Na sklonku XIX. věku

Na sklonku IXXIX. věku
„Ta evoluce je mi příliš dlouhá!“ dí mudrc v jizby svojí zátiší. „Ba dlouhá!“ řekne básník, moje„moje touha jí v ústret blesku letem pospíší.pospíší.“ „Zřím v minulosti líchy krví rudé,“ dí historik, „zde vraždilo se jen!“ „A dál se opět klidně vraždit bude!“ dí vojín knír si kroutě spokojen. „My chceme vládnout!“ stádem lvů řvou davy. „Já vládnu posud!“ král dí cynicky, své dukáty co bankéř holohlavý dál počítá a bude pro vždycky. Kněz ku oltáři svému denně kráčí a denně mění v tělo boží chléb, a žebrák denně zmírá v hladu, v pláči v svém srdci Kristův každý cítí hřeb. 242 Sny ducha v plátno kouzlí, v mramor tesá, vším zhrdaje kol jak vždy umělec, a skřivan s písní letí nad nebesa a láskou srdce chví se, silou plec. Tak lidstva drama stejně dál se spřádá, oč bližší k cíli nežli před věkem? Kdo vládnout má? Zla s dobrem zuří váda, vším každý chce být, nejmíň člověkem. Na lože hanby dcera hříchu lehá, na lože lásky šťastný kdo můž’ být, a z milionů srdcí plamen šlehá, jenž křičí: Vše jest milovat a žít! Na kolejích zoufalec v luny svitu vlak čeká a svou oběť v stínu vrah, a z milionů srdcí ku blankytu se nese úzkost, zoufalství a strach. A nad vším kmitá Vědy bledý kahan, jenž, Prometheův odkaz, svítí v noc, démony Zisku, Náhody v tmu tahán, však nehasne a křičí: Bůh jsem, moc! Ó hlubiny, ó propasti, ó taje! Jak závratný to duchů valný vír! Ó skepse hlubiny, pohádky ráje, kde všeho cíl, kde úkoj a kde mír? 243 Či musí vše tak dál se denně snouti? A bude jednou líp? – Kdo odpoví? Sta tvarů povstává, jich sta se hroutí, v sled trofejím jdou nové okovy. Jak po dešti hub tisíc klíčí hesel, boj krvavý se dále zapřádá, tonoucí lodi kyne tisíc vesel a každé veslo – nová záhada. A moře Budoucnosti hlučí, hřímá tříšť snah a práce, vřava bouřlivá, že myslící duch, jenž vše obejímá, co v odkaz vnukům dát, se zachvívá. Však váhati on může chvíli pouze, nechť směšným dnes, je věčným Ideál, být lepším zakotveno v lidské touze, a proto klidně volá vnukům: „Dál!“ 244