Polonia.

Polonia. Na radnici Lvovské před obrazem Jana Styky.
Proud světla velkými se okny valil v síň na zdech, zlatými kol těkal blesky po křeslech prázdných, jak by jasu nalil kdos plnou číš na stropu arabesky, na podlahu, tak vše se v slunci chvělo... ve průčelí, kde záclon šer zeď halil, jak vidění tu obraz oko zřelo. Jak vidění z apokalypsy listů by smělá ruka v šero věků vmetla: Na skále žena, zmučenému Kristu v svém bolu rovna, zářící a světlá, ku skále vbita, připoutána celá, jak vzdána na muku neb na očistu, se slzou v oku, s krví kolem čela. A pod ní kupily se davy, davy... Tam celý národ stál, k ní hleděl, k matce, vše třídy, vrstvy, hlava vedle hlavy, líc, jež se vraští, jež se směje sladce, 237 rek v brnění a mudrc s blanou v ruce, a lyrník s loutnou, lidských srdcí vládce, a všichni tito zřeli k její muce. Ta vryta sem jak v kvasu Baltasara své hrozné, zdrcující věštby psala, a v očích všech to divým ohněm hárá, jich trůn, hrob, oltář jesti tato skála! Ta matka zbědovaná – toť všech žití, vše pro ni dáti, obět věru malá, a jaký ples číš bolesti s ní píti! Vzít v úděl knuty, biče, kruhy, jarmo, jít v báně dolů sibiřských a sněhy, mřít s písní na rtech, strachem, chvět se darmo, jíst vyhnanství chléb, snášet slunce žehy na pouštích tropických – to vše je málo, jí v obět krev dát žil a ducha šlehy, s ní žít a pro ni, byť to život stálo! Tak Polonia minulého věku před zrakem stála s bolnou, bledou tváří, ta trpící, ta obět záští, vzteku, však silna vírou, jež léč každou zmaří. Z ní šlehly blesky v novou lidstva dobu, kde různé živly trou se, vrou a sváří, kde ruka silných zvedá víko hrobů. 238 Vy jako my jste hrdinně je zvedli; za dobou muk a velkých snů a vznětů čas přišel práce; hned jste k dílu sedli, by bojiště nach zaplál nachem květů, by z požárů a dýmu vstalo jitro, by nový národ lepší stihnul metu, ten k rádlu sáh’ a onen v svoje nitro. Toť Polonia práce, nechť je v trojí šat sdráno roucho královské a zlaté, přec v srdcích jediná vlast všem vám stojí, žít pro ni, mřít je štěstí vrchovaté! Však třetí vstane doba nových vzruchů, kdy splní se, co v chvíli věštby svaté zřít přáno bylo vašich věštců duchu. Věk Polsky třetí, Polsky vítězící, kdys matky věštců, matky bohatýrů, jež hrda na své děti pracující je k srdci přivine. Tu mějte víru! Dnes matka světlých hlav a dělných rukou své bratry milující, klidna v míru, ne zničena, jen silnější svou mukou. 239