Písně u jezera.

Eliška Krásnohorská

Písně u jezera.
I. I.
Ta hloubka modra jako blesk, jak safír v skále září, v ní mladý den se usmívá svou nejjasnější tváří. Jak báječné to sluje chrám, pln bludičného světla; i lesklé rybky v dřímotách až na dně bych tam sčetla. Tu stanul odlesk labutí, jenž vyplul z mráčků stáda, a v olši pod svou perutí svou hlavu ptáče skládá. Ó jezero! v ten klid a mír jak v objetí se vlinout, a duše křídlem prostřeným v snech po tvé záři plynout! [31] Tvým sladce nést se blankytem, v němž nebeský se zračí... A přece modra hloubku znám, kde klam ten býval sladší. II. II.
Šíj spoutanou v ten horstva břeh a v prsou skalný hrot – hoj, zpěnilo se jezero a sténá z hloubky vod. A vzepjalo se z vězení a bije v stěny skal, až trysklo mu to k oblakům jak po svobodě žal. A v blankytu, tam usmívá se širá, volná výš, ta zdá se mi, že touží snést své nebe vězni blíž. Ta touží bouř mu zpokojit a v křidel rozpjetí svou svobodou jej ovanouc mu klesnout v objetí. 32 III. III.
Tu zarostlá jsou na břehu dvě vesla pohozená, a tiše v středu jezera tkví loďka opuštěná. Ni vlny ani vánku dech jí k břehu nezavěje – já o veslo se opírám a čekám bez naděje. Jen k ní se pne můj teskný hled – mně jest, že prázdna není, že dřímá v ní, co blaha vím, a čeká na vzbuzení – A jenom bouř a divý proud ten zázrak mohou svésti, by k srdci mému přistálo – byť ztroskotáno – štěstí! IV. IV.
Na rozchodu světlo s večerem, okem v oku blankyt s jezerem. 33 Okem v oku, nechať chmurno jest, nechť je zoře, nechť je plno hvězd. Nedosáhle, věčně daleky, okem v oku tanou na věky. Okem v oku, v sladkém vidění, věčné touze, věčném loučení. 34

Básně v knize Letorosty: