V zmítaném lese.

V zmítaném lese.
Snad zapustil vichr zde kořeny a vybujel v bouřný ten černý les! Hoj, jak to tu rozkoší stená dnes a svírá se obřími rameny! Jak zápasu vášeň tím burácí! Jak řítí se z hlubin ves poutaný vztek, kvil žaloby každé, ves odvety jek, jak slastně to v bouři se potácí! Jak výskajíc plesá i vzdychá to! Co výpadů ryčných, co třeskutých ran, co puklých tu zbraní, co zborcených bran, co padlých, co trosek tu rozváto! Co stromů, to bitců, to hrozivých stvůr! Teď v obraz ten divý hrom zařval co lev, dešť zarděl se bleskem jak proudící krev, a nad bitvou lesa vlá bitva chmur. [103] V boj s perutným ohněm vod chrlí se proud v boj s mrákotou dusnou plá sršící žár, v boj nebe i země, vše v lítý vře svár, i zdá se, že pekla jej rozhodne soud! V té dunící vřavě, v tom zuření sil, v tom padání kmenů, jež praskají kol, jak zavýskne v srdci ten starý si bol, tak jak by rej bouře mu domovem byl! To hřmění zní sladce jak na matky rtech, jak z bratrské duše zní vichřice skřek – ó cítím, že z bouře se zrodil můj věk a v bouři zas vydá svůj poslední dech. Duj, myšlénky vichre! Neb jako ten les se křivdy kol věží a bují ti vstříc! Hoj, odestři v mračnu již pravdy líc a pro světlo sáhni si do nebes! Boj souzen je z věčného určení desk všem, komu tlak podlý se protiví! A proto je hlahol tvůj hrozivý tak vábný, ó bouře, i spasný tvůj blesk 104