům zpívá.“ – „Jak, zpěvák pravíš? Chuďasa mi líto.“ – „Proč chuďas?“ – „Jistě chuďas, však nic platno, 166 list musí odevzdán být v této noci.“ – „Dej sem, jej otci odevzdat chci sama!“ – „Ne, musím za ním, je v tom vůle krále.“ – „Ne, dej mi list, jak přijde, odevzdám jej, nač vytrhovati ho, když se baví po denní námaze, o alchymii on s mistrem Jehanem rád hovořívá a s Comminem zas rád o časech dávných, to chvilka jediná jest jeho štěstí; ať baví se!“ – „Máš pravdu, ať se baví!“ A polibek zas nový, obejmutí, pak dlouhé ticho – procházka pak ještě pod stromy ztemnělými, blíže fortny list druhý dal jí a děl vlídně nahlas: „Jej odevzdejte otci, jak se vrátí!“ Pak úklona a zaskřípnutí klíče a heslo stráži, která rozespalá, jak stihla zbroj a barvy Gastonovy, hned otevřela. Zmizel v temné noci. Do domku, jenž se celý halil révou, (kdo hádal by, že obydlí to kata?) lehounkým krokem ptáka vešla dívka, nahmátla lehce kliku v tmě a vstoupla, div nezkřikla však, u korbelu seděl jak mračno na obzoru mistr Tristan. 167 – „Kde touláš se mi,“ pravil drsným hlasem, „je dávno po půl noci, rád to nemám!“ – „Noc je tak vonná, v zahradě jsem byla.“ Víc Tristan slova neřek’, upad’ v snění a zmožen pitím sklonil hlavu k hrudi. – „Mám od krále zde odevzdati psaní.“ – „Jak, psaní? Mýlka asi – Olivier před večerem již odevzdal mi jedno, dle kterého mne tuhá čeká práce před slunce východem“...východem...“ A v tom juž klesl do lenošky... – „To nový list je, otče!“ – „Nuž dobrá, polož k prvnímu jej, zítra se na to podíváme. Na kredenci pod svaté Panny soškou první leží, dej druhý k němu.“ – A juž nedomluvil, snem přemožen zle chrápal. V středu jizby mdlým světlem lampy ozářená stála bez hnutí dívka... sáhla do kabelky, list vytáhla, to Gastonův byl dopis, jej políbila v chvatu, slabý úsměv rty přeletěl jí, v záňadří jej skryla. Pak druhý vytáhla a čtla a v žilách 168 krev stydla jí – na otce hlédla, dřímal a zdálo se jí, pevně. Rychle k lampě list sklonila, žeh rudý prolét’ jizbou, však bleskem jen, již velký krb jej shltil i s popelem, pak tiše lampu sfoukla před Madonou a odešla v svou jizbu tím krokem šťastných, kteří dobro činí. Před slunce východem se vzbudil Tristan ku tuhé práci, huče do svých vousů: – „List králův, ano – kam pak jsem jej schoval? Nu ovšem – – tady... Madona jej hlídá“...hlídá...“ Sáh’ po listu a protáhnul své údy. – „Mám dvacet pověsit jich, hezká práce! Hej, Ninetto, sem přines korbel vína, ať posilním se!“ – Sáhnul v řídké vlasy. – „List od krále! – však ano, mám jej v ruce – však ještě jiný? – Ne, to se mi zdálo, jak plete se to v snách a opakuje, mně zdálo se, že Ninetta mi řekla: Zde druhý list, jenž první doplňuje! Však byl by zde a tady jest jen jeden, ten, který dal mi včera Olivier, a jiný žádný, jak se to v snech plete, br, hloupé sny, však raděj chutě k dílu!“ A vyklátil se po slavnostním doušku o těžký meč se opíraje zvolna, co Ninetta strach v duši, úzkost v hrdle, se mezi dveřmi druhé jizby třásla jak holubice. Když odešel, s pláčem 169 před obraz Madony se vrhla šťastná: „Jsou zachráněni!“ – Kdož si všimne toho, na děsných čtyřhranech tam nad podhradí že o tři těla míň se houpá? Večer jak denně Gaston hrál zas v šachy s králem. 170
Modlitba Mussaph.
U kurfirsta mohučského rabbi Amnon hostem byl, často v šachy s ním si hrával, nerad s ním však jed’ a pil’; výmluvu vždy našel vhodnou, v čas k svým knihám chvátal rád; žel, že jednou zapomněl se, zle to musil odpykat. Starý Satan na dně číše odjakživa dřímá skryt, pohne kmenem silné vůle, změkčí snadno žulu, cit, zastře smysly rouškou různou, soud zamotá do řečí, hlupci, bláznu že sám mudrc, byť i nechtěl, přisvědčí. Pravil kurfirst: „Vzácný rabbi, učenců jsi perla všech, věčný Bůh ví nad hvězdami, vítán jsi vždy v mojich zdech; jedno – škoda – tvoje víra osudné je závaží, že tě nemohu zvát bratrembratrem, jedině mi překáží. Nevidím tak velký rozdíl mezi Bohem tvým a svým, rozmysli se, dobře rozvaž, co ti po dobrotě dím: Odřekni se svého Boha kvůli mně –“ a číši zved’ – „Nechceš? Dobrá, nenutím tě, hleď však o tom přemýšlet! 171 Jsi-li mudrc opravdový, brzy k jádru přihlédneš, kde jsou bludy, kde je pravda, kde jsou báje, kde je lež.“ Amnon jen se dotknul číše a děl vhroužen v temné sny: „Přemýšlet chci, pane, o tom, prosím pouze o tři dny.“ Ó to kruté tři dny byly, ale horší noci tři! Na loži se rabbi svíjel v hrozném zmatku, v hrozné při, viděl, ďáblu podal malík, on teď chytá celou dlaň, a čas prchá jako honci v lese vyplašená laň. Náhle viděl velkou propast, černou propast před sebou, nad ní trůnil starý Jahvé s cherubínů velebou, mračný Jahvé, každý cherub v dlani třímal bleskný klín, jenž jej srážel s křikem: „Zrádce!“ zívajících do hlubin. Jeden krok, jen pouhá vůle přemýšleti a nic dál. Může ještě odvolati... Ne, již zradě ruku dal. U dvora se neukáže, prchne, než vzplá zory blesk. – V tom na loži překvapí jej davu hluk a bubnů třesk. Takto káže velký kurfirst: „Koho tady dýcháš vzduch, toho Boha musíš ctíti! Jedna víra, jeden Bůh! Čí chléb lámeš a z čí studny oprýskaný vlažíš ret, toho Boha musíš vyznat!“ – Rabbi povstal z lože hned. Za žoldáky k zámku chvátal: „Pane, ať mne spolkne zem, z pouhé k tobě úslužnosti, dobrou vůlí hřešil jsem; o zradě jen přemýšleti jest juž zradu vykonat – v právu ty jsi, podrobím se, ať své dílo koná kat! 172 Ne má duše, ne mé srdce, jazyk můj tu hřešil jen, viz, ten sám se odsuzuje, jazyk můj buď vytržen! Věrným Jehovy jsem sluhou, jen můj jazyk zrádcem jest; kde máš kleště, vytrhnu jej, sám vykonám hrozný trest!“ Odšoup’ kurfirst šachovnici, nad níž často s rabbím dlel, divný úškleb jeho tváří jako hádě travou chvěl. „Co díš, rabbi? – ne tvůj jazyk – hřešily tvé nohy spíš, tři dny přešly, nepřišel jsi – dobrá, líp se rozmyslíš. Na mučidlo, rabbi, s tebou! Odpřisáhneš!“ – „Nikoli!“ – „Dám ti hnáty usekati!“ – „Pane, to mne nebolí!“ – „Uvidíme!“ Kynul stráži – co se dělo – tekla krev... Nad ostatním roušku hrůzy spustí raději můj zpěv. Vzplálo jitro novoroční, v synagoze ruch a šum, Keduschu chtěl předčítatel předzpěvovat zástupům, u dveří tu náhle hlahol... temněj’ zaplál světel nach, Amnona sem osm mužů přinášelo na márách. Vedle v koši usekané jeho hnáty krvavé ku oltáři postavili, – ticho v šeři dumavé, předčitatel jal se modlit, náhle žalmů v souzvuky zmrzačený zdvih’ se rabbi beznohý a bezruký. „Zadrž!“ kázal hlasem hromu – v chrámu ticho, ani dech, „Velebit chce Hospodina poslední mé duše vzdech. Zřel v svém domě Isak modly, viděl z kaditelnic dým, než by zřel na hanbu Boha, světlo zhasil očím svým. 173 A já pravím, novoroční tento den je soudu den! Hlahol posounů já slyším, Jahvé budiž veleben! Čtyřikrát zem, Pane, soudíš, nežli rok se dokoná, hrozný soud, však milost větší; před mým zrakem opona Južjuž se trhá, vidím světlo, na věčnosti vládne Bůh, prostor přehlíží i časy, všeho král a síla, ruch, svojí dlaní všecko chrání, mořské proudy setmělé procházejí v blesků reji v dlaních s meči andělé! Kniha účtů otevřena, všecka jména psána tam, co kdo v duši chce a tuší, odhaleno kdy i kam, jako vody lidské rody, jako stáda táhnou blíž, a ty soudíš, lišíš, dělíš, vážíš viny jejich tíž. Bez počtu jsou tvoji dnové, bez cíle tvá řada let, průvod tvojí velebnosti nikdy nikdo nespočet’, samo jméno tvé je tajem, v souzvuku přec s tebou jest, cherubim se chvějí v hrůze, stanou v reji věčných hvězd. A ty trouby soudu zvučí, otřásá se v hloubi zem, dálky moří podávají vlády své ti diadem. Modly všecky v prach se boří, sotva zaplá slunce tvé, slávou tebe tvor tvůj věnčí, Nesmrtelným tebe zve! Vyslyšiž, ty Spravedlivý, naše lkání veškerá, v tobě naše naděj, síla, oddanost i důvěra, nad velikost milosrdí, nad spravednost – dobrota! Světů král jsi, Jahvé! Jahvé! – Bez tebe kol mrákota! 174 Strhnou králové svůj purpur, popel vsypou na hlavu, slyšíš posounů těch hřmění přes poušť, moře v dálavu? – I jájá, pane, těžce hřešil, v souhlas zradě já jsem kýv’ – nemohu dlaň k tobě zvednout, ale ty jsi milostiv!“ Zalkal, klesl. V chrámě ticho – světla stajila se v dým, ku Amnonu nachýlil se ben Rabenu Kilonim, sáhl k hlavě, sáhl k srdci: „Na kolena, dokonal!“ Keduschy žalm předčítatel, tamtam, kde ustal, začal dál. V chvíli této na svém zámku v neobvyklém rozmaru dlel pan kurfirst mezi pány při stole a poháru. „Což můj rabbi, rozmyslil se? – Kdo můž’ o něm zprávu dát? Což jste všichni oněměli? – Ať sem vstoupí kmotr kat! – Než však vstoupí, pohár výše – proč to ticho dokola? Proč to světlo pod obrazem Madony mdle plápolá? Kdo sem vkročil? – To kat není! – To je rabbi! – K nebi vznes’ krvavý své ruky pahýl!“ Kurfirst mrtev k zemi skles’. 175
Pašije Klementa V.
Sarà detruso là dove Simon mago è per suo merto. Dante. Parad. XXX
Svatého týdnu smutek v Avignoně sáh’ do srdcí. Pašijím v kathedrále naslouchá Klemens vzpřímen na svém tróně. Jak socha sedí vytesaná v skále ve hrdé, klidné póse světovládce, sám netknut žalem v celé církve žale. Však u místa, kde psáno: Petr zrádce že zapřel Pána – papež v prázdno zíral, však šlehlo bleskem v tvář mu to, byť krátce. Na strašný vzpomněl sen, jej včera týral, zřel Krista, ze soudní jak síně kráčel, a jeho pohled zle mu duši svíral. 176 A ustavičně za ním dál se stáčel řka: „Já jsem nechtěl toho světa vládu, by v prachu dobrý, v nachu zlý se vláčel. A nechtěl kacířských jsem hranic řadu, a nechtěl krev jsem nových mučenníků a nechtěl měšec Jidáše a zradu. Co’s udělal z mé církve?“ – V tom hle, mžiku zněl pašijí hlas: „Aj, kdo se tu hřeje, zda není jedním z Jeho učenníků? A Petr vychází a kohout pěje...“ Tu chmurný papež v celé slávě svojí na trůně svém se jako třtina chvěje. A skrývá v studu tvář svou dlaní dvojí. 177
Král Jan.
Blíž Cressy veliký bojován boj, kde mnohé dobré matky pad’ syn, i padl tam také český král; do chvíle poslední nezmožen stál i četl, jenž nad ním táh’ havranů roj na jeho štítu: „Ich dien!“ A kladli pořadem mrtvoly v hrob, na pole smrti černý pad’ stín, v něm zahalen Edvard, černý princ stál i slzel, když viděl, že český pad’ král, ne vítěz, však zdeptán, ne vladař, však rob s tím divným heslem: „Ich dien!“ A věky minuly, věky zas jdou... Ó chabý dave malátných třtin! Kde sláva tvá dnes, kde tvůj dnes je král? Ten nápis, jenž na štítu Janově stál, jde za tebou, s tebou jde s kletbou zlou. Nač, komu, zač „Ich dien?“ 178
Mistr Jan.
„Poslední chodbou zněly a znikly kroky již, posýlá večer stmělý hvězd zlato skrz mou mříž. Jak tiché smilování ten v duši padá svit, ó blaho, v přemítání tak o samotě být! Pak přijdou ještě jednou, jich bude mnohem víc, a nevědí, mne zvednou před boží trůn a líc. Ohnivou projdu branou obrácen k vlasti zrak, a střesu jednou ranou tíž s těla, s duše mrak. 179 A vyjdu z žárů lázně, jak vešel jsem v ni, čist. Má duše nezná bázně, chci pravdu, tou jsem jist. Zřím, po Rýně člun jede, muž mračný sedí v něm. ,Rci, proč to nebe šedé teď blesklo plamenem? Rci, naši loďku táhne jak závaží cos v hloub, kam vlnou oko sáhne, plá jeden rudý sloup!‘ Děs všecky v lodi schvátí, Zikmunde, v tvář ti zřím; jen Boha se hleď báti, já tobě odpouštím!“ 180
Mistr Jeroným.
„Je boží zákon sladký a hrozný zároveň. Kdo učiní krok zpátky, svou rajskou zkazí žeň. Ó já to těžce zkusil, to, mistře Jene, víš; teď život se mi zhnusil, pout jeho cítím tíž. Teď svrh’ jsem vše, co světské, čím slabý jsem se chvěl; v zahradě Olivetské co božský Mistr děl, Jižjiž chápu. Z bojů stálých juž mohu pevný vstát, dej, Pane, sem svůj kalich, já vyprázdním jej rád. 181 Ve přesvědčení čistém jak skála pevný jsem, dech cítím, jako s Kristem když mluvil Nikodem. Dech slyším, Huse, duje z tvé do mé hranice, to světy obnovuje ta boží vichřice. A já ji douti slyším a já ji slyším vlát, jak děcko v ní se stiším a s anděly jdu spat. Je Boží zákon sladký a hrozný zároveň. Vím, boj můj bude krátký, jdu dovršit svou žeň.“ 182
Caesar Borgia.
On poznal každou rozkoš lásky, on poznal každý viny hlod a cítil osten první vrásky, jak zvolna v tvář se jemu vbod’. I podíval se do zrcadla – Ó krásný muž byl posavad! Ač duše dávno schřadla, svadla a v srdci sníh a led a chlad. Dnes divno, večer bez programu. Jak moh’ tak hloupě počítat, neuzří žádnou s maskou dámu u dveří ložnice své stát. I páže, hoch ten kučeravý, si dovolenou pro dnes vzal, a městem bloudit do únavy bez cíle, nač – a co pak dál? 183 Ó dlouhá chvíle! Vousem rusým své bílé prsty zvolna táh’: Co jiných život? Já žít musím – a ku fiole s jedem sáh’. Dnes divně naladěn je k všemu, i dobrým z nudy byl by hned; psu, jenž se v lásce tulil k němu, pod kůži začal stříkat jed. 184
Giulio Romano.
„Dnes pochválil mne mistr, jak to blaží, velkého slunce pouze stínem být! Však rázem to hned v propast zmaru sráží a chromí ruku, otravuje cit. Lze výš než on? Lze malovati líp? Ach, marná snaha, málomluvný vtip! O čtyři léta narodil se dřív, a proto já jsem nic a on je div. Ta čtyři léta mezi námi stojí, on vítěz jest, já poražený v boji. „Je těžko prý mou malbu rozeznati od štětce jeho!“ – Má to být snad chvála? A cítím přec i v sobě božství pláti, však odměna mých snah vždy bude malá. „Žák Rafaelův, nejlepší všech!“ – však co to pomůže mi, – vždy pouze žák! Víc nedat budoucnosti, bych se styděl a jej bych z celé duše nenáviděl, 185 jej zavraždil bych – proč jen tak je milý? Ach, včera měl zas elegickou chvíli a závěť svou mi znova ukázal i kodicil, jejž krátce předtím psal, a já měl z toho hezkou kratochvíli. Vše bude mým, vše, klenoty a šaty, vše, obrazy a sochy jeho domu i od papeže řetěz velký, zlatý, a v posled ještě – Fornarina k tomu! To dojalo mne vskutku. Zpátky, hade, jenž sluješ závist, záští! Mezi obry já nepatřím, cos jako smír se klade zas mezi nás jen tím, že on tak dobrý! Chci žákem být, se ztratit v jeho stínu a nádavkem vzít – třeba Fornarinu!“ 186
Lucca Signorelli. Ant. Klášterskému.
