Nikdy dosti!

Eliška Krásnohorská

Nikdy dosti!
Jen stále v srdci, na rtech jméno svaté – ó jméno Vlasti mějme s horoucností! Té naší lásky vroucí, přebohaté k ní nikdy nebylo a není dosti! Vždy více dala nám, než kdo jí vrátil! I děti ztracené svou něhou chrání, jest věrna, nechať syn jí víru zvrátil, když klnul jí, má proň jen požehnání. Odpouští bratřím, již ji zaprodali, všem otvírá svou náruč ku smíření! Ó klekněme! ať zrak nám slza kalí! V nás nikdy, nikdy dost k ní lásky není! A kdyby za ni krev svou prolil v boji a na hranici spálit spěl své kosti, ó kdo smí hrdě vznésti hlavu svoji, kdo říci: Matko! učinil jsem dosti!? [56] A kdo by věřil, že již dostál cele k ní svojí slastné, horující tužbě, že dost již v náruči jí okřál vřelé, dost blaha poznal v její svaté službě? Kdo dost již cítil, jakou rozkoš sladkou zdroj nehynoucí lásky její line? Ó věz, jak Vlasť tvá umí býti matkou, když dítě vyvolené k srdci vine! Ó spějme k ní a nesme duše vzňaté jí každým dechem v oběť oddanosti! Vždyť v nás té lásky k matce, k Vlasti svaté až posledním jen dechem bude dosti. 57