Pozdě?

Pozdě?
Tak dlouho, dlouho čekám, kdy prchnou mlhy z dolin a ti zimní snové, kdy k sněžným polím sletí paprskové a k ledným řekám. Tak dlouho a tak marně, tak teskně toužíc hledím zasmušilým zrakem, kdy šedá pláně, spící pod soumrakem, se zbarví jarně! Ta zimní duma těžká svá křídla stále věsí, nechce míti konce! Již vesna kvést by měla na záhonce, – kde dosud mešká? V tom, když tak vzdychám po ní, mdlý vánek v líc mi dechl, nesmělý a němý, – ó znám jej! on tak sladce kyprou zemí a deštěm voní! [14] Toť jaro, – jaro je tu! Tak tichounce, tak tajně výzvědům se hlásí, tak slabé, plaché ještě, prosto krásy je v prvním letu. A s bázní ptá se dětsky: „Tak dlouho nepřicházím, nemám ještě kvítí, – zdaž ještě lučiny mne budou chtíti a hory všecky? Tak dosavad jsem chudé, že nemám zlatých svitů ani zlatých zpěvů, a háje-li mne vypovědí v hněvu, co ze mne bude? Ach, zapomněly asi již dlouho stromy, jak mne vroucně milovaly, když záře mé jim srdce pronikaly, mých ptáčků hlasy! Té dlouhé, tiché zimě vše zvyklo, přeblaženo v jejím klidném stínu; mne země svrhne s mateřského klínu! Kdo bude při mně? A mně se divy zdály, jak změním kraj ten v slunný, květný obraz ráje! 15 Rci, vypudí mě pochmurné ty háje zpět k dálné dáli? Teď v doubravě i hvozdě tak pusto jest i chladno, temno, až se bojím Ó viď, že slasti své již marně strojím, že již je pozdě?“ A s pláčem chtělo dále. Však zachytly mé lokty vzdušné děcko nebe! Ó zůstaň! na svém srdci vítám tebe, to zná tě stále! Tys věčná rozkoš žití! Jak milují tě háje, milujíc tě, tuším! Tys volnosť, peruť oblakům i duším, řek vlnobití! Tys láska! Na tvé vzněty a na tvých písní jásot, na tvých září zlato, ó nikdy, nikdy není pozdě na to, byť hasly světy! Sij to své rosné kvítí! Nechť již tě oželelo, tvorstvo zas tě slaví! Kvést, zářit, vzlétat povždy čas je pravý – a šťastným býti! 16