„Já šílený kles’ k tvému loži a ptal se, proč mi Bůh tě dal? Tak mlád, tak sličný, sám prst boží tvé tahy v prachu rýsoval. V tom zemském prachu, z něhož Adam proč – rovněž nevím – čelo zved’; žil’s dvacet let – a já teď padám k tvým nohám s duší plnou běd, ó dítě, synu! Naposled! Jak často nad svou skloněn prací, kdy v stínech hasnul slunný den, jsem ptal se v tiché resignaci: Nač obsah? Já zřím formu jen! Mé zvlnilo se bolem ňadro, já zachytit směl pouze rys; tvar slupka jest a všecko jádro, my tvar jsme, jádro, Bože, ty’s! – Ach, jak jsem býval šťastný kdys! 187 Já spokojil se pouze s tvarem. Na zevnějšku můj utkvěl zor a celé duše svojí žárem mnou objat každý v světě tvor. Jen stihnout čáru v její vlně, ji provždy v blánu, v plátno vrýt, jen formou cele žít a plně, v tom umělcem a tvůrcem být! A obsah? Jádro? – Klamný cit! Šel život jako řeka kolem, já umění své, zrcadlo, mu nastavil a hvozdy, polem, co v jeho plochu upadlo, jsem zformoval v ty pevné tvary, já v kronikách jsem starých čet’, já na Pathmu stih’ Jana žáry i Dantův mezi hvězdy let. Proč? K čemu? – V bázni mlkne ret. A zatím ty’s můj rostl synu, jak roste drobný kvítek luk ve mohutného dubu stínu, zdroj radostí mých – nyní muk! Já těkal obrazností v dáli, bych úhlem chyt’ zjev prchavý, ty u mých noh si hrával malý, já sleduje své postavy jsem nevšim’ si tvé zábavy. 188 A přece ty’s byl život pravý! To ostatní vše pára, sen! To cítím, skloněn u tvé hlavy, již neoslní více den. To cítím, však mé celé žití se vzpíná zas, já tyčím plec, nechť snům jsem žil, já dál chci žíti, v nich byl můj pravý život přec – Ach, jakýs krásný umrlec! Pryč! Dolů, rubáši ty bílý, má pěst rve každý šat i svor; zrak vytřeštěn se k tobě chýlí, můj hochu! – Ty jsi krásy vzor! Tak, zde mi budeš nahý ležet, než zvěčním údů čár i sklon, mráz děsu bude tělem běžet, však z říše uměn sladký tón jej zdolá: Syn můj! On to, on! Vím nyní, proč Bůh stvořil tebe, proč dny tvé protáh’ k poledni, proč rázem otevřel ti nebe, ty modele můj poslední! Já otcem také božské krásy! Mým dílem těchto údů květ! Zde uvězním tě v příští časy, bys obdivem byl příštích let! – Pak políbím tě naposled!“ 189
Taneční zábava z doby pozdní renaissance. Prof. Gustavu Schmoranzovi.
Sály s gobeliny hoří v světla moři; třicet tlustých voskovic v mramor vbito do podlahy čeká, juž se zjeví záhy, na sbor nahý tanečníků, tanečnic. Fanfara zní chodbou. V stínu baldachynu vladař v trůní křeslo sed’, paví vějíř z každé strany... Mračen, znaven, utýraný, zadumaný, jeho syn dlaň v pokyn zved’. 190 Ticho... Znik’ šum blízko dveří. Na zdích šeří kol se vážné postavy. Mnohý kondotier s tváří, v níž se krutost a lest sváří; v svic těch září kyn to vážný, káravý. Zvučná rána do cymbálu! Již do sálu sbor třiceti junů vpad’. Každý athlet holobradý, jak bůh révy, Bacchus mladý, stojí tady v plném rozpuku svých vnad. Nyní flétny povzdech nyvý, tklivý, snivý... třicet dívek jde jim v sled, plných ňader, útlých boků, plamen divé vášně v oku, v kroku, skoku s mladíky se daly v let. Mezi svíce na podlaze v rovnováze svítí klubko nahých těl, tu se splítá, tam se kmitá, v dálku lítá a se chytá, honba hbitá! líček nach a ňader běl! 191 Tu se dvojí, tam se pojí v divém roji družce druh se vyhýbá, tu se sklání v usmívání, dvoří se a v proplítání znenadání družku druh tam zulíbá. Jeden vír do údů nahých, zraků vlahých, touhy, vzdoru, vášně směs. Cymbál jásá, flétna kvílí, tanec řadami svic pílí, výská, šílí... Satanský to věru ples! Jedna směs teď kouzla plná! Ňader vlna, boků ovál, údů spleť... K synu otec v cinků třesku s okem zhaslým v mrtvém blesku v divém stesku šeptá, hledě v tuto změť: „Kam jen kolem oko šinu, milý synu, kostlivců zřím tanec jen; ne, to nejsou hoši, děvy, příšerné zřím hrobů zjevy a duch neví, co je skutečnost, co sen! 192 Rci mi, zda to vidíš taky?“ Zmdlené zraky líně ku tanci syn zved’: „Ano, ňader nad poupaty vidím lebky jen a hnáty, vášně vzňatý jimž blesk v důlky oční sed’. Oběti mé a též tvoje jsou ty roje tančících zde nahých těl; předchůdců tvých dumná řada v hrobů děs a stíny vzpřádá těla mladá, jak ty – zřím jen hnátů běl. Za každým se párem křiví Smrt a civí, otče, oba známe ji; za páry se všade šine, kde se tělo k tělu vine, a nám kyne v nahých vnad těch peřeji. Však juž nestrpím to déle!“ Skočil směle, kopnul v řadu voskovic. Křik a zmatek! Záře žhavá, požár, orel rudý, vstává, křídly mává v klubko nahých tanečnic. 193 Všecko prchá... trouby ječí... V divé křeči nahá těla, v ohni sál... Vladař, zmatek co kol hřímal, jilec meče svého třímal, jak by dřímal, do vousů se tiše smál. 194
95.
Wittenberg podřimuje a v křivých ulic šer prach sněžný poletuje v dušiček svatvečer. Ku chrámu od kláštera postava kráčí sem, noří se mocně z šera, skráň spjata těžkým snem. Však jistota plá v oku a síla v paži tkví a neústupnost v kroku, jež vede k vítězství. Má v ruce bílou blánu; tam v těžkém boji psal, čím proti Vatikánu posvátným ohněm vzplál. 195 Má v ruce blánu bílou, na chrámu dvéře teď přibíjí s vírou, silou thes devadesát pět. I vyndá ze záňadří mohutný první hřeb: „Ty papeži se zadři jak žhavý osten v leb!“ A vyndává hřeb druhý a bled je ve tváři: „Vím, v srdci zápas tuhý ty vznítíš v císaři!“ A vyndavá hřeb třetí a buší kladivem, a temné rány letí dál v třesku dunivém. Ta lhostejnému panstvu, ta v kněžské pýchy stan, a celém po křesťanstvu zní mocný hrom těch ran. „Tak přibili tě, Kriste, a zas tě přibíjí, však svědomí mé čisté se strachem nesvíjí. 196 „Bůh pevný val můj!“ lidem říš tvou chci získat zpět a tak přibíjím s klidem thes devadesát pět.“ A rány duní temně a městem letí dál, jak chvěla by se země, když ořů hřímá cval; Aa tušila zlé bouře a zbraní třesk a hvizd a v mhách jak v sloupech kouře se třásla jako list. A rány světem letí, zní v zvonů klekání a jdou si ve zápětí jak děsné hřímání. Je hlásný s hrůzou slyší na věže cimbuří, mnich ve své cely tiši skráň chmurnou zachmuří. Však nikdo, nikdo neví, kam jdou a odkud zní, jen bouře tuší řevy, cos jak zpěv pohřební, 197 Připři jehož zvuku chýlí se ve hrob starý svět – Plá s dveří v tmu list bílý: thes devadesát pět. 198
Hodiny. Zikmundu Winterovi.
