Proud světla velkými se okny valil
v síň na zdech, zlatými kol těkal blesky
po křeslech prázdných, jak by jasu nalil
kdos plnou číš na stropu arabesky,
na podlahu, tak vše se v slunci chvělo...
ve průčelí, kde záclon šer zeď halil,
jak vidění tu obraz oko zřelo.
Jak vidění z apokalypsy listů
by smělá ruka v šero věků vmetla:
Na skále žena, zmučenému Kristu
v svém bolu rovna, zářící a světlá,
ku skále vbita, připoutána celá,
jak vzdána na muku neb na očistu,
se slzou v oku, s krví kolem čela.
A pod ní kupily se davy, davy...
Tam celý národ stál, k ní hleděl, k matce,
vše třídy, vrstvy, hlava vedle hlavy,
líc, jež se vraští, jež se směje sladce,
rek v brnění a mudrc s blanou v ruce,
a lyrník s loutnou, lidských srdcí vládce,
a všichni tito zřeli k její muce.
Ta vryta sem jak v kvasu Baltasara
své hrozné, zdrcující věštby psala,
a v očích všech to divým ohněm hárá,
jich trůn, hrob, oltář jesti tato skála!
Ta matka zbědovaná – toť všech žití,
vše pro ni dáti, obět věru malá,
a jaký ples číš bolesti s ní píti!
Vzít v úděl knuty, biče, kruhy, jarmo,
jít v báně dolů sibiřských a sněhy,
mřít s písní na rtech, strachem, chvět se darmo,
jíst vyhnanství chléb, snášet slunce žehy
na pouštích tropických – to vše je málo,
jí v obět krev dát žil a ducha šlehy,
s ní žít a pro ni, byť to život stálo!
Tak Polonia minulého věku
před zrakem stála s bolnou, bledou tváří,
ta trpící, ta obět záští, vzteku,
však silna vírou, jež léč každou zmaří.
Z ní šlehly blesky v novou lidstva dobu,
kde různé živly trou se, vrou a sváří,
kde ruka silných zvedá víko hrobů.
Vy jako my jste hrdinně je zvedli;
za dobou muk a velkých snů a vznětů
čas přišel práce; hned jste k dílu sedli,
by bojiště nach zaplál nachem květů,
by z požárů a dýmu vstalo jitro,
by nový národ lepší stihnul metu,
ten k rádlu sáh’ a onen v svoje nitro.
Toť Polonia práce, nechť je v trojí
šat sdráno roucho královské a zlaté,
přec v srdcích jediná vlast všem vám stojí,
žít pro ni, mřít je štěstí vrchovaté!
Však třetí vstane doba nových vzruchů,
kdy splní se, co v chvíli věštby svaté
zřít přáno bylo vašich věštců duchu.
Věk Polsky třetí, Polsky vítězící,
kdys matky věštců, matky bohatýrů,
jež hrda na své děti pracující
je k srdci přivine. Tu mějte víru!
Dnes matka světlých hlav a dělných rukou
své bratry milující, klidna v míru,
ne zničena, jen silnější svou mukou.