Večer na pomezí.

Eliška Krásnohorská

Večer na pomezí.
Na tvém prahu, země Mojmírova, v zadumání vážném stanu v chodu, na tvůj obzor patřím ku východu, zář kde zrcadlí se purpurová – odlesk červánků, v nichž koule slunná za mnou zapadá jak minulosť, po níž zbyl jen upomínky skvost, za níž zní jen touhy dávná struna. Země! dosud ohněm slunce vřelá! Buď mi pozdravena, tonouc v lesku, všecka korunou těch září skvělá, nachem slavným obestřena celá ode konců v konce po nebesku! Žehnám, vítám tě tak v slzách stesku, stařičká ty kolébko, ty báje, pohádko ty zlatá z divů ráje, kterou sníti odváží se stěží srdce naše v urychleném tluku! Někdy byla‘s pravdou, síly svěží! Prapamátná říše Svatopluků, [74] svatyně ty prvních Slávy kněží, Rastislavů šerá državo, matko! slavná matko! Moravo! Dějin slávských stará studnice! Kde že jest tvůj svatocudný pramen? Kde jest myšlénky té živý plamen, který vznímal kdys tvé kněžice k činům obrovským a vítězným? Myšlénka, jež nepřátelský svět deptala kdys krokem železným – nenavrátí-li se nikdy zpět z dob, jež příval nových dějin ničí, ani šeptem písně holubičí? Vrací, vrací se! Z tvé půdy vane, nasycené žárem, v horováni, z mlh ti srůstá, z červánků ti plane jako přízrak v toužném z hrobu vstání – duch to, jejž nám kletby světa plaší marně ze srdcí a z žití drah! Nechce spáť v té vřelé půdě naší, nechce stlíť jen ve troucheň a prach! Bílá v šeru, na temenech hor prochází nám starých hradů rumy, zlatá za dne, vzlétá nad obzor, křídlem orličím kol hlav nám šumí, v písni, hře, jíž naslouchají mladí, struny starcům náhle v hloubku ladí, 75 zvonů hlaholem nás upomíná s výše věží, den když uhasíná, v nocích vlahých ve slavičí zpěv z dálky tiše hřmí, jak lví by řev, větrem volá, hlučí v proudu řek, ze skal časem křikne ozvěnou kroků našich. Míjí věk a věk, ona silou marně tlumenou v našich srdcích klíčí, prosí, nyje věčným rytmem svaté elegie, věčným hymnem velkosti své lepé v své převelebné čarokrásy! Moravo! mé srdce bouřně tepe, žhavou touhou k přízraku se hlásí, jenžto z hrobů tvojí půdy vstává! Hle, jak září v noc! Toť ona – Sláva! – 76
Básně v knize Letorosty:
  1. České písně.
  2. Před jarem.
  3. Vlaštovce.
  4. Zpívej!
  5. Pozdě?
  6. Co neuvadne.
  7. Tužba.
  8. Ověnčená.
  9. Jiné jaro.
  10. Dvě lípy.
  11. Skočná.
  12. Zastaveníčko lesní.
  13. Zhynulá.
  14. Slavíček.
  15. Písně u jezera.
  16. Na rozchodu.
  17. Oklamaná.
  18. Lenivá.
  19. Odbytý.
  20. Rozsévač.
  21. Hrdopyška.
  22. Holubička.
  23. Tesknota.
  24. Mezi námi.
  25. V jeseni.
  26. Mladé dívce.
  27. Z duše.
  28. Jen temno ne!
  29. Do dívčího památníku.
  30. Na Vítkově hoře.
  31. Nikdy dosti!
  32. Na hoře Tábor.
  33. Anno domini...
  34. Věčný odkaz.
  35. Večer na pomezí.
  36. Král Kodros.
  37. Skřivan.
  38. Tré křížů.
  39. Z upálené knihy.
  40. Sběratel.
  41. V dešti.
  42. V zmítaném lese.
  43. Mluva skály.
  44. Bajka o pampelišce.
  45. Jarní pouť.
  46. Noční výjev.
  47. Při měsíci.
  48. Na bílém listu.
  49. Šašek a víla.
  50. Pod skalním lomem.
  51. Svatá studánka.
  52. O zlaté pravdě.
  53. V ranním lesku.