Nad klášterem svatého Justa noc plyne jak valná řeka v tmu, jež kol vše opřádá hustá, hlas půlnoci s věží stéká. Stéká tak příšerně líně, hlas věčna v lidské to děje, kdo bdí a propadl vině, se v zvuku tom na loži chvěje. Na štěstí všichni spí mniši, spí opat zbožný i bdělý, hlas hodin zní, zvolna se tiší u nárožní, zadní tam cely. Tam lampy pochmurně plane mdlá, mlhavá, neklidná záře; nad mužem hodin hlas vane, mře v jizbě samotáře. 199 Ten odstrčil knihu, se vzchopil, ret modlitbu tiše si říká, zrak orlí se do šera stopil, na stole to tiká a tiká, Jakjak hodin, s klášterní věže jichž zvuk se tiší tou lije, jak tonů z hlaholné spěže by zněla tu parodie. Zde hodiny malé i větší před starcem na stole stojí, je s úzkostnou řídí on péčí, o jejich život se bojí. A lampu se stolu zdvihá a srovnává ručiček dráhy, stín křivý se v ciferník míhá, ty pozdě jdou, ty zase záhy. A rovná zas, ručičky řídí, chce, v shodě aby šly spolu, stín jakýs, nyní jej vidí, u jeho míhá se stolu: „Jak směšno, císaři,“ praví, „chtít hodiny v souhlas tu svésti, ty brzy se pochodem znaví, ty letí jak o překot v scestí. 200 Svůj život každé z nich mají dle koleček, hřídelů, péra, dle vlohy své bijí a hrají, tvá věda tu každá je šerá.“ Kmet zlekán lampu výš vznese, zří v kapuci státi zde mnicha, tvář, na níž se sporý vous třese, děs hrobu, mráz nicoty dýchá. „Kdo jsi? Jak vniknul’s v mou celu? Chlad hrobu z tahů tvých duje!“ Sáh’ rukou ku srdci a k čelu... Mnich dále pokračuje: „Ty hodiny, péra ta, stroje, viď, v souhlas nelze ti zladit? Ty pozdí se, marné vždy boje, ty budou k předu vždy pádit. A ty jsi chtěl zladiti duše v jho jediné, vlastní své víry? Svou cestou každá dál kluše, v své snaze vždy budeš sirý. Co platny edikty králů, co hranice, žaláře, kletby? To padne v prsť a to v skálu zrníčko nebeské setby. 201 Dle vůle své každé pak vzklíčí v keř nebo v strom dle své síly, kdo nůžkami vzrůst jejich ničí, hrob kopá sobě neb šílí. Jeť myšlenka dítětem ducha, vždy volná, Bohu jen rovná, a duchy, ty pouze dlaň suchá, moje dlaň zladí a srovná.“ – „Jak, tvoje, příšerný mnichu?“ S kostrouna spadly v tom šaty, jen hodiny tikaly v tichu, kles’ mrtev Karel Pátý. 202
Píseň Gueuzzů. Jos. Thomayerovi.
Udeřte v bubny již! Jaký to nádherný, příšerný zvuk! Udeřte v bubny již! Jakby to hnátů zněl o sebe tluk, Filip, ten slyší to v loži svých muk: Ať žijí žebráci i jejich pluk! Udeřte v bubny již! Španělská posádka víří kol, hýří kol jak hustý sníh, španělská posádka; samý to zloděj a taškář a mnich, samá to zpupnost a smilství a pych, samý to chřtán jen a samý to břich, španělská posádka! Skvrna jsou před Bohem, inkvisic posvátných hanební slidiči, skvrna jsou před Bohem, daviči, paliči a studnic traviči, 203 dětí jsou Herodi, dívek jsou mamiči, však z krve dračí zas dračí plod vyklíčí! Skvrna jsou před Bohem! Ať žijou žebráci! My svorně a vzorně a vzdorně již v šik! Ať žijou žebráci! Tu fičí kule, ó buď za ni dík! Tam řinčí palaš, tam zní mroucích křik, v chmurný Eskurial povyk náš vnik’: Ať žijí žebráci! Papež a papšata! Však na ně vztáhnul Bůh již svoji dlaň, papež a papšata! Satana pozvali k honbě – my laň –, před ním, by chytli nás, sklonili skráň, zem naše – výkupné, krev naše – daň – papež a papšata! Však meč jest vytasen! Pomsta jde boží a hřmí ze všech stran, však meč jest vytasen! Pomsta jde boží, jak věštil ji Jan! Apokalypsy drak otvírá chřtán; zítra je otrokem, dnes kdo je pán! Však meč jest vytasen! 204 Ó ta krev nevinná! Ta roste a roste až v krvavý mrak! Ó ta krev nevinná! Ta syčí a křičí, až přechází sluch i zrak, a vy jste ji chlastali jako ten lačný drak, krev dětí, krev panen jak v poli rudý mák – Ó ta krev nevinná! Ta vaše Armada! Z karet jak domky se pyšní a pne, ta vaše Armada! Však posounem vichrů svých Hospodin hne, kde díte vy „Ano!“ on řekne své „Ne!“ Satan vás napálil, ruce si mne! Ta vaše Armada! Sbor. Udeřte v bubny již! Prapory vzneste výš! Španělská posádka z lejna a pozlátka skvrnou jest před Bohem v pochodu ubohém! Ať žijou žebráci v chatě i paláci! Papež i papšata rota jsou proklatá! Však meč jest vytasen, nastává soudu den! 205 Ó ta krev nevinná kypěti počíná! Ta vaše armada vrahů je hromada! S námi je svatý kříž. Co žití tulácké? Až k holi žebrácké věrni jsme, vlasti, slyš! Udeřte v bubny již! 206
Ilioneus. Al. Jiráskovi.
„Co zas, pro bůh, co se děje? – Kacíři se bouří znovu? – Zas mám něco podpisovat? – Kdy jen budu pokoj mít! A zde nových beden řada, nemám čas jich otevříti... Z Bruselu hle, Jošt i David, z Říma píše mi Jan z Cách. Hladoví řvou lvi v mé kleci, Kelley klímá nad kelímky, čeká darmo – hřebcům po mně stýská se v mých konírnách. V Bubenči, v císařské lázni nebyl jsem již celý měsíc, zahálejí brusy, rýtka, dláta mojich brusičů! 207 Nemohu se odsud hnouti, Spranger ztratil trpělivost, Lomnický mou apatii s astrology zapíjí. A vším vinen je ten mramor! Proklatý Ilioneus! Co jen vidím v této hlavě, v těchto údů souměru? Ano, Nioby jsi synem! Čtu to v tazích tvojí tváře, otcem tvým být moh’ jen Skopas, velebný ty zázraku! A já čtu a čtu v tvé tváři, v liniích čtu těla božských, v měkkosti té a v té síle velké krásy zjevení! Co mi hádky malicherné šlechty, kněží, bída lidu? Tebe zřím jen – vždy a všade, mramorový zázraku! Nedá žena, nedá sláva nesmírné to opojení, nedá sladkou, velkou muku, jež se prýští z údů tvých! 208 Cítím s tebou, žiju v tobě, popel já – ty nesmrtelnost! Vím, je krása mučennictvím, svatý synu Nioby! Budu zvěstí, bájí, stínem, jménem v starých pergamenech, ty plát budeš nesmrtelný, třeba torso bezhlavé! Co zas, pro bůh, že se děje? Co zas vyvedl don Caesar? Bitky v krčmách? – Únos dívčí? – Nové bouře na sněmu? – O ničem já nechci vědět! Odsud všickni! – Sám chci patřit nevyrušen na ten mramor, co mi život, co mi čas? Nechte řvát lvy, nechte soptit sněm a kacíře se vztekat! – Či snad líp, abych měl pokoj, vše, co chtějí, podpíšu!? Péro sem! Tak... Podepsáno!... A teď křičte, jak vám libo, já si koupil chvilku klidu... Proveďte si majestát! 209 Průvodem jej nosí městem, zvony duní se všech věží, aťsi duní – pro mne život pouze v tomto mramoru. Život, sláva, opojení! – Krása! Krása! – Tvaru kouzlo! – Tepna žití nesmrtelná! – Proč bych nemoh’ mysliti, Žeže ty zvony, že ten jásot platí tobě, dive krásy, místo mého majestátu ty že v Prahu slavíš vjezd?“ Takto dumal, skloniv hlavu ve španělský tuhý límec, holí o zem vztekle buše Imperator Rudolfus. Ve chvíli, kdy vyndán z bedny, obalu prost, Nioby syn, v nesmrtelné svítil kráse před ním, zázrak z mramoru. Císaře co táhlo hlavou, kdo to poví, kdo to zjeví? Krása vždy je mučennictvím, tvůrci jako žákům svým. 210 Zase zdola tento hlahol, jako rozbouřené moře, jako hladovi lvi v kleci, hukot, bouř a temný řev. Jako Nioba v svém smutku stojí dole v mlze Praha, z krčem zvoní cinkot číší, smíchy a třesk čepelů. Kytar tóny zanikají v tmavých koutech úzkých ulic, do španělské melodie vpadne vlaské zakletí! Na prohnilých justiciích polonahá visí těla, ve větru se smutně klátí havranů a kání ples. Ztichlo vše – i světla zhasla... V šeré síni sám dlí císař, přeludu, Ilioneu, ve tvář hledí, přelud sám. Nebem táhnou věčné hvězdy, strhanými táhnou mraky, Bílé hory lysé témě v nich se jako lebka skví. 211 Meteor trysk’ náhle nebem mezi hvězdné palimpsesty jak ty nůžky, které vjely, Rudolfe, v tvůj majestát! 212
Mandragora. Jos. Stupeckému.
