V jeseni.

Eliška Krásnohorská

V jeseni.
Kalina, řežáb – ach, pozdě je, pozdě, prázdna jsou hnízdečka zas! Co to as volá v tom zamženém hvozdě? Není to rusálčin hlas? Zní to tak z hloubi, ach, zní to tak z dáli, z té, kam jde slunéčko spat; nejsou to vánky, jež vesnou tu hrály, tiše spí soumraku chlad. Zní to jak z báje, to vábení snivé, zve to a nevíš ni kam, chvěje to duší jak loučení tklivé, zmírá to v tichu co klam. Zní to i nezní, však mámí to sladce, mlčí a šeptá to jen, pláče to dětsky, a jest ti jak matce, slyší-li miláčkův sten. [45] Zní to jak ohlas všech zpěvánek ptačích, jichž tudy z jara vřel ples, jak hudba, tužeb kdys nad jaro sladších vzdychá to z mlžiny kdes. Slyš – totéž divné a tajemné znění rtům nyní uniklo mým – zpěvánka o tom, co bylo i není – vzpomínky věčný to rým. 46