Z upálené knihy.
Kdys v noci vichr tak se rozdivočil,
že obrovskému dubu, s nímžto vždycky
jen hrou se potýkával, náhle skočil
v týl opravdu a rval jej zákeřnicky,
jak vzteklý pes, jenž kousl svého pána.
A divno, pod dubem co našli z rána:
snět sukovitý sražen visel dolů,
a na něm v zeleni té přebohaté
se bělaly, jak pařáty dva vťaté,
dvou rukou kosti, s dřevem srostlé spolu;
dál žebro čnělo s vetchým zbytkem hávu –
a lebka šklebila se spadlá v trávu. . .
To nalezli. Ó kolik let již tomu,
co ten, jenž zemřel v chranných loktech stromu,
tam kryl se mrtev, znám jen havranům?
A jaký los jej štval, že v lože také
šel umřít? Schoulen v sněty křivolaké
zda zhynul strachem, prchnuv katanům?
Či vrahům? Hle, tam vedle lebky cosi
se černá, v směsi divně rozervané:
[84]
toť troska knihy, na ní kapky rosy
a zápona se viklá rezovitá,
jež chvíc se nalomena, marně chytá
kraj listů větrem pustě rozhozených,
kraj v uhel zubatě kol ohořalý...
Zřím v duchu teď, jak dýmu mrak se valí
kol hranice knih klatbou zatracených
a jak snad noc i bouř i dým jej halí,
an z žároviště tajně rve svůj poklad
a s ním jak prchá, k smrti štván i proklat...
On zmizel – slídičové vytrvalí
kol hledali pak marně jeho stop.
I zůstal tajným vzdušný jeho hrob
věk po věku. Teď z knihy katované,
již vykoupil svou smrtí, plíseň vane,
déšť písmo smyl, jen dva ty listy kleté
z ní zbyly vnukům. Co tam psáno, čtěte.
„A lidé Osudu tak zloláli,
tak reptali, že zahřměl Pán: „Již dosti!“
A blesky Jeho slavně zaplály,
kde On se zjevil v strašné velebnosti,
že skryvše zraky před nesmírnou září
jak pokoseni padli k zemi tváří.
85
I pravil Pán: „Řád všechen odvěký
dnes mocně zahlazuji s tváře země!
Buď volným prostor její daleký
a volným její žalující plémě!
Jí vládněte, té hroudě, jež vás nosí,
a sami lépe rozdělte si losy!“
I skryl se Pán Tma jako moře kol
se prostřela, když zhasla jasnosť Jeho,
něm ztichl svět, jak velký hrobu dol,
když dozněl Jeho hlas. Byl konec všeho,
když Pán všech pánů za rachotu hromu
Svou svatou vládu odňal světu tomu.
A ztrnulý tu ležel všechen lid,
v prach čelem vryt po nebeborné vzpouře,
tak byl by mrtvě dlel až po úsvit,
kdy v soudný den vše svolá polnic bouře
však přešel čas – a po mrákotné ráně
lid povstal, neb to byla vůle Páně.
Svět byl to nový, jenž se kolem stkvěl!
Tak zdál se mlád a spanileji stvořen.
Cit dětinný se ve všech prsou chvěl,
jak všeho zla by vyvrácen byl kořen,
všem válo v duši čistší posvěcení,
hřích starý snem byl, zašlým v zapomnění.
86
Hřích starý, svár – ten vymřel na vždy snad!
I sešel se rod lidský v žírné pláni,
druh vítal druha jako bratra brat,
a dálka byla mořem objímání,
kam stačil zrak a sluch co slastně chápal,
vše bylo hymnus, oběť smír a zápal!
Vždyť králů nebylo ni otroků
a země bohatá všech byla vlastní!
Vždyť přišli po nebeském výroku,
by rozdělili, svobodni a šťastni,
všem rovně a všem s láskou spravedlnou
los pozemský a hojnosť blaha plnou.
I žehnajíce darům žití všem
se podíleli soucitně a skromně,
druh druhu blahořečil vděčným rtem
jak děti svorné v otce svého domě;
jen slepý stařec, neznámý v tom davu,
stál pochmurně a mlčky chýlil hlavu.
Až vyčerpali onu statků čásť,
jež množstvím oblažila všecky stejně.
Však slyš, pak počaly se hlasy másť
a rozruch divný vzkypěl v živém hejně,
neb došlo na nejvyšší žití stkvosty,
jichž málo jest a jichž jsou davy prosty.
87
O losy vyvolenců! Korunou
kde stkví se duch, kde síle trůn se vzdává,
vy vrcholy, kam touhu posunou
sny odvážné, kde velkosť dlí a sláva,
vy divy štěstí, meteory zdaru,
co ruk se zdvihá, chtivých vašich darů!
Co hlasů hlaholí: Mou vláda buď!
Co chtíčů sváří se: Mně růže štěstí!
Mně krásu! Lásku! úpí sterá hruď.
Sem vavřín! Po něm sahá tisíc pěstí
a tisíc kleteb soptí v bouřnou vřavu;
jen cizí slepec věsí vzdorně hlavu.
Co hlav zde, tolik dravců šílených,
a lupu, po němž lačně vrou, tak málo!
Zní poražených skřek, zní smělců smích,
jichž síle vítězství se blízko zdálo,
však smělců smělejší se k předu derou
a zříti porážku jen tisícerou.
Buď násilníkům hanba! hlučí řev.
Zdar skvělý budiž zásluze, ne choutce!
Ať právo rozhodne, ne pěsť a krev!
A všichni rázem křičí: Zvolme soudce!
Ať vzácné losy, jichž se vzdáť je mukou,
z nás nejlepším dá spravedlivou rukou!
88
Zvuk temný volá: Kdo má soudcem býť?
Kdo? Kdože? bouřně násobí se repot.
Kdož dosti čist? V čí ruku víru míť?
Já! Nikdy! Tak se mísí jek i šepot
jak mořská bouř, syk hadí, vytí vlčí;
jen slepý kmet jak v moři kámen mlčí.
Pak tichne šum, je shoda, shoda zaszas.
Hle, osudí teď nesou vyvolenců,
v němž září jejich korun zlatojas
a laur i růže, palmy jejich věnců,
i volají: Ty rozděl poklad lepý,
ty rozsuď nás, ty jediný – ty slepý!
Kmet vztyčil se a lysým temenem
čněl převysoko nade všemi náhle,
zrak shaslý zdál se žhoucí plamenem,
a pohrdání šlehlo neobsáhlé
z těch očí bělma, když tu v davu tichém
se zachechtal jak démon děsným smíchem.
Ha, luzo padlá, záštím zchátralá!
Tvým soudcem bude slepec, byl jím dosud!
Jen pohleď pod má víčka zvětralá:
Znáš tam ty důlky ukrutné? Jsem Osud,
týž slepý Osud, jejž tvé klatby sklály!
Teď koříte se, jemužto jste láli?
89
Ty plémě volnosti své nehodné,
nač znovuzrození ti bylo jaré?
Nač dar ti božský vůle svobodné?
Ty zbaběle zas lezeš ve jho staré
despotu lízat krvavé zas paty,
ó vyvrheli, v nízkosť věčnou klatý!
Vy stvůry mrzké, slepé závistí,
vy skety nehodné svých očí světla!
Nuž buďte slepých mocí kořistí
a mrskejž vás jich zuřivosti metla,
když nechcete se k vlastní vůli znáti
a bleskem jejím zákon můj mi psáti!
Já, pán váš, nejsem slep jen, však i hluch,
ať lhou z vás bídné chlouby, nářky, sváry!
V dar svatou volnosť marně dal vám Bůh,
vy cpete zas ji temnovládci v spáry,
jenž kdyby pozřel vás i hnusem zlícen
vás vychrlil, vy teskníte mu v jícen...
A přece – výsosť vůle – jaká moc!
A lidskosť velebná – ó jak je svatá! – –
90
Tu přešly črty v kraj ohořalý,
co psáno dál, to skryje věčná noc.
Jen tušíme, že kacíři to psali;
vždyť jest to kniha tknutá rukou kata –
a pravda její v tomto světě klata.
91