Na paláce svého chladné dlažbě leží
dny a noci v dumě, pohádkou mu svět,
ani ženská ruka skráň mu neosvěží,
ani krůpěj rosy oprýskaný ret.
Čelem pouze ob čas do mramoru bije,
zalká pouze ob čas, poraněný tur,
a zas tupým okem k stropu zří, jejž kryje
celá řada bájných dračích hlav a stvůr.
Zdá se, Anubis že s podstavce naň štěká,
Ibis křičí v sluch mu cos jak výsměch zlý,
a smrt v pyramidách čeká, čeká, čeká,
jak sfinx u dveří tam – a on stár a mdlý.
Zmožen bojů řadou, unavený slávou,
ztýrán nekonečnou stavbou pyramid,
úkoj! volá, prosí, úpí s duší žhavou,
proklíná však, při tom ten, který ždá, klid.
Zahynutí před ním stojí jako skála,
která jezdci s cesty nehne se, byť vůz
roztříštil se o ni... Oko divě pálá,
a duch těká na dně, v propasti všech hrůz.
– „Matko,“ úpí v hoři, „slyš mne, nechci zhynout!
Jezero kde dumá mezi lotosy,
tam jsem dlouhá léta – rač tam zrak svůj šinout! –
budoval pro věčnost svoje kolossy!
Mezi nimi jeden, tvář má mou i tělo,
z černé, hladké žuly nadpozemský ční,
v něm já k věčnému snu uchýlím své čelo,
živý, pokavad on tam v své póse sní.
Ale kdo mi ručí, velká Matko, za to,
že mé dílo věků čas jen ušetří?
že je nerozmíchá v ruinu a bláto,
nezdeptá, nezhroutí zloba povětří?
Vidím jiuž, jak z mraku blesk se k němu nese,
jak tvář moji hrdou klínem roztříská,
vlna nohy mé jak v tichém zhlodá plese,
holeň má i brada větrem oprýská.
Vidím to a trpím! Co mé boje platny,
co mé stavby všecky, co mé oběti?
Třtiny jsme a stíny zachycené plátny
stanů na chvíli, než slunce přeletí!“
Takto lkal a úpěl, ona s výše k němu
sklonila se tiše matka jeho Mut:
„Neboj se, ó synu, není konec všemu,
z duše hlubin zaplaš beznaděj a rmut!
Žádná velká snaha nezahyne v světě,
věčně budeš žíti tam v svém kolossu,
v lidstvu žíti věčně, v neustálém květě,
jak druž oněch tichých, modrých lotosů.
Sama každé noci slétnouti chci k tobě,
do klína ti sednout, býti tobě štít,
řídit vichry jinam ve vytí a zlobě,
blesk svou chytit rukou, než by k tobě slít’.
Sama každé noci roztáhnu svá křídla,
nad tebou, můj synu, neb ty’s velkost chtěl,
svedu vedle v písek lijavců všech křídla,
hrom by zlatou včelou kol jen zabzučel!
A ty budeš žíti v kolossu svém věky,
byť i všednost třela o tebe svůj spár,
malomocné budou krokodilů vzteky,
šakalů a hyen, živlů škleb i var.
A ty budeš žíti velkostí svou pouze
nad ten malý pískem zasypaný svět,
v hvězdách se mnou mluvit, v démantné jich strouze
věčnou rosou vlažit oprýskaný ret.
A ty budeš žíti, nechť čas kolem pádí
v luny bledé stříbro, v slunce zlatý žeh,
a já, matka tvoje, nesmrtelné mládí,
stát ti budu v klínu, hlavu na ňadrech!“