Písně a památky.
[5]
České písně.
Ó zlaté písně české dědiny!
Vy živé báje, živé dějiny!
Vy kvítka plná vůně, plná něhy,
ach, nezhynulá pod ledy a sněhy!
vy z lůna země pěly jste: Již taj!
My chceme žít, my kvítka poesie,
a národ, jenž nás pěje, žije, žije!
[7]
Před jarem.
Tak slunný vzduch, tak plný úsměvů,
dech vesny v něm již dýše;
již hrá v něm tucha příštích nápěvů –
ó kdy se ozvou s výše?
A ve stromech – ó co tam za šelesť
vlá s holých korun hůry!
Již o květech sní každá ratolesť –
ó kdy to pukne z kůry?
A živá hruď si blouzní nový máj;
co nadějí tu klíčí!
Kdy ruka však si upraví svůj ráj?
ó kdy již sáhne k rýči?
Vše volá v ruch: těch vonných vánků let
i teplé záře plání;
jen země kol je tvrdá, sníh a led!
Kdy uvolní ji tání?
[8]
Jak mnohý puk v ní dřímá nevzkřísen,
v té půdě nesvobodné!
Ó kdy se k pravdě vzbudí jarní sen
v mé drahé zemi rodné?
Kdy paprsky svůj čarodějný klíč
jí v mrtvé nitro vsunou?
Ó stůjme pohotově, v ruce rýč
a v srdci lásku slunnou!
Víc lásky, víc! Kdy mrazné zakletí,zakletí
ten milý kraj nám hněte,
my v horoucím jej kryjme objetí,
i roztaje, i zkvete!
9
Vlaštovce.
Zašelesti za mým oknem, zašelesti
křídélkama!
Slouchám, vlaštovičko, slouchám tvojí zvěsti,
jsem tu sama!
Vím to, vím to, srdéčko tvé čím to buší
pod křídloma,
jásám s tebou, s tvojí malou ptačí duší,
že jsme doma!
Ó jsme doma! na tom velkém, širém světě,
jak je krásný,
vždy ten malý, šedý koutek zpátky zve tě
v úkryt spásný!
Přelétla jsi širá moře, dálné země
rájům rovné;
z rájů všech tě vábí hnízdečko tvé ke mně,
jak je skrovné!
[10]
S tebou cítím, pravých, slov jen hledám skromně
k tvému pění;
krom té malé, sladké vlasti ani pro mne
světa není!
Ach ať sebe více krásy nebe věstí,
země chová:
nebylo by vesny, lásky ani štěstí
bez domova
11
Zpívej!
Chvil temných, jež jsi produmala,
zpět nyní nevyzývej;
dost, hlavo, jsi se nahloubala,
teď zpívej!
Nač myšlénky jak vodopády
ti v strunách duní přísně?
Teď my zas bychom zněly rády,
my písně!
Nás hude vánku každá strunka
a plno nás tu ještě
jak toho májového slunka
a deště!
Nás plno jak těch jarých puků,
jak tažných ptáků v letu!
Je srdce tvé jen prázdno zvuků
a květů?
[12]
My chceme jásat, v jásot vzývat
a přešveholit stesky!
Či zapomněl již písně zpívat
kraj český?
13
Pozdě?
Tak dlouho, dlouho čekám,
kdy prchnou mlhy z dolin a ti zimní snové,
kdy k sněžným polím sletí paprskové
a k ledným řekám.
Tak dlouho a tak marně,
tak teskně toužíc hledím zasmušilým zrakem,
kdy šedá pláně, spící pod soumrakem,
se zbarví jarně!
Ta zimní duma těžká
svá křídla stále věsí, nechce míti konce!
Již vesna kvést by měla na záhonce, –
kde dosud mešká?
V tom, když tak vzdychám po ní,
mdlý vánek v líc mi dechl, nesmělý a němý, –
ó znám jej! on tak sladce kyprou zemí
a deštěm voní!
[14]
Toť jaro, – jaro je tu!
Tak tichounce, tak tajně výzvědům se hlásí,
tak slabé, plaché ještě, prosto krásy
je v prvním letu.
A s bázní ptá se dětsky:
„Tak dlouho nepřicházím, nemám ještě kvítí, –
zdaž ještě lučiny mne budou chtíti
a hory všecky?
Tak dosavad jsem chudé,
že nemám zlatých svitů ani zlatých zpěvů,
a háje-li mne vypovědí v hněvu,
co ze mne bude?
Ach, zapomněly asi
již dlouho stromy, jak mne vroucně milovaly,
když záře mé jim srdce pronikaly,
mých ptáčků hlasy!
Té dlouhé, tiché zimě
vše zvyklo, přeblaženo v jejím klidném stínu;
mne země svrhne s mateřského klínu!
Kdo bude při mně?
A mně se divy zdály,
jak změním kraj ten v slunný, květný obraz ráje!
15
Rci, vypudí mě pochmurné ty háje
zpět k dálné dáli?
Teď v doubravě i hvozdě
tak pusto jest i chladno, temno, až se bojím
Ó viď, že slasti své již marně strojím,
že již je pozdě?“
A s pláčem chtělo dále.
Však zachytly mé lokty vzdušné děcko nebe!
Ó zůstaň! na svém srdci vítám tebe,
to zná tě stále!
Tys věčná rozkoš žití!
Jak milují tě háje, milujíc tě, tuším!
Tys volnosť, peruť oblakům i duším,
řek vlnobití!
Tys láska! Na tvé vzněty
a na tvých písní jásot, na tvých září zlato,
ó nikdy, nikdy není pozdě na to,
byť hasly světy!
Sij to své rosné kvítí!
Nechť již tě oželelo, tvorstvo zas tě slaví!
Kvést, zářit, vzlétat povždy čas je pravý –
a šťastným býti!
16
Co neuvadne.
Ještě, ó mladinká vesno, jak před léty
sázíš mi do duše poupata na květy,
pouta na radosť, na štěstí, na touhy,
a křídla rozpjatá na písně, na vzlety.
Ještě tvůj vanot mé myšlení ladí mi
na věštby růžové, na sny a na rýmy,
ještě jsem v ráji tvém celičkou duší svou
s blaženci blažena i mláda s mladými.
A jako v korunky duhových krůpějí
rosíš mi do duše tisíce nadějí,
tisíce rozkoší spanile tušených,
které se v rozkvětu, v splnění usmějí.
Nechť se to v kytici pro mne již nesvíjí,
větší kol blaho vlá, než to, jež pomíjí,
ó blaho všech, blaho bez konce, bez míry!
Bude tu ještě ráj, až dávno dožiji.
[17]
Tužba.
Ó hal ji, vesno, ve svůj hedbáv něžný,
tu zemi nebohou,
kryj květnatým ji zlatohlavem kněžny
a pláštěm bohů, jarní oblohou!
Viň útlou zeleň v černé její kštice
a svaž je věncovím,
ó vymysli jí květů na kytice,
jichž krása snům jen známa májovým.
Syp na ni nebe v paprscích a v rose
a v písních křídlatých!
Vel, aby moře plesu rozlilo se
jí do niv drahých, tebou objatýchobjatých.
A lahodou svých vánků ponebeskou
plň její hrudi dech;
ó vesno! zdob mi, zlíbej zemi českou,
ó vytoužená, zlatá vesno Čech!
[18]
Ověnčená.
K čemu, vesno, tolik zdoby nosíš
té mé zemi rodné?
K čemu tolik perel na ni rosíš
od soumraku do dne?
Nač jí vroubíš červánkovým zlatem
závojové lemy?
či to strojíš brčálovým šatem
k veselí mou zemi?
Nač jí vineš potůčkové pásky
zlatě v jaré luhy?
jsou to blahé, snubní kroužky lásky?
nač v nich tolik duhy?
Nač těch korun stobarevné hvězdy,
nač ty deště kvítí?
K čemu chvalopěvců vzdušné sjezdy?
co se bude díti?
[19]
Nač ty vůně, paprsků těch množství;
nač ten příval krásy?
Jaká slavnosť? bude svátek božství
nebo lidské spásy? –
Není svátku, veselí to není
v české zemi mojí!