Před Norimberkem rozložen byl Valdštýn se svým táborem. Noc tmavá byla, pochmurná, to noc před prvním únorem, kraj samý led a samý sníh a vítr fičel, severák, až od úst lidem mrznul dech, až ve vzduchu mrz’ rychlý pták. Tu stráží křik a vojska ryk: Byl chycen jakýs dobrodruh. – To špehoun, na strom první s ním! Dál pochodní se čeřil kruh. – Ne, k vůdci s ním, ať soudí sám! V to polnice pad’ hlasný jek a Isolani s Buttlerem již dobrodruha ve stan vlek’. Nad mapami tu zadumán u kvadrantů a v středu knih bděl vůdce v hvězdách stopuje běh cizích osudů i svých. – Co stalo se? – Zde vyzvědač – rač soudit nad ním, pane, sám! – Ty’s Hebrej! – Ano, pane, rač si vybrati, zde jest můj krám! 213 A rázem mužík zrzavý již skládá s beder starý vak, jej otvírá a šklebí se: „Mám vzácné věci, žádný brak, jsem jako alchymisty půl, vše najdeš zde v mém tlumoku – zde Aronova zkvetlá hůl, zde, Alborak když do skoku Sese pustil v cval a podkovu když ztratil zlatem zářící, již hledá věrný Musulman ve blýskajícím měsíci, zde máš ji, pane! – Směješ se? Zde Evy jab’ko hříšné též, zde Al-Rašida tajný klíč k haremu nebes nalezneš. To neláká tě? – V krámech mých ty lhostejně se hrabeš dál? Hleď, tady mandragora jest, již míval druhdy Rudolf král; to divný, divný kořínek, jak mužíček je chlupatý.“ – „Co pravíš?“ ptal se Valdštýn hned a poslouchal již dojatý. „Slul Thrudacias, červenou na tílku nosil košilku, spal v ebenové skřínce své, však zdřimnul jenom na chvilku. Jak nový měsíc nebem vzplál, tu probudil se v divý chvat a přežalostně zaplakal, neb tu se musil vykoupat. A ženušku měl rozmilou a jméno její Marion, a ta se rovněž vzbudila, když vyšel měsíc v nebesklon, a plakala a kvílela, až s Thrudaciem veselí je vykoupali vespolek v lidského mléka koupeli. Pak oblečeni pěkně zas do hedvábí a šarlatu si lehli v úzkou rakvičku pod baldachýnem z brokátu a spali, tílka chlupatá tisknouce k sobě navzájem, než měsíc plný v běhu svém obletěl bídnou naši zem. 214 Když Rudolf král, buď požehnán! – šel k otcům – jaký pláč a žel, na mandragory ubohé hofmistr dávno zapomněl; tu starý mnich, jenž v středu svic u katafalku v modlitbách dlel, náhle slyšel v půlnoci kvil tajemný – jej schvátil strach. Tam z klenotnice císaře to znělo žalně víc a víc, tam z kuchyně těch kouzel všech, tam od retort a od krabic, i svíci vzal a kráčel dál a poslouchal ten pláč a kvil, až u té skřínky z ebenu se, divně dojat, zastavil. V tom Thrudacias vztyčil se a z rakvičky té víko strh’, pak na ubohou Marion se jako živ a šílen vrh’; tu jizbou chlupy lítaly, on roztrhal ji v prach a dým; pak pad’ a chcíp’ – zde kořínek ti pouhý, pane, nabízím.“ Ztich’ Hebrej, v tváři divý škleb, a mandragoru Valdštýn vzal, kořínek dlouho prohlížel a pak se nad ním zadumal, to vskutku lidské tváře tvar i tílko v chlupů rubáši. „Co, starče, měl bych dělat s tím?“ – „To, pane, štěstí přináší!“ A Valdštýn hleděl na kořen. – „Zde vskutku jako oček tvar; i víčka zde i zornice, jen schází lesk a schází žár, zde vpadlá, úzká prsíčka, zde zakrsalých rukou sled a celek tvrdý kořen jen – ó klamné dno ty lidských věd! 215 Kde pravdy zdroj, kde pravdy číš, a kol jen samé mátohy! Lže pevná zem i člověk lže, jen hvězdy nelhou oblohy. Těm věřím jen!“ – Však posléze vzal mandragoru s úsměvem. „Co za to chceš?“ – „Svou svobodu z tábora s volným průchodem.“ A vůdce hlavou pokývnul a na stráž před svým stanem hvizd’, a Hebrej samá úklona se vzdálil svoboden a jist. Nad mandragorou vůdce bděl, juž půlnoc zde, slyš stráží hlas; je třeba tábor obejít, než upře oči v hvězdný jas. Vzal mandragoru, za ňadra ji strčil si a vyšel ven. Šel v řasnatý plášť zahalen – kol ticho hluboké a sen – Jen sem tam ohně hořely a chýlily se již v svůj sklon – To, věru, divná pohádka – Thrudacias i Marion! Ba podivná – a jak by ne? Ta bajka zvoní z dálných Čech, a Valdštýn stanul v myšlenkách. – Jak dávno nebyl v krajích těch! A viděl zem a viděl kraj a viděl staré Hradčany nad městem v hloubi jako z par do večerních par vetkány. Tam jeho choť – proč v cizině má týrat se a plahočit? Zda není lépe pánem tam, sám králem, českým králem být? Proč nemoh’ by? Co vadí mu? Jen zmužilost a odvaha! Zří město v mlze, slyší hluk – do dálky ruce rozpřahá. 216 V tom divý šum jej splašil z dum, kol něho tmavý stín se kmit’, to bylo bleskem, noční pták jak byl by kolem něho lít’, však ránu cítil na prsou, vzkřik’ – ale v dáli byl juž stín. – Jen blesk to byl, jejž pohltil do pláště svého noci klín. A vůdce vrátil se v svůj stan a byl v své duši divně hnut –. Hle, jeho plášť a kabátec pod pláštěm dýkou probodnut! Šat rychle stáh’, za ňadra sáh a mandragoru vyňal ven a chvíli, věru, nevěděl, zda přelud to a divný sen; Tenten zrudlý kořen chlupatý se celý krví rumění, a na šatu i na plášti je rudé krve znamení; o mandragoru odrazil se dýky ráz – zda bděl či snil? – teď jasně zřel, Thrudacias že teprv nyní mrtev byl. 217
Legenda Tritonova.
Ve starém parku Triton stál a na vydutou škebli hrál. Nymf kolem naslouchal mu sněm, svou hudbu ztajil vodojem. Pomona vedle v aleji se chvěla sladkou nadějí, Aa prst položiv na rty tich si v houšti malý Amor vzdych’. V tom Tritonu to selhalo, sta oken v zámku zaplálo. Sta paží zvedlo s vínem číš, tuš kotlů zazněl v noční tiš. 218 Smích dueň, pážat hluk zněl pak a Triton mhouřil divně zrak, Nebneb viděl, v jitra usmání jak z brány jezdec uhání, Jakjak ručej s hor a bouře svist, však v záňadří tisk’ pevně list, Jímžjímž v třesku bubnu, smíchu žen byl osud země zpečetěn. Ve starém parku Triton stál a na vydutou škebli hrál. Nymf kolem naslouchal mu sněm, svou hudbu ztajil vodojem. Pomona vedle v aleji se chvěla sladkou nadějí Aa prst položiv na rty tich si v houšti malý Amor vzdych’. V tom z daleka, juž večer byl, zněl skrze mříže pláč a kvil. A ohněm zaplál nebe pás, z vsi blízké šleh’ sem rudý jas. 219 A pušek rachot, mečů třesk zněl ve poplašný zvonů stesk. A první kartáč do tmava slet’ jako hvězda krvavá, Aa druhý za ním v keř a list, v chřest palašů zněl kulí svist, Aa povel drsný, křik a ston a neustával bíti zvon. Pad’ třetí kartáč do trávy a Pomona je bez hlavy. A čtvrtý za ním jen se mih’, v svých tužbách Amor pro vždy ztich’. Nymf u fontany zmlknul zpěv, neb místo vody kolem krev. A jak se jitro zardělo, kol mrtvol spousty vidělo. Na střeše zámku s plameny bil křídly kohout červený. A v změti mrtvol Triton stál a na vydutou škebli hrál. 220
Béthune. (1789.)
