Skřivan.

Skřivan.
Klec zamkli za tebou – ty divě kolem zříš, tvým srdcem chvěje strach, tvým křídlem útok hrdý; ty vzlétáš zas a zas, pud k nebi zve tě výš, kde však má nebe býť, je žalář tvrdý! Ó pěvče, skřivane! Proč zajali tě tak, a zač ten mrzký trest, jímž potupují tebe? Ó jistě zděsila zde chabý lidský brak tvá píseň svobodná, jež zněla s nebe! Ó jistě, jistě pěl‘s tam v tichý jitra vzduch, an z polí zpocených jsi vzlétal šedým křídlem, že záře nesmírná se valí v temný luh a vesmír veliký žeť světla zřídlem! Ó jistě zvěstovaľs, tam v ether noře let, a slyšela to zem – ty zotročené doly, jak širá svoboda kol objímá ten svět, jejž tlačí poroba a křivda bolí! [80] Ó zapěl‘s, obestřen kol valnou přírodou, výš hvězdám blednoucím, níž slujím země ve dno: Zdeť volnosť zákonem a zákon svobodou! Jeť nebe, věčnosť, Bůh – a volnosť jedno! A parob, v ruce rýč, snad zaslechl tvůj hlas; zřel sivé ptačátko, jež takou mocí pělo; tvé křídlo země prach, tvá píseň nebe jas – a nebe v člověku by v prachu mřelo? V tom prachu zvuky tvé jak jiskry v popelu snad mohly zdeptanou by duši v plápol vzníti, an zapěl‘s po svatém tom nebes povelu, dle něhož pravda plá a slunce svítí! Ó pěl‘s nám boží vzkaz, ty bratře proroků, až málem jásal by, jak tvůj, náš výkřik vlastní! Však nejtěžší to hřích, díť hejnu otroků: Ó buďte svobodni! ó buďte šťastni! A k zářné výsosti kdo volá, ten je klat! Ó jak ji v zášti má, kdo živoří tu bez ní! Ty nedbal‘s, výsosť pěl‘s, až padl‘s do tenat A ještě vzdoruješ těm, kdož tě vězní. 81 Teď němý, zoufalý se vrháš stále v let, i sňali tvrdý strop a hedbáv pnou tam hebký, bys o žaláře kov, an vrážíš k výši zpět, si z rána nerozbil své spurné lebky. 82