Věnčena se chystá k zápasení,
k boji, vždy jen k boji!
Za přílbu si zatkne vše tvé kvítí,
zvedne štít svůj zlatý,
slunce bohem vzňaté na něm svítí,
a ten boj je svatý!
20
Jiné jaro.
Zase přišlo jaro, léto bude,
oseníčko vstalo, živo všude,
na božím tom světě nová mladosť –
jen že zašla mládí mému
všecka radosť.
Nebylo jí vidu, ale zdá se,
že tu v sadě chybí květů kráse;
nebylo jí slechu v poli, v háji –
přec ta milá píseň ptáčků
postrádá jí.
[21]
Dvě lípy.
Pod lípou v údolí veselo bývá;
hoši jak sokoli, dívky – květ růží,
babičky s dědoušky, ženy a muži,
celičké okolí večer tam dlívá
pod lípou v hovoru, mladý svět zpívá,
ba někdy, tak jako dnes,
dudáček usedne kdes,
zahrá – i zavíří tanec a ples.
Pod lípou na vršku hřbitůvek prostý;
hoši jak sokoli, dívky – květ růží,
babičky s dědoušky, ženy a muži,
všichni tam z okolí jsou na něm hosty,
pod lípou každý má ukryté stkvosty;
ba někdy, v loučení čas,
zvonku tam těší je hlas,
všichni že pod lípou sejdou se zas.
[22]
Skočná.
Hej, krouží to, zvučí to v stínu liplip,
svou vede si hudba, svou smích a vtip,
vše v kolo se jímá, co mládo,
a srdce lne k srdci – jak rádo!
Hle, dívčiny kvetou jak v poli mák
a každá jen letí jak čerstvý pták,
však hochu, jenž v náruči má ji,
ó tomu je teprv jak v ráji!
A kdo se tu chvilku jen zastaví,
byť mrzout byl starý a bublavý,
chtě nechtě si kývá a kývá
i mručí – ba věřte mi: zpívá!
Ty živůtky štíhlé jsou samý prým
a srdéčka radosť a ústa šprým,
skok nožky a sukénky řásné;
hej, jak jste vy dívčiny krásné!
[23]
Ba v mrzoutu srdce se rozjaří,
a věřte mi, skočnou v něm šumaří,
až hlesne: Tak bývalo v mládí!
Nu mějte se dobře a rádi!
24
Zastaveníčko lesní.
Hle, v ssutině hrádku se zdvihá
tvář bílá v okénku;
ač jen se tam luna to míhá,
mním vidět dívenku.
A skrytě se pod okno stinné
pne doubec jako jun,
zpěv tichounký z haluzí line
jak z loutny chvějných strun.
Pruh paprsku oknem teď skmitá
jak bílé blánky jas.
Jun měsíčnou blánku tu chytá
a čte i líbá zas.
Však pozor, vy milostné děti,
ó běda, nebozí!
Hle, staré již mračno sem letí,
vám strašně zahrozí!
[25]
Tvář v okénku mizí, blesk plane,
hrom tříská dveřejí –
a s doubce tam pod oknem kane
pláč těžkých krůpějí.
26
Zhynulá.
Háj dýše tak vábně a lahodně
mou stezičkou v horké mi líce,
a po stranách břízy jak pochodně
se třpytí mě provázejíce.
Jak pochodně štíhlé a bělostné,
jež nesou mi mládenci švarní!
Kol ticho tak slavné a radostné,
v sluch zvoní jen myšlénky jarní.
Ty břízy jak pochodně zářivé,
jež ve výši plápolem vlají,
a zelené jiskerky ohnivé
v jich korunách srší a hrají.
A zvonky těch myšlének výš a výš
co skřivánci jen se mi třesou,
až myslím, že se srdce všecku tíž
ti mládenci švarní mi nesou.
[27]
Že nesou ji na marách zelených,
má ustláno do rozmarýnek,
a na čela bělostný, chladný sníh
jí vložili z jaroček vínek.
A rozpjali nebeský baldachýn
kol s obláčků stříbrnou třísní;
tak nesou ji nebožku v země klín
s hrou zvonků a jásavou písní.
