Při měsíci.

Při měsíci.
Noc rozžžala již cudnou luny záři, jak vestalský by plamen na oltáři tam kněžka vzňala. Světlo její chladné se line v bílou síň, kde v skupinách z tmy lehké noří podoby se ladné, jak v báječných by plály vidinách. A kolem stěn, kde pilíře se kreslí v jas bledý hlubokými črty stínu – hle, jak by dlouhým průvodem se nesly v pouť vzdušnou světlé řady cherubínů či geniů: tak z přítmí vystupuje kol postav lepotvárných zářný zjev, jenž hávem paprsků se přioděv, jak na křídlech, jak v moři světla pluje – Snad sen, ten nepokojný létavec, hnul maně křídlem v lunojasný vzduch a v postavy tu vkouzlil klamný ruch, však bez pohnutí mramorovou nohu z nich každé poutá štíhlý podstavec, a v tichém sboru stojí sochy bohů [117] tak vážně ve své mrtvé, věčné kráse! Svit měsíčný jen šerým zlatem halí jak závoj průsvitný a stinně řásný vnad nadlidských těch úběl dokonalý a přísný půvab olympických těl. A každá božská podoba ta zdá se býť náhrobkem, kde zašlý věk by tlel, a jest to hřbitov lepý, luzně krásný! Spí starověk – jak heros báječný, jenž leží skácen na štít válečný, snem tisíciletým spí slavně padnuv a v nesmrtelný mramor antik zchladnuv. Toť také smrť! Kdys v těchto prsou sněžných hra citů božských, bouřlivých i něžných se střídala jak v prsou smrtelných, a bol i zášť, a každý zápas nitra, jenž nám teď smuší noci, dny a jitra, rej vznětů nebeských i pekelných, všech vášní muká, tužeb roznětí, jichž my jsme dědičnou teď obětí, všech pudů žár, všech klamů pozdní žal kdys v těchto hrdých bozích srdce rval... Teď vášně ztichly, nic jich neprobudí! Věk bohů na jich zkamenělé hrudi již odumřel – však odkaz po něm zbylý, toť božství vdechlé v útvar ušlechtilý. 118 Ó nesmrtelní mrtví kol a kol! Teď teprv božskými jste ve svém klidu! A k čemu všechen zoufalý jest bol i dnes i po věk v truchlých prsou lidu, nač myslitelů těžký z hloubi vzdech, žeť marný všechen k cílům lidským spěch, an všeho cílem skon jest neodvratný a všemu žití souzen konec matný v tmách věčna, ve přírody objetí? Tak věky mrou – hle, není krásně mříti? A nemůže li věčnou pamětí býť po nás též tak lepý majestát než onen z mramoru zde po bozích? Jsme dědicové smrti, však i žití, a kdys, až bude luny záře pláť též zůstavíme zjev tak plný vděku, jak tato síň, ten hřbitov božských věků? Smrť nemá hrůz, když ztichla vášeň žití a na spanilé památníky svítí byť uhaslého světa odlesk slunný, lesk tajůplný dávno mrtvé luny... Hle, mrtvá luna, přec tak sladký svit! V něm zřím tak jasně v božských tváří klid... a věřím, že i lidstva velký hrob pln bude svatých, věčně krásných stop. 119