Kol víří Sigmundových vojů moře
a v nich jak ostrov na Vítkově hoře
tkví zástup Žižkův, na nějž nebes klatbou
i pekel plamenem a mečem světa
král Sigmund zničující soud svůj metá.
Střel spousta spadá za vozovou hradbou,
kde krví vřelou na husitské hrudi
již přetékají kalichové rudí
a sterý zrak se stínem smrti kalí.
Jak olověná mračna kol se valí
i roste útok nepřátelské síly –
již vážka vítězství se k němu chýlí;
vrah usiluje jako příboj dravý
již zhltit Božích bojovníků davy;
a mnohý bohatýrský zrak se kloní,
stín zoufání již mužná čela cloní,
děs neohroženým již srdcím hrozí;
tu onde opuštěny stojí vozy – –
V tom ženy jako lvice vstouply na ně
a vzhůru zvedly neskrocené zbraně,
i zdvihly bojovníků srdce kleslá!
A sláva nepřemožitelných reků
se bojem strašným na paměť všech věků
zas po vítězství novém bouřně vznesla!
To dávno již. – Ó dcery české země,
kdy vzletí zrak váš na Žižkova témě,
zdaž neoživne ve vás pocit velký
o vašem v této vlasti poslání?
zdaž necítíte v prsou zaplání
jak bohatýrky, reků buditelky?
Ó netoužíte státi v předním voji
za drahé posvátnosti vlasti svojí?
A nevzplá ve vás vroucnosť obětovná,
jež vašich matek hrdinství se rovná?
Ó dcery české! Vzhůru srdcem, čelem!
Ó Češky, pohrdejte nepřítelem,
a sladším buď vám, stát se smrti lupem
než zbaběle krýt všednosť v srdci tupém.