Ať dřímá! Již líce jí zrosený háj
skryl květnatým příkrovu cípem.
Toť zima mé duše, již odnáší máj,
když umřela slunečným šípem
28
Slavíček.
(Národní ruská píseň.)
Slavíčku, ach, slavíčku,
sladkozpěvný slavíčku!
Kam se skrýváš, pověz jen,
když se vzbouzí jasný den?
Sladce pěj, ó sladce pěj,
oč tak toužím, zpět mi dej!
Mnohou noc, ach, probděnou
pěješ píseň ozvěnnou;
mnohou noc já s tebou bdím,
pláčem zpěv tvůj provodím.
Sladce pěj, ach, sladce pěj,
oč tak toužím, zpět mi dej!
Ó jak sladce promluvil,
na mou šíji perly vil,
dal mi s prstu zlatý kruh,
když se loučil milý druh!
Sladce pěj, ó sladce pěj,
oč tak toužím, zpět mi dej!
[29]
Pravil: Zachovej ten dar,
v němť i naší lásky zdar!
Ale v podzim, ptáčku, věz,
ztratila jsem perly kdes.
Sladce pěj, ó sladce pěj,
oč tak toužím, zpět mi dej!
A když zimní den se tměl,
prsten puklý s ruky sjel:
jaro dechlo v libý sad –
on mě přestal milovatmilovat.
Sladce pěj, ó sladce pěj,
oč tak toužím, zpět mi dej!
30
Písně u jezera.
I.
I.
Ta hloubka modra jako blesk,
jak safír v skále září,
v ní mladý den se usmívá
svou nejjasnější tváří.
Jak báječné to sluje chrám,
pln bludičného světla;
i lesklé rybky v dřímotách
až na dně bych tam sčetla.
Tu stanul odlesk labutí,
jenž vyplul z mráčků stáda,
a v olši pod svou perutí
svou hlavu ptáče skládá.
Ó jezero! v ten klid a mír
jak v objetí se vlinout,
a duše křídlem prostřeným
v snech po tvé záři plynout!
[31]
Tvým sladce nést se blankytem,
v němž nebeský se zračí...
A přece modra hloubku znám,
kde klam ten býval sladší.
II.
II.
Šíj spoutanou v ten horstva břeh
a v prsou skalný hrot –
hoj, zpěnilo se jezero
a sténá z hloubky vod.
A vzepjalo se z vězení
a bije v stěny skal,
až trysklo mu to k oblakům
jak po svobodě žal.
A v blankytu, tam usmívá
se širá, volná výš,
ta zdá se mi, že touží snést
své nebe vězni blíž.
Ta touží bouř mu zpokojit
a v křidel rozpjetí
svou svobodou jej ovanouc
mu klesnout v objetí.
32
III.
III.
Tu zarostlá jsou na břehu
dvě vesla pohozená,
a tiše v středu jezera
tkví loďka opuštěná.
Ni vlny ani vánku dech
jí k břehu nezavěje –
já o veslo se opírám
a čekám bez naděje.
Jen k ní se pne můj teskný hled –
mně jest, že prázdna není,
že dřímá v ní, co blaha vím,
a čeká na vzbuzení –
A jenom bouř a divý proud
ten zázrak mohou svésti,
by k srdci mému přistálo
– byť ztroskotáno – štěstí!
IV.
IV.
Na rozchodu světlo s večerem,
okem v oku blankyt s jezerem.
33
Okem v oku, nechať chmurno jest,
nechť je zoře, nechť je plno hvězd.
Nedosáhle, věčně daleky,
okem v oku tanou na věky.
Okem v oku, v sladkém vidění,
věčné touze, věčném loučení.
34
Na rozchodu.
Když mne necháš pro svět, moje potěšení,
dej mi na památku jedno políbení.
Dej mi ještě k němu, co mé srdce zvolí:
všecko, co tě rmoutí, všecko, co tě bolí.
Co ti jako lítosť na srdečko sahá;
dejž ti Pánbůh štěstí, ty má duše drahá.
[35]
Oklamaná.
