Na Vítkově hoře.

Eliška Krásnohorská

Na Vítkově hoře.
Kol víří Sigmundových vojů moře a v nich jak ostrov na Vítkově hoře tkví zástup Žižkův, na nějž nebes klatbou i pekel plamenem a mečem světa král Sigmund zničující soud svůj metá. Střel spousta spadá za vozovou hradbou, kde krví vřelou na husitské hrudi již přetékají kalichové rudí a sterý zrak se stínem smrti kalí. Jak olověná mračna kol se valí i roste útok nepřátelské síly – již vážka vítězství se k němu chýlí; vrah usiluje jako příboj dravý již zhltit Božích bojovníků davy; a mnohý bohatýrský zrak se kloní, stín zoufání již mužná čela cloní, děs neohroženým již srdcím hrozí; tu onde opuštěny stojí vozy – – V tom ženy jako lvice vstouply na ně a vzhůru zvedly neskrocené zbraně, [54] i zdvihly bojovníků srdce kleslá! A sláva nepřemožitelných reků se bojem strašným na paměť všech věků zas po vítězství novém bouřně vznesla! To dávno již. – Ó dcery české země, kdy vzletí zrak váš na Žižkova témě, zdaž neoživne ve vás pocit velký o vašem v této vlasti poslání? zdaž necítíte v prsou zaplání jak bohatýrky, reků buditelky? Ó netoužíte státi v předním voji za drahé posvátnosti vlasti svojí? A nevzplá ve vás vroucnosť obětovná, jež vašich matek hrdinství se rovná? Ó dcery české! Vzhůru srdcem, čelem! Ó Češky, pohrdejte nepřítelem, a sladším buď vám, stát se smrti lupem než zbaběle krýt všednosť v srdci tupém. 55