Obilí shnilo, daně stále větší, lid platit nechce, nemůže a v shluku se u radnice kupí, křičí, ječí. Tu generalem rozkaz dán jest pluku, se na náměstí seřaditi šikem a rozprášiti luzu. V bubnů zvuku Tutu vojsko stálo v plné zbroji mžikem, jak mračná zeď, však výtržníků davy dál hlučely a vřely temným rykem. Jak druhá zeď tu hlava vedle hlavy a proti pušce kámen v pěsti pouze. A „Palte!“ vévodí hlas pronikavý. 221 Však znikl v davech oblázek jak v strouze a prst se nehnul na spoušti, jej chytla ta lidu bledá tvář, kde ryla Nouze. A „Palte!“ znova znělo. Vášeň kmitla se v povelu tom, jenž zasyčel plazem; však slova rozkazu jen v prázdno lítla. Na povel srdcí náhle, jedním rázem vše těžké pažby pušek zařinčely a jedním tempem přesně cvakly na zem. A „Palte!“ znělo po třetí a chvěly se vztekem rty, však vojsko nehnulo se, mráz děsu jímal velký zástup celý. A tisíc očí zalesklo se v rose a tisíc paží k vojínům se vzpjalo – Co říci chci v té historické glosse? Tak mnoho může říci toto málo, kyn budoucnosti minulost zde dává, já vypravuji pouze, co se stalo. A rudých pochodní zář brzy žhavá v rej tance plála, v cinkot sterých džbánů a v pokřik „Bratři jsme! Buď vlasti sláva!“ Lid s vojskem na bratrství pil až k ránu. 222
„Občan Kristus.“
Šla revoluce světem rovna lvici, kol trosky jen a ruiny, šla s Marseillaisy písní vítězící a v patách jí šly zločiny. Ó jistě chtěla mnoho, mnoho tkala ve Girondistů krásných snech a ze snů za sebou jen zanechala krev, zříceniny, žeh! Ji mnohý vítal v naději a tuše ve chudé jizbě učence, jí vstříc jásala mnohá mladá duše s prvního žárem milence, jí přes ocean mnohý tleskal z dáli, v ní zdravil lidstva jitřenku, jí čiše steré „Vítej!“ zařinkaly, jak bohyni a milenku ji vésti chtěli světa širým krajem k slednímu dobra vítězství, kdy země posledním být měla rájem ve lásce všech a bratrství! 223 Však Marseillaisy než dozněla sloka, zpěv lásky změněn v řev a místo slzí soucitu zem loká jen krev a krev a krev! Šla revoluce světem rovna lvici, kol trosky jen a ruiny. V sbor starších města vstoupil na radnici kmet vážný, přísný Parini. Na mocných ňadrech pestrou trikoloru, vstoup’ matným krokem v sál, na tváři bledost, oheň mládí v zoru však stejným leskem plál. S týmž ohněm, s kterým na zpanštělou chasu zved’ satiry své bič, a líčil prázdnotu jich zábav, kvasů a šlehal zbujný chtíč, s týmž ohněm, s kterým před mnohými lety psal nesmrtelný „Den“, nad jehož poslední se skláněl věty, ač chorý – přece nezlomen stál v středu těch, již láteřili, silný – ó hrozná, divá směsice! „Ať žije svoboda! Však na svítilny pověste všecky šlechtice!“ Stál v středu těch, již soptili a řvali, stál klidný bouře ve hromu: „Ať žije svoboda!“ rty jejich zahřímaly – „„Ať žije – smrt však nikomu!““ 224 A po radnice jak tu těkal stěně svým zrakem, jenž se tměl, nad stolem Kristův kříž, jejž vídal denně, dnes poprvé on neviděl. Stál chvíli k slzám dojat v srdci čistém a ústa se mu zachvěla: „Co udělali jste s občanem KristemKristem, kam jeho tvář se poděla?!“ „Co udělali jste s občanem Kristem? On přec ten první byl, on pevným kmenem, kde jste shnilým listem, živ mízou plnou sil, on první rovnost chtěl a lásku svatou, všem právo i bratrství všech, on první kastovnictví zdrtil patou a soucit v srdce lidská vdech’, on první byl, zbodané jeho ruce posvátnou nesly pochodeň té pravé, velké, svaté revoluce, on sil – kde vaše žeň? Co udělali jste s občanem Kristem? On zář byl, vy jste stín, on neděsil svět mečů nahých svistem a stínem guillotin. On steré křivdy nechtěl krví mstíti, on v příští patřil čas, co mrtvé, mrtvé – on chtěl pouze žíti, chtěl plný květ a plný klas. 225 Ó věřím, že vám děsnou ironií jest vlídná jeho líc, nad chvějící se v slední křeči šíjí on ovšem nemá místa víc! On výčitkou jest vaší revoluci, urážkou vašich katanů! Ó, jak se budou vaši rdíti vnuci nad vaším dílem – občanů! Vy byste musili se zardít hbitě před tváří, která láska jest, a proto musil ze zdi okamžitě se vrátit v říši hvězd. Tam ať si vládne v království svém čistém kdes na mlhovin zápraží! Co udělali jste s občanem Kristem? Ó věřím, zde vám překáží!“ Ó století, jež přeletlo jsi vírem, zas nové nesouc okovy, tak luzně lákající věčným mírem, jenž zkvést měl z lidstva obnovy, ó století, jež začalo’s tak hrdě svůj triumfalný běh, jak despoticky, pokrytecky, tvrdě dnes končíš po letech! Ach, rovnost! Volnost! Bratrství všech! Shoda! jsou prázdná slova dnes, když nový žoldák svobodě bok zbodá, ač první její prapor vznes’, 226 jenž z egoismu vlastního dnes chvěje stoletým valem kyklopa a v jeho zvrat pak cynicky se směje: „Co? Za mnou přijdiž potopa!“ Ó Parini! Tvůj občan Kristus vlídný z ran sterých znova krvácí, co Briareus storuký, však bídný, se lidstvo ve tmách potácí! 227
Mickiewicz v Santa Croce. Eduardu Jelínkovi.
V den Dušiček – byl posupný a šerý, ač v městě nad Arnem, „kde si tak zvoní“, v chrám vešel v společnosti milých druhůdruhů, a přece sám; nad rovy čelo kloní, kde Michal Angelo spí, Alfieri... Jde v dumě, v duši stále řinkot kruhů na šíji vlasti vzdálené on slyší a křídel andělských tep v dálné výši. Dí průvodce: „Zde dřímá Galilei!“ Šli druzi dále, o samotě zůstal, a zápas věků letěl jeho hlavou; zřel v slunce, hvězdy, jež se věčně skvějí, a sterý problém v jeho duši vzrůstal, dral jeho ňadra, žehl mozek lávou: zem v planet vleku věčně otročící a slunce vítězné a vévodící! 228 Zem – lidský rozum věčně v poutech hmoty a slunce – lidský cit, ten věčně žhavý; vždy slunce zvítěziti musí, cítil; vše sny a touhy byly mu jak noty, duch jeho po nich letěl plápolavý a pravdě věčné v žhavý klín se řítil. Teď ze všeho mu jedno v duši zkvétá: Ne rozumem, lze srdcem dobýt světa! To padlo v duši mu a již to zrálo na divoký květ nadpozemské vůně; v ty divy jihu syn severních ledů zřel s duší, v níž to prsty duchů hrálo, a skloněn nad mrákotné duše tůně zde slavil dojemný ten svátek „Dědů“. Ti velcí mrtví do snů jeho zřeli, v nichž Konradův se tyčil fantom stmělý. Zde cítil vše, co pozděj v písni věčné mu dáno bylo pro vždy vysloviti, svou sílu olbřímí, svou nesmrtelnost! Vše spadlo s něj, co mělké, přebytečné, jak blesky Sinaje moh’ v skálu vrýti svou lásku, záští své, svůj vzlet i dělnost. Zřel klidně v žár, v němž jeho duch se tříbil, za svědka tvůrce Noci měl a Sibyll. 229
Při zprávě, že kosti Kollárovy do Čech převezeny nebudou.
I. I.
 Ne! Z našich snů se nesmí splnit žádný. Co chceme, všecko v zárodku je kleto, zmar čeká u bran každé naší snahy. My řeknem „Chceme!“, osud řekne „Veto!“ a ciziny škleb chladný zní posměchem a ironií záhy v ty velké cíle malé naší dráhy. Tak musíš zůstat v cizí zemi siré, ó pěvče Slavie to velké, šíré, tak nesmíš po své žaluplné pouti v sled u nás spočinouti! Zas – o pár sáhů dál – však v zemi cizí tvé bude tlíti srdce velké, ryzí, urážkou jedněm, druhým lhostejností, však vždycky stejné v svojí velikosti. 230 II. II.
 Stud sahá v tvář nám plamenným svým nachem a ruka k srdci sahá v rozčilení, Ty nesmíš, Otče naší písně, domů! Však rozvaha se vrací v přemýšlení a duše chví se strachem, ret šepce výmluvu: Čas není k tomu! Však dějin soud ten hřímá hlasem hromů: Co získal by? Zda z jeho snů jen jeden je vyplněn? Jest máj dnes, kde byl leden? Jak mohli bychom vítati jej s plesem, kde v poutech ruce nesem? Jak mohli bychom v ples rozhoupat zvony, kde kletby zní a výčitky a stony? Moh’ k nám by znáti se? Moh’ sám by říci: „Zde v posled spočiň, ty můj prachu tlící?“ III. III.
 Co našel by on skrovný prach a stlelý? – ač věštím duchem zachvěl by se v hrůze! – Ó netajme si, oč jsme za ním v zadu! Kdys po hrobech jen spěla jeho chůze, což my svůj život celý víc děláme? Jsme shnilé jab’ko v pádu, on v Slávy východ zřel, my ku západu! On sílu měl – my máme pochybnosti, on prorok mrtvé oživoval kosti, on víru měl – my máme pohrdání, on práci bez ustání, 231 on naději – my ochablost a nudu, on lásku – my se potácíme v bludu, on poesii – kde my v duši sněhy se tříštíme o skutečnosti břehy. IV. IV.
