Do dívčího památníku.

Eliška Krásnohorská

Do dívčího památníku.
Nic neznám krasšího v tom světě vůkol než české ženy, české děvy úkol! Čím královna jest na cizinském trůně, jež vládne obestřena chladným leskem? Ó víc jest žena v prosté chýžky lůně, jež plamen hlídá na tom krbu českém, kde nejvřelejší vzňal se pravdy zápal, jenž sluncem zaplál v mračna středověká, a zázrak, jejžto věk náš sotva chápal, div, jehož nepřátelský svět se leká, div z mrtvých vstání zmučeného lidu se zrodil v dumající lásky klidu! té lásky nejhlubší! Kéž věčně stálá vždy novou pravdou, novým divem sálá a vzbouzí, jasní, tvoří, blaží, hřeje, rtem sestry volá, písní matky pěje a srdcem ženy, činem Češky hlásá, že stará českosť v naší krvi jásá, že v naší hrudi plamen svatý budí, bok někdy robský mečem práva pásá [52] a světla, pro něž s plesem stokrát mřela, zas vydobývá, rekovná i vřelá! To vše, co nejvyššího vzývá člověk, má v moci žena česká, měla po věk! Ó Češko! Kdybys dech i žití vzdala, zda lze ti splatit láskou, v žertvu vzňatou, to žezlo stkvostné, korunu tu zlatou, ten krásný úkol, jejž ti Vlasť tvá dala? 53