Chaloupka tam u jasanu
pod korunou stinnou,
okénka má v jednu stranu,
ale vrátka v jinou.
Z okének dvě černé oči
na panenku kynou,
do vrátek tam přece vkročívkročí,
od oltáře s jinou.
Ach, že jsem se zahleděla
v černé oči tvoje,
v srdce tvého pozatmělá
okénečka dvoje!
Zhlédla jsem, jak druhou stranou
svitlo ze zahrádky –
vpustils dívku milovanou
do srdéčka vrátky!
[36]
Lenivá.
Svítání růžové
do oken se dívá,
ale mé panence
noci neubývá.
Jitřenka „dobrý den“
pánubohu dává,
ale má panenka
nemodlena vstává.
Kohoutek na plotě
časně ráno zpívá,
ale má panenka
do poledne zívá.
Slunko se každý den
z jedné strany bere,
ale má panenka
ještě neví, z které.
[37]
Odbytý.
„Do dvanácté hlídám
okeničku tvou,
spíš-li dobře, zvídám
do jedné i dvou;
tobě ke cti švarně
obcházím co stráž,
přece ptám se marně,
ráda-li mě máš.“
„„Odměním tvou lásku,
milý Honzíčku,
dám ti na provázku
zlatou trubičku;
službu ponocného
tobě vyprosím,
ale za milého
mít tě nemusím.““
[38]
Rozsévač.
Dobře můj milý mlčívá,
máček-li sladký zasívá;
dobře můj milý mlčí,
sic by mu narost vlčí.
Vzejde mu každé zrnko snad,
pole se zbarví v růží sad,
máčky mu plné zkvetou,
hrstku mu vrátí vsetou.
Kdyby však pustil v zrníčko
jedno své sladké slovíčko:
vzejde tam hořké bejlí,
upřímné oči zmejlí.
[39]
Hrdopyška.
Aj, neceň ty se pro své statky,
tak vzácnou že jsi kráskou,
by hochům všem byl osud sladký
snad mříti k tobě láskou.
A třeba hojné nadělení
máš v truhle zlatých ptáčků,
tvé zlato z tvého srdce není,
je z tátova jen sáčku.
[40]
Holubička.
Holubička šedá,
holoubka si hledá
volajíc, volajíc;
umdlela jí křídla,
však ho nezahlídla
nikdy víc, nikdy víc.
Od moře a k moři
zakroužila v hoři
nastokrát, nastokrát.
„Ozvi se jen jednou,
máš-li sirou, bědnou
ještě rád, ještě rád ?“
Marně opuštěná
holubička stená
v dol i výš, v dol i výš.
„Což ty pro mou lásku
nemáš ani hlásku
z duše již, z duše již?“
[41]
On pak slyší lkání,
on by slitování
z duše měl, z duše měl;
ale zkrvácený,
k zemi spotácený
oněměl, oněměl.
[42]
Tesknota.
Pln tužeb a šeptů jest mladý háj,
v mé struny se loudí zas jarní báj,
a létat se učí zas mnohý sen,
nechť zlomeným křídlem a tají sten.
Znám ještě ten švehol, toť jara vjezd,
a zas mi tak bolno i toužno jest!
Sněť každičká vítá se s ptáčkem svým,
jen mně zase divno, že nemám s kým.
I hledím, kde krouží se cesta v dál,
zda z kotoučů modrých by šátek vál – –
Kol ve květu radosť, v ní rosný žel –
jak poprvé zalkáš, žes osiřel!
[43]
Mezi námi.
Což to mezi námi za stezičku z růží?
kam jde nad propastí beze stop?
Což to za most zlatý? Pod ním proud se uží
hluboký a temný jako hrob.
Což to mezi námi za hostinné sady,
zvoucí sladkých plodů vnadami?
Což to mezi námi za skály a hrady
s věčně zamčenými branami?
Což to mezi námi za červánků moře?
což to za žeřavé plameny?
Což to námi za rozkoš a hoře?
Kam to duše naše souzeny?
Mezi námi dálka i vše kouzlo její,
naších citů moře hvězdnaté;
mezi námi touha – touha s beznadějí,
svatý bol a blaho proklaté.