 On viděl Obra, ten šláp’ v dvojí moře, ku hvězdám přitom sahal svojí hlavou, jak Apokalypsy byl kolos valný; byl korunován silou jen a slávou, zrak vzpínal tam, kde zoře se lidstvu zažíhala v obzor dálný, tak velkolepý a tak ideálný! A údem Obra každý byl tu Slovan, ač honěn, uštván, vězněn, splván, skován, ten hlavou byl, ten rameny, ten trupem, rván Promethea supem! Však on jej zřel, jak Alkmeny syn smělý se vznáší ku světlu nad chaos ztmělý, On věřil v jeho poslání i úkol. Co my jsme dnes? – Jen skepse a škleb vůkol. V. V.
 Jak starý Etrusk svoje božství tesal, tu ráz a dva tři a bůh stál před ním v tom primitivním, dojímavém tvaru, On v jazyk sáh’ a v jeho štěrku všedním se usmíval a plesal, vřel hněvem, žalem lkal a zaplál v žáru, na balvan struny napjal v divném čáru! 232 I zněly hymnem lásky, hymnem boje, pro vděky Míny, Vlasti, vděky Tvoje! Měl křídla dvě jak Polsky Adam velký, je na svoje klad’ znělky, tu slavíkem lkal, hrdličkou tam plakal, tu modlil se, tam svůdně duše lákal, tu prosil zas a všecky zapřísahal a písní svojí všem do srdcí sahal. VI. VI.
 Jak Dante v svou se zamknul utopii. My, chladnějším kdo jdeme za ním umem, se chvějeme nad Jeho velikostí, ač víc než my on kráčel Slávy rumem, On kráčel poesií, On plál a hořel, kde my v pochybnosti se oddáváme moudré střízlivosti. Ta Slavie, již ve snách věštích viděl, kde nyní jest? Kdo by se nezastyděl, tak vzadu zůstat za svým ideálem, tak spokojit se s málem? Nás vede nutnost, která nezná změny, o píď se rvát, kde věštec roztoužený Slavie šíré kraje obejímal, kde s Milkem lkal a s Perunem kde hřímal. VII. VII.
 Za slovanského světa centrum pravé Svou duši vroucí a vnímavou zvolil, 233 – ó krásný sen, že vyplnění nemá! – On v tom snu draka stoletého skolil, děl k budoucnosti „Ave!“ Však ta zůstala jako skála němá, noh jeho písně třás’ jen perutěma! Kol noc a tma – ó volej v šíré kraje, od Volhy k Labi projdi slávské ráje, rci Čech a Lech a Rus, jdi přes staletí, zda Slovan ozve se ti? Ó krásný sne, jak plníš duši smutkem! – Žel v Jeho srdci pouze byl jsi skutkem, jdeť v skutečnosti každý drahou svojí a bratr bratra leká se a bojí. VIII. VIII.
 A přec chcem žíti, jak Ty’s žíti toužil, my všichni od Volhy až ku Balkánu, od Labe k moři, zdeptáni a skláni, my musíme v budoucna bíti bránu; kdo běh náš dnes by zoužil? My nesem božství paprsk na své skráni a oheň lásky v dělné svojí dlani. Však spolu ne, na jedné nikdy nivě, leč každý sám a každý jednotlivě; to dosti v rozmachu to slední síly, o bratru bratr ví-li, že stejně trpí, stejně v boji úpí. Však ještě dosti nažerou se supi té naší krve i našeho masa, než vzejde lidstvu vytoužená spása. 234 IX. IX.
 Tvůj, Otče, velký sen snem pouze zůstal, však žijem, žijem přes bouř času přeci, ač nevím, zda bys k nám se hlásil nyní. Jsme ovšem orli, ale jatí v kleci. To zázrak je, že vzrůstal vždy Slovan, nechť v květ jeho padlo jíní, nechť v mraku dlel, jenž cloní vše a stíní. Ach, dějů spřežení svou zdržet pěstí, v tvar myšlenky své celo lidstvo svésti, jak ideál před okem věštce vzňatým, to cílem velkým, svatým kdys mohlo být, dnes bohužel to není! Ne k snům, dnes k práci volá služba denní a střebe síly ducha, síly těla, víc k činu nezná myšlenka se skvělá. X. X.
 Kdo v Danta velkolepou báj dnes věří, v ty kruhy svatých, v sluje zatracenců? A přec je krásnou jeho báseň velká. Tak s mukou pekel, s laurem slavověnců, když zrak to chladně měří, zní jak sen věští hřímavá Tvá znělka, kdys velkých vznětův, lásky nositelka! A přece zní jak echo velké duše, jež v badání a strádání a tuše svět sklenula si, kde ji život zmrazil, si našla v básni asyl 235 pro velké svoje samotářské dumy, pro hradby Prahy i Arkony rumy, pro Ereb, vrahy Slovanů všech ztmělý, pro jejich boje i jich Olymp celý! XI. XI.
 Spi tedy klidně dále, prachu svatý, u Dunaje, o němž’s tak luzně zpíval, spi jako mezi svými v cizí zemi; spi, dále ať se valí dějin příval přes boje vše a ztráty, Tvé dědictví, ač sen, přec vládne všemi, jak míza Slavie jde haluzemi! Zda strom, o kterém snil jsi v krásném mládí, plod přinese, či věštbu Tvoji zradí, kdo říci může dnes? Kol Tvého rovu řeč Tvoje zvoní znovu a Tvůj-li sen až jednou skutkem vzplane a jestli Slavii Tvé jitro vstane, pak, Otče, vítězem se vrátíš domů ve zvonů hlaholení a v děl hromu! XII. XII.
 Vím, Jeho dumy nemáš slova hromná, ty kanzóno má skromná, a sotva doma najdeš sluch a přízeň, – jeť na velké sny malá skutků sklizeň – leč k hrobu jeho leť, rci prachu Jeho, že srdcem bude vždy Slovanstva všeho! 236
Polonia. Na radnici Lvovské před obrazem Jana Styky.
Proud světla velkými se okny valil v síň na zdech, zlatými kol těkal blesky po křeslech prázdných, jak by jasu nalil kdos plnou číš na stropu arabesky, na podlahu, tak vše se v slunci chvělo... ve průčelí, kde záclon šer zeď halil, jak vidění tu obraz oko zřelo. Jak vidění z apokalypsy listů by smělá ruka v šero věků vmetla: Na skále žena, zmučenému Kristu v svém bolu rovna, zářící a světlá, ku skále vbita, připoutána celá, jak vzdána na muku neb na očistu, se slzou v oku, s krví kolem čela. A pod ní kupily se davy, davy... Tam celý národ stál, k ní hleděl, k matce, vše třídy, vrstvy, hlava vedle hlavy, líc, jež se vraští, jež se směje sladce, 237 rek v brnění a mudrc s blanou v ruce, a lyrník s loutnou, lidských srdcí vládce, a všichni tito zřeli k její muce. Ta vryta sem jak v kvasu Baltasara své hrozné, zdrcující věštby psala, a v očích všech to divým ohněm hárá, jich trůn, hrob, oltář jesti tato skála! Ta matka zbědovaná – toť všech žití, vše pro ni dáti, obět věru malá, a jaký ples číš bolesti s ní píti! Vzít v úděl knuty, biče, kruhy, jarmo, jít v báně dolů sibiřských a sněhy, mřít s písní na rtech, strachem, chvět se darmo, jíst vyhnanství chléb, snášet slunce žehy na pouštích tropických – to vše je málo, jí v obět krev dát žil a ducha šlehy, s ní žít a pro ni, byť to život stálo! Tak Polonia minulého věku před zrakem stála s bolnou, bledou tváří, ta trpící, ta obět záští, vzteku, však silna vírou, jež léč každou zmaří. Z ní šlehly blesky v novou lidstva dobu, kde různé živly trou se, vrou a sváří, kde ruka silných zvedá víko hrobů. 238 Vy jako my jste hrdinně je zvedli; za dobou muk a velkých snů a vznětů čas přišel práce; hned jste k dílu sedli, by bojiště nach zaplál nachem květů, by z požárů a dýmu vstalo jitro, by nový národ lepší stihnul metu, ten k rádlu sáh’ a onen v svoje nitro. Toť Polonia práce, nechť je v trojí šat sdráno roucho královské a zlaté, přec v srdcích jediná vlast všem vám stojí, žít pro ni, mřít je štěstí vrchovaté! Však třetí vstane doba nových vzruchů, kdy splní se, co v chvíli věštby svaté zřít přáno bylo vašich věštců duchu. Věk Polsky třetí, Polsky vítězící, kdys matky věštců, matky bohatýrů, jež hrda na své děti pracující je k srdci přivine. Tu mějte víru! Dnes matka světlých hlav a dělných rukou své bratry milující, klidna v míru, ne zničena, jen silnější svou mukou. 239
Divá jízda. (Obraz Maxe Pirnera.)
