Co neuvadne.

Eliška Krásnohorská

Co neuvadne.
Ještě, ó mladinká vesno, jak před léty sázíš mi do duše poupata na květy, pouta na radosť, na štěstí, na touhy, a křídla rozpjatá na písně, na vzlety. Ještě tvůj vanot mé myšlení ladí mi na věštby růžové, na sny a na rýmy, ještě jsem v ráji tvém celičkou duší svou s blaženci blažena i mláda s mladými. A jako v korunky duhových krůpějí rosíš mi do duše tisíce nadějí, tisíce rozkoší spanile tušených, které se v rozkvětu, v splnění usmějí. Nechť se to v kytici pro mne již nesvíjí, větší kol blaho vlá, než to, jež pomíjí, ó blaho všech, blaho bez konce, bez míry! Bude tu ještě ráj, až dávno dožiji. [17]