[44]
V jeseni.
Kalina, řežáb – ach, pozdě je, pozdě,
prázdna jsou hnízdečka zas!
Co to as volá v tom zamženém hvozdě?
Není to rusálčin hlas?
Zní to tak z hloubi, ach, zní to tak z dáli,
z té, kam jde slunéčko spat;
nejsou to vánky, jež vesnou tu hrály,
tiše spí soumraku chlad.
Zní to jak z báje, to vábení snivé,
zve to a nevíš ni kam,
chvěje to duší jak loučení tklivé,
zmírá to v tichu co klam.
Zní to i nezní, však mámí to sladce,
mlčí a šeptá to jen,
pláče to dětsky, a jest ti jak matce,
slyší-li miláčkův sten.
[45]
Zní to jak ohlas všech zpěvánek ptačích,
jichž tudy z jara vřel ples,
jak hudba, tužeb kdys nad jaro sladších
vzdychá to z mlžiny kdes.
Slyš – totéž divné a tajemné znění
rtům nyní uniklo mým –
zpěvánka o tom, co bylo i není –
vzpomínky věčný to rým.
46
Mladé dívce.
Tys ještě poupětem a v plný květ
tě teprv rozvije tvůj příští máj;
pak vystoupí ti před užaslý hled
div pestrý, život, neznámá ti báj.
A jako moře na poklidný břeh
když doráží svým šumným příbojem,
tak život bouřný překvapí tě v snech
i s mírem srdce, s duše pokojem.
Proud rychle urve tě tak závratný,
že jedva v slabý člun se uchráníš,
v tom vír již uvrhne tě úchvatný
tu v hloubku hrozivou, tu v smělou výš.
Břeh mizí daleko, a divý proud
člun žene rázem na skalnatý val –
jeť v troskách – hotuješ se zahynout –
však hle! tu vzletíš – Bůh ti křídla dal!
[47]
Ó křídla silnější než bouř a vír,
ó křídla poesie, jichžto vzlet
nad žití příbojem dá duši mír
a plný kras jí v hloubce zjeví svět!
Ó poesie svatá, pravdivá,
jež v srdci zdravém hluboký má zdroj,
svým křídlem stříbrostkvělým přikrývá
co štítem hruď,v niž míří podlá zbroj.
Tím křídlem sladce zastře hlavu tvou
i hlavy těch, jež k sobě přitulíš!
Tak s drahými,nechť vlny dole řvou,
tě spasí v tichou, ponebeskou výš.
Jeť poesie výsosť myšlení,
jeť v srdci plápol čistých obětí!
A šťasten ten, čí vznese nadšení
ves národ v křídel jejích objetí!
48
Z duše.
Jen proto pěvec pravý v struny sahá,
by vroucně zjevil, jak mu pravda drahá,
a hne-li strunou z nejčistšího zlata,
pak zní to z písně: „Pravda jesti svatá!“
[49]
Jen temno ne!
(Českému severu.)
Jen temno ne, v němž strašidla se plíží!
Jen strachy ne, jež dech i ruku tíží!
Když v mraku mizí hvězdy, rozpal blesky –
jen světlo, světlo vzněť si, lide český!
Jen plamen, jasný plamen rozněť v hrudi,
jen jeho zoře lepší dni ti vzbudí,
jen jeho vroucnosť ve tvé chmurné nebe
si sama sluncem vzejde, spasíc tebe!
Jen oheň vůle nikdy ať se nestmí!
Ó rozvívej ho budoucnosti zvěstmi
a nedej shasnout víře, jež jej živí,
že jsou již blízko dnové spravedliví!
Jen směle doufej, nadšený ty dave,
a nechť co krok ti hrozí boje dravé –
lví srdce někdy v smrť se vrhá darmo,
však nikdy bázeň jinam nežli v jarmo!
[50]
Žár šlechetný snad v mučednictví vede,
však nikdy ku vítězství chvění bledé,
a nikdy tíseň beznadějně skleslá
se vzletem orlím v triumf nepovznesla!
