Nad mořem stál tak rozkročený,
jak Rhodský kolos. Nocí pýcha
severních! Olbřím nebes! Zticha
šla luna za mořských vln stěny,
s ní obláčky dva šedobílé,
jak vdova bledá v roušce chudé.
Teď zavlád’ on v své plné síle,
vzpínaje témě ku zenitu,
odvrácen od tichého polu,
na pleci jedné světlo rudé,
na druhé zlaté, skvoucí hravě,
kol těla pás zlatého třpytu,
meč krátký s pasu svislý dolů –
velikán v trpasličím davě.
Pes Velký pod ním jako v skoku;
modravé Siria v něm světlo
jak vášeň vražedná v psím oku,
když plaché kuře před ním vzlétlo.
Kus dále Prokyon, pes malý,
se za svým pánem plazí tiše.
A před Olbřímem dále výše
sbor Plejad teskně světélkuje
– kuřátek houfec ustrašený –
jakoby křídly třepotaly.
Po moři dole vichr duje,
na vlnách víří bílé pěny
a lůno vod je plno jeku.
Zda rozuměl jsem báji staré,
jež vznikla v Řeků čilé lebi,
a cítil smyšlenky jich jaré,
tak vídali jej v dávnověku
hellenští plavci na svém nebi,
na moři spředli bájku onu,
již Pindar vypravuje v písni:
jak za dcerami se Pleionu
pět let Orion, lovec divý,
po světě honil, až v té tísni
Zeus sám je ukryl v nebes nivy.
I šel jsem na hvězdárnu honem,
jež pýchou severního Kielu.
Mne mistr přijal vlídným tónem
a ukázal mi Oriona divy.
Pochváliv refraktora sílu
vykládal mistr přívětivý,
jak v půli Olbřímova těla
tři hvězdy příčnou čarou stojí,
jichž jména Jakubova hole
– pás Orionův bájka děla –
pod nimi zřít už v slabém stroji,
jak mlhovina prokmitává,
kde Orionův meč je dole.
V silnějším stroji mlha svítí,
jen v prostředku je propast tmavá;
tam čtyři hvězdy snadno zříti,
jež pravidelný čtverhran tvoří
– to trapez Orionův známý;
a kde se v mlhu druhá propast boří,
to místo jméno má „lví tlamy“.
Kol trapezu se mlhy vinou,
jich vidět pravidelné pruhy,
jež stočeny jsou do spirálky
a odtud z velikého víru
se rozbíhají v nebes tahy,
do nekonečné řidnou dálky;
pomalu blednou, oku hynou,
až konečně se oku ztrácí.
Pohádka těžká všehomíru.
Že plyny jsou to v žhavé práci,
jež jedno dílo v celek víže,
to nad pochybnost dokázáno.
To oku zříti bylo přáno.
Tu stál jsem věčným tajům blíže.
A zas jsem kráčel dolů k moři.
Co plavec sobě smyslil řecký
o lovci krutém, Plejad hoři,
to dětských časů nápad dětský.
Co oko ozbrojené vidí,
nám mysl v jiné strany řídí.
Kde v Orionu mlha stojí,
tam síly veliké jsou v boji,
tam věci veliké se strojí.
Tam jedna z věkověčných dílen,
kde život světa, věčně pilen,
a neumorně tvoře, robě
a maře zas, se kochá v sobě.
Snad spoutány tam vlasatice,
jichž ohony, se mrskajíce,
ve víru ohromném se válí
a točí v prázdné jakés dáli,
až silou odstředivou hnány
zas rozlétnou se rozpoutány,
do soustav sluncí vniknou různých,
že hvězdy jedny žárem vzplanou
a jiné vybočíce stranou
utuhnou rychle v mrazech hrůzných,
a soustav blízkých měsícové,
jak prášky v letu otřeseni,
se motajíce běh svůj změní,
až zvolna najdou dráhy nové.
Snad v mlhovin těch jasném víru
spí útvar jasný všehomíru
a síly, které v středu stojí,
je ve stálice jasné spojí,
v souhvězdí formu velekrásnou,
že bydlitelé sluncí zžasnou. –
Záhubě nikdo neubíhá.
Na Oriona osud číhá;
i bez katastrof v času toku
stálice jeho, dnesky rudé,
vychladnou, shasnou, zmizí oku;
vše přijde jiné do polohy,
hůl Jakubova trojhran bude,
pás zmizí, ramena i nohy.
Olbříma vnuci nepoznají,
souhvězdí samo bude – bájí.