V ranním lesku.

V ranním lesku.
Buk osamělý věkem, sivokorý pne korunu svou starou z čela hory a vzdušným vrškem v bílý úsvit vnořen v stín halí ověnčený kmen i kořen. Kol z tvrdých suků jemu zeleň bují; dva výhony se k sobě nachylují a v něžný oblouk, mladinký a světlý se vprostřed kmene nad obrázkem spletly. Kdo zřel by maně na ten oltář prostý, snad ruce spjal by jak ty letorosty, i mněl, že plá ne marně záře zlatá kol matky s dítkem, věřil by: je svatá. Tak stojím, hledím v matčinu tu líci, v niž růži dýchá jitro vzcházející, i v zrak, v nějž úsměv maluje svit denní a perlu rosa mží jak v blaha chvění. [150] Jak zoře víčka odmyká, tu zdá se, že výš a výše zrak ten upírá se a šerý blankyt, nebeský a sladký že odráží se okem v duši matky. Hle, s očí, rtů teď zlatý proud se sklání v líc dítěte jak pramen celování, a slunka políbení na obrázku mi kouzlí rozkoš nejvyšší a lásku. Jak slastně lokty dítko k sobě vinou! Jak září čelo pýchou mateřinou! Jak plane pohled na robátku drahém! Jak dýše obraz mírem, nebem, blahem! A přec – to dítko, na něž září slunnou tvé zlaté tužby, předtuchy se sunou, a nad nímž nadzemský tvůj úsměv plesá, to dítko uzříš, pod křížem že klesá... Ó miláček ten, pro nějž v libém snění ti žádná naděje dost krásnou není, tvou něhou v červáncích dne svého chovám, kdys muře proklán, souzen, obětován! Ó netušíš, jak duše tvá se zděsí, kdy spatříš katy, jak jej na kříž věsí, 151 ó nevíš, jaký bol tvé srdce sklátí... ty plyneš v lesku štěstí, božská máti! A lesk, jenž luzně na obraze hoří, kol šíře line paprskovou zoři, i nevím, vzňalo-li se jitro skvělé zde na matky neb slunka žhavém čele. Táž rozkoš sálá do širého kraje a jeden úsměv lící země hraje, i zdá se mi, že zjevuje tam lásku tak božskou, mateřskou jak na obrázku. I zdá se mi, že nevyzpytně jemně cos tisknou lokty horstva v srdci země, a v hloubce její rozvroucněná duše že plyne v sladké naději a tuše. Ba obraz matky, jenž tu v záři visí, v kraj celý kouzlí milostné své rysy; kol zlatá, spanilá ta země všecka proud celování line ve tvář děcka. A s perlou v oku hlídá svého syna! Toť země naše, matka domovina, jež dítko – národ v loktech lásky chrání! – Hle, svatozář jí věnčí drahou skráni! 152 Hle, pro něj, nad nímž plesá v blahém chvění, jí žádná naděje dost krásnou není – a přec – i jemu souzen los, ó máti, býť ukřižován! – – Ale z mrtvých vstáti! 153 OBSAH:
Písně a památky:Str. České písně7 Před jarem8 Vlaštovce10 Zpívej!12 Pozdě?14 Co neuvadne17 Tužba18 Ověnčená19 Jiné jaro21 Dvě lípy22 Skočná23 Zastaveníčko lesní25 Zhynulá27 Slavíček29 Písně u jezera31 Na rozchodu35 Oklamaná36 Lenivá37 [155] Odbytý38 Rozsévač39 Hrdopyška40 Holubička40 Tesknota43 Mezi námi44 V jeseni45 Mladé dívce47 Z duše49 Jen temno ne50 Do dívčího památníku52 Na Vítkově hoře54 Nikdy dosti!56 Na hoře Tábor58
Perokresby Anno Domini65 Věčný odkaz71 Večer na pomezí74 Král Kodros77 Skřivan80 Tré křížů83 Z upálené knihy84 Sběratel92 V dešti97 V zmítaném lese103 [156] Mluva skály105 Bajka o pampelišce107 Jarní pouť112 Noční výjev114 Při měsíci117 Na bílém listu120 Šašek a víla125 Pod skalním lomem130 Svatá studánka135 O zlaté pravdě142 V ranním lesku150
E: až; 2002 [157]