Vysoko vyletěl Sokol, široko perutě rozpjal,
pod samu oblohu dolét’,
mohutným mávnutím křídel rozplašil sražená mračna,
vysoko nad šerou zemí v plamenném červánků moři
zakroužil širokým kolem.
Daleko za ním je cesta, kterou svým přeměřil letem,
stopy jen zápasů po ní, ztracená ze křídel péra,
krůpěje prolité krve, návaly divokých bouří,
ohlasy minulých bojů, útoky nepřátel mocných,
posměch a potupa soků, ochablost perutí vlastních,
zklamání nahořklá trpkost, všechno to zůstalo za ním.
A dole, hluboko dole
vítězným pokřikem bouří nesčetné zvlněné davy,
prapory ve větru šumí.
Tisíce junáckých paží zvedá se. Napjaté svaly
pevné a uvyklé kázni čekají povelu pouze.
Sraženým šikům zní bouřně v ústrety nadšený pozdrav.
Z dalekých slétli se končin pod prapor vlající bratří,
poslala matka je Sláva.
Vysoko vztyčen je prapor, myšlenka veliká září
vysoko na hrotu jeho. Přátelé přišli a kloní
hlavy své v úctě – a v marném nepřítel svíjí se vzteku!
Vysoko vyletěl Sokol, křídlem se oblohy dotkl,
spočinul v červáncích jitra. Hluboko pod ním to bouří.
Ne, nelze zastavit v letu! Daleko ještě je k cíli,
ještě dál, ku předu nutno! Ještě výš možno je! Výše!
Dorostla sokolí peruť i spáry utuhly ostré,
nejsou víc hračkou jen marnou, síla v nich hrozivá vzrostla.
Hříchem by bylo tu sílu ochabnout na plano nechat!
Zde jest! A kypí! A čeká! – Na váhy osudu jednou
ať padne závažím těžkým!
Ještě dál, ku předu nutno! Ještě výš možno je! Výše!