Tannhäuser, Quixote a Don Juan, ti milenci věčné žen krásy, trysknuli z věčnosti mlhavých bran a hřímají přes prostor, časy. Jich trojspřež je vedená Furií, ta v hřívy jim zasáhla nahá, a každý z nich rázem se opíjí z ní přívalem štěstí a blaha. Ona je spřáhla a smýká je dál přes mýtiny, hvozdy, skal tesy, divoký je to a šílený cval a nesměrná rozkoš a plesy. Ona všech těchto tří duše jest a vášeň jich vtělená, bezdná od země tryskajíc v ocean hvězd, kde tvorstva cíl člověk víc nezná. 240 Nebo v ní vtěleno všecko je zas, ty polibky, stisky a křeče, ten kolem pěstí zdrhnutý vlas, když obět svou Satan v hloub vleče. Ideál, k němuž lne žíznivý prs, i hmota, s níž boj věčný vedem, nadšení plamen, jenž všedností zmrz’, let divoký harpyjí středem. Tak jedou a jedou a jedou vždy dál, Tannhäuser na skřipky jim hraje, svůj oštěp don QuixotteQuixote do výšky vzpjal a v letu své dál spřádá báje. Don Juan myslí si, mečem že svým hned srovná zas všecko jak v žití, že věrnost a cudnost, že láska je dým, že hlavní věc, vesel vždy býti! A Furie, která je smýká dál v let, jen zubí se, chechtá a směje, tak letí a letí – ve hloubce spí svět – tříšť lidské epopeje. 241
Na sklonku IXXIX. věku
„Ta evoluce je mi příliš dlouhá!“ dí mudrc v jizby svojí zátiší. „Ba dlouhá!“ řekne básník, moje„moje touha jí v ústret blesku letem pospíší.pospíší.“ „Zřím v minulosti líchy krví rudé,“ dí historik, „zde vraždilo se jen!“ „A dál se opět klidně vraždit bude!“ dí vojín knír si kroutě spokojen. „My chceme vládnout!“ stádem lvů řvou davy. „Já vládnu posud!“ král dí cynicky, své dukáty co bankéř holohlavý dál počítá a bude pro vždycky. Kněz ku oltáři svému denně kráčí a denně mění v tělo boží chléb, a žebrák denně zmírá v hladu, v pláči v svém srdci Kristův každý cítí hřeb. 242 Sny ducha v plátno kouzlí, v mramor tesá, vším zhrdaje kol jak vždy umělec, a skřivan s písní letí nad nebesa a láskou srdce chví se, silou plec. Tak lidstva drama stejně dál se spřádá, oč bližší k cíli nežli před věkem? Kdo vládnout má? Zla s dobrem zuří váda, vším každý chce být, nejmíň člověkem. Na lože hanby dcera hříchu lehá, na lože lásky šťastný kdo můž’ být, a z milionů srdcí plamen šlehá, jenž křičí: Vše jest milovat a žít! Na kolejích zoufalec v luny svitu vlak čeká a svou oběť v stínu vrah, a z milionů srdcí ku blankytu se nese úzkost, zoufalství a strach. A nad vším kmitá Vědy bledý kahan, jenž, Prometheův odkaz, svítí v noc, démony Zisku, Náhody v tmu tahán, však nehasne a křičí: Bůh jsem, moc! Ó hlubiny, ó propasti, ó taje! Jak závratný to duchů valný vír! Ó skepse hlubiny, pohádky ráje, kde všeho cíl, kde úkoj a kde mír? 243 Či musí vše tak dál se denně snouti? A bude jednou líp? – Kdo odpoví? Sta tvarů povstává, jich sta se hroutí, v sled trofejím jdou nové okovy. Jak po dešti hub tisíc klíčí hesel, boj krvavý se dále zapřádá, tonoucí lodi kyne tisíc vesel a každé veslo – nová záhada. A moře Budoucnosti hlučí, hřímá tříšť snah a práce, vřava bouřlivá, že myslící duch, jenž vše obejímá, co v odkaz vnukům dát, se zachvívá. Však váhati on může chvíli pouze, nechť směšným dnes, je věčným Ideál, být lepším zakotveno v lidské touze, a proto klidně volá vnukům: „Dál!“ 244
EPILOG
[245]
Freska závěrečná.
Dva žili ještě z města mocného, ti byli nepřátelé; sešli se u oltáře při žáru posledním ..................................... ..................................... ..................................... Při matné záři zřeli sobě v tvář a zřeli se a vzkřikli – zemřeli, na hnus a nechuť k sobě vzájemnou. Lord Byron: Tma.
Lidský rod až pod rovník schoulen v děsu stále dále za slunce žárem tihna vysílený jednoho pouze muže bude mít s ženou, kteří v středu vztyčeni skalných trosek v mrtvých hvozdech ssinalí skleným zrakem tebe uzří v nesmírné poušti ledné zapadat, slunce! Carducci: Na Monte Mario
Já vidím jinak. Až zem naše schladne, až v hvězdách, jakož ve měsíci zlatém, mdlý slední paprsk jak bílý květ zvadne; Ažaž v mhách jak na řetěze rezovatém mdlá lampa slunce bude dohořívat ve vzduchu šerém, Smrti tuchou spjatém; 247 Vv měst rumy kdy se bude šakal skrývat, před skonem hledat brloh v nedůvěře, co sněhem špinavým se začne stmívat Krajkraj výparu pln, bez lidí a zvěře, jak uhel pohozen, jenž uhasíná; až luk i lesů bude po nádheře, Ažaž v žilách země stane mdlá krev, líná, pod mrazným, Věčnosti! tvým hrozným dechem, jenž světy zhroutí, jak by byly třtina, Ažaž chechtu příšerného dutým echem z tupého snu se člověk slední vzbudí v své díře, kterou marně vystlal mechem, Jakjak troglodyta vstane s nahou hrudí, sám, poslední z všech v světě opuštěném, jenž prázdnotou svou zmrazí jej a znudí, Tutu v citu hrůzy nové bezejmenném on chytí jiskru lásky ku životu, v žár slední rozdmýchá ji mroucím stenem, Pakpak v klopotě, na tváři sledy potu, loď sroubí, Noe budoucnosti charý, by hmotě mroucí živou vyrval hmotu. „Ó, jinde ještě planou slunce žáry a polibkem svým živí strom i květy, ó rychle odtud, zde jen dýší zmary! 248 Ó rychle odtud v jiné lepší světy!“ Jde, by v loď vstoupil, velké chytí veslo, v tom cizí vstříc mu zastenají rety. Hle, z tříště skal a trosek k němu neslo se žalné, táhlé, smutné zaúpění, má vítat žití v něm, či zhouby heslo? A než se rozmyslí, v tom okamžení se před ním svíjí mladá žena nahá a ruce k němu zvedá v roztoužení. Tak není sám a poslední! I váhá, chce veslem leb jí rozraziti rázem, však z očí jejích cos mu v duši sahá. I uklání se, pokleká k ní na zem, v svůj zdraný cár mdlé její údy tají před větrů novým, jedovatým mrazem. A v její oko patří, s všemi ráji dnů zašlých, s něhou chotě, ženy, matky mu kyne cos tam zapomněnou bájí. On mroucí sám a slední záchvěv látky v své duši náhle staré jaro cítí, to teplo lásky i dech její sladký. V té chvíli kol zří kvítí, kvítí, kvítí! – Na zhublá ňadra hlavu klade svoji a pije slední doušek z číše žití. 249 A s Láskou, vedle nich jež jak Bůh stojí, ku zmírající mroucí on se chýlí, Smrt sladká je mu v posledním tom boji. – A na oba sníh zvolna padá bílý. 250 OBSAH.
Prolog7 Modlitba k Buddhovi19 Legenda21 Modla24 Amen Hotep27 Sbor uvězněných titanův31 Herakles po ukončení dvanácti prací svých35 Hymna Persefoně36 Pithys42 Návrat46 Eurynome52 Niobe54 Hlava Orfeova58 Odysseus na moři63 Penthesilea66 Skylla a Charybdis69 Idylla antická74 Po symposiu77 Quies80 Hagaï83 Hakeldama87 Vzkříšení92 Schammai a Hillel95 Talmudský motiv98 Tryzna v Teutoburgském lese100 Eros105 Helena108 Omar113 Tamerlan114 Sbor starých Gallů při kvasu a tanci mečovém115 Zpěv posledních bardů gallských120 Skald a Walkyry122 Píseň Walkyr na bojiště ujíždějících126 Hugin a Munin129 Merlínovo zakletí133 [251] Jazyk137 Loutka140 Mladý Dante vypravuje svůj sen Beatrici147 Marco Polo149 Legenda malovaného okna v zámecké oratoři152 Smrt Oliviera159 Plessis les Tours162 Modlitba Musaph171 Pašije Klementa V.176 Král Jan178 Mistr Jan179 Mistr Jeroným181 Caesar Borgia183 Giulio Romano185 Lucca Signorelli187 Taneční zábava z doby pozdní renaissance190 95195 Hodiny199 Píseň Gueuzů203 Ilioneus207 Mandragora213 Legenda Tritonova218 Béthune221 „Občan Kristus“223 Mickiewicz v Santa Croce228 Při zprávě, že Kollárovy kosti do Čech převezeny nebudou230 Polonia237 Divá jízda240 Na sklonu IX. věku242 Epilog245
E: sf; 2004 [252]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Salonní bibliotéka; Otto, Jan
(Salonní bibliotéka. Číslo XCI. Nakladatelství J. Otto knihtiskárna - Tiskem J. Otty v Praze.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 252