Noční výjev.

Eliška Krásnohorská

Noční výjev.
Vše v sněhu. Kráčíš jako v mech, tak bílý, tak hebký, jak by čarodějné víly jej utkaly. Vše okouzleno kol; pln perel drobných každý útlý stvol, pln démantových poupat každý keř, a z poupat zkvétají mu ve kadeř — hle – báječně tu květy narcisové, jež tajným hnutím sypou jasný pyl, ty květů mrtvé přízraky a snové... Tam zas – jak šerý útulek by kryl dvé spících holoubků: jak peruť skvělá se v temné stromu dutině to bělá, a s větve s klamným kalinovým květem cos křídlem třpytným lehce dolů víří a v pampelišky křišťálové pýří to hybně sedá, rozechvěno letem. Kol ze průzračných vláken chvělé stonky a na nich řadem konvalinek zvonky se houpají; a výše přehluboký jak lilie by květný kalich svůj [114] vstříc otvírala noci hvězdotkané, tak v ojíněné houšti sněžná sluj se jemně hloubí; do ní prškem kane dešť hvězdic ledných – svatojanských mušek. Strom každý obalen tu v sněžné květy, též ovoce všem prohýbá jim sněty; hle, nalitý zde kypí perel hrozen, tam sklenných jablek těžký chomáč visí, tu oříškův a štíhlých onde hrušek; zde zvoní plod, jenž větrem dolů shozen, a za ním sprchá oblak sněživý... plod spadl s kříže! Čněl tu prostý, lysý, ten temný znak; dnes úběl zářivý si oděl, skvosty hvězdným svitem zlaté vzal na dřevěné paže rozepjaté. Tak vše jak ve snu, jako na obraze lže žití vřelého zjev mámivý zde, ve ztrnulém klidu tom a mraze. Tak ticho zde, tak divno, bezbolno! A v prostřed sadu zasněžená jíva kmen štíhlý kloní na pahrbek bílý, jak labuť, pod křídlo když hlavu chýlí a v sen se ukládá. Zdeť útulno, jen z ňader noci lehké vzdychnutí co chvíli němé stromy rozezpívá a rozželí – jak píseň labutí. A ze záplavy, jež se kolem bělá 115 jak paprsků by záře zkamenělá, se zvedá mezi démantovým hložím – hle – mramorový obr, anděl smrti! Ó příroda spí tvůrčím snem svým božím, však lidské sny v pyl sněhový se drtí... Slyš – za zdí tamo cestou cinkot zníti – toť rolnička – znak lidského to žití! Smích hlučí, saně fičí, koně řehcí, až v dálce znikli poutníci ti lehcí. A vyplašen tím ze skrytého sídla, kdež u anděla smrti nohou dlel, sníh střásá havran s černého si křídla a letí jako přelud v jasnou běl, kdež vyprovází saně plné smíchu v rej lidský příšerným svým skřehotem – zvěsť smrti za bujícím životem – a obé zmlklo v přehlubokém tichu; a z obého tká příroda své dumy, jež soudem božím hřmí i dechem noci šumí. 116

Básně v knize Letorosty: