Noc rozžžala již cudnou luny záři,
jak vestalský by plamen na oltáři
tam kněžka vzňala. Světlo její chladné
se line v bílou síň, kde v skupinách
z tmy lehké noří podoby se ladné,
jak v báječných by plály vidinách.
A kolem stěn, kde pilíře se kreslí
v jas bledý hlubokými črty stínu –
hle, jak by dlouhým průvodem se nesly
v pouť vzdušnou světlé řady cherubínů
či geniů: tak z přítmí vystupuje
kol postav lepotvárných zářný zjev,
jenž hávem paprsků se přioděv,
jak na křídlech, jak v moři světla pluje –
Snad sen, ten nepokojný létavec,
hnul maně křídlem v lunojasný vzduch
a v postavy tu vkouzlil klamný ruch,
však bez pohnutí mramorovou nohu
z nich každé poutá štíhlý podstavec,
a v tichém sboru stojí sochy bohů
tak vážně ve své mrtvé, věčné kráse!
Svit měsíčný jen šerým zlatem halí
jak závoj průsvitný a stinně řásný
vnad nadlidských těch úběl dokonalý
a přísný půvab olympických těl.
A každá božská podoba ta zdá se
býť náhrobkem, kde zašlý věk by tlel,
a jest to hřbitov lepý, luzně krásný!
Spí starověk – jak heros báječný,
jenž leží skácen na štít válečný,
snem tisíciletým spí slavně padnuv
a v nesmrtelný mramor antik zchladnuv.
Toť také smrť! Kdys v těchto prsou sněžných
hra citů božských, bouřlivých i něžných
se střídala jak v prsou smrtelných,
a bol i zášť, a každý zápas nitra,
jenž nám teď smuší noci, dny a jitra,
rej vznětů nebeských i pekelných,
všech vášní muká, tužeb roznětí,
jichž my jsme dědičnou teď obětí,
všech pudů žár, všech klamů pozdní žal
kdys v těchto hrdých bozích srdce rval...
Teď vášně ztichly, nic jich neprobudí!
Věk bohů na jich zkamenělé hrudi
již odumřel – však odkaz po něm zbylý,
toť božství vdechlé v útvar ušlechtilý.
Ó nesmrtelní mrtví kol a kol!
Teď teprv božskými jste ve svém klidu!
A k čemu všechen zoufalý jest bol
i dnes i po věk v truchlých prsou lidu,
nač myslitelů těžký z hloubi vzdech,
žeť marný všechen k cílům lidským spěch,
an všeho cílem skon jest neodvratný
a všemu žití souzen konec matný
v tmách věčna, ve přírody objetí?
Tak věky mrou – hle, není krásně mříti?
A nemůže li věčnou pamětí
býť po nás též tak lepý majestát
než onen z mramoru zde po bozích?
Jsme dědicové smrti, však i žití,
a kdys, až bude luny záře pláť
též zůstavíme zjev tak plný vděku,
jak tato síň, ten hřbitov božských věků?
Smrť nemá hrůz, když ztichla vášeň žití
a na spanilé památníky svítí
byť uhaslého světa odlesk slunný,
lesk tajůplný dávno mrtvé luny...
Hle, mrtvá luna, přec tak sladký svit!
V něm zřím tak jasně v božských tváří klid...
a věřím, že i lidstva velký hrob
pln bude svatých, věčně krásných stop.