Ó nechmuř mysli, severe ty český,
a skláť se nedej hrozebnými stesky,
žes ztracen! Vzdoruj s jasným čelem reků!
Ne, jsme i budeme tu věky věků!
51
Do dívčího památníku.
Nic neznám krasšího v tom světě vůkol
než české ženy, české děvy úkol!
Čím královna jest na cizinském trůně,
jež vládne obestřena chladným leskem?
Ó víc jest žena v prosté chýžky lůně,
jež plamen hlídá na tom krbu českém,
kde nejvřelejší vzňal se pravdy zápal,
jenž sluncem zaplál v mračna středověká,
a zázrak, jejžto věk náš sotva chápal,
div, jehož nepřátelský svět se leká,
div z mrtvých vstání zmučeného lidu
se zrodil v dumající lásky klidu!
té lásky nejhlubší! Kéž věčně stálá
vždy novou pravdou, novým divem sálá
a vzbouzí, jasní, tvoří, blaží, hřeje,
rtem sestry volá, písní matky pěje
a srdcem ženy, činem Češky hlásá,
že stará českosť v naší krvi jásá,
že v naší hrudi plamen svatý budí,
bok někdy robský mečem práva pásá
[52]
a světla, pro něž s plesem stokrát mřela,
zas vydobývá, rekovná i vřelá!
To vše, co nejvyššího vzývá člověk,
má v moci žena česká, měla po věk!
Ó Češko! Kdybys dech i žití vzdala,
zda lze ti splatit láskou, v žertvu vzňatou,
to žezlo stkvostné, korunu tu zlatou,
ten krásný úkol, jejž ti Vlasť tvá dala?
53
Na Vítkově hoře.
Kol víří Sigmundových vojů moře
a v nich jak ostrov na Vítkově hoře
tkví zástup Žižkův, na nějž nebes klatbou
i pekel plamenem a mečem světa
král Sigmund zničující soud svůj metá.
Střel spousta spadá za vozovou hradbou,
kde krví vřelou na husitské hrudi
již přetékají kalichové rudí
a sterý zrak se stínem smrti kalí.
Jak olověná mračna kol se valí
i roste útok nepřátelské síly –
již vážka vítězství se k němu chýlí;
vrah usiluje jako příboj dravý
již zhltit Božích bojovníků davy;
a mnohý bohatýrský zrak se kloní,
stín zoufání již mužná čela cloní,
děs neohroženým již srdcím hrozí;
tu onde opuštěny stojí vozy – –
V tom ženy jako lvice vstouply na ně
a vzhůru zvedly neskrocené zbraně,
[54]
i zdvihly bojovníků srdce kleslá!
A sláva nepřemožitelných reků
se bojem strašným na paměť všech věků
zas po vítězství novém bouřně vznesla!
To dávno již. – Ó dcery české země,
kdy vzletí zrak váš na Žižkova témě,
zdaž neoživne ve vás pocit velký
o vašem v této vlasti poslání?
zdaž necítíte v prsou zaplání
jak bohatýrky, reků buditelky?
Ó netoužíte státi v předním voji
za drahé posvátnosti vlasti svojí?
A nevzplá ve vás vroucnosť obětovná,
jež vašich matek hrdinství se rovná?
Ó dcery české! Vzhůru srdcem, čelem!
Ó Češky, pohrdejte nepřítelem,
a sladším buď vám, stát se smrti lupem
než zbaběle krýt všednosť v srdci tupém.
55
Nikdy dosti!
Jen stále v srdci, na rtech jméno svaté –
ó jméno Vlasti mějme s horoucností!
Té naší lásky vroucí, přebohaté
k ní nikdy nebylo a není dosti!
Vždy více dala nám, než kdo jí vrátil!
I děti ztracené svou něhou chrání,
jest věrna, nechať syn jí víru zvrátil,
když klnul jí, má proň jen požehnání.
Odpouští bratřím, již ji zaprodali,
všem otvírá svou náruč ku smíření!
Ó klekněme! ať zrak nám slza kalí!
V nás nikdy, nikdy dost k ní lásky není!
A kdyby za ni krev svou prolil v boji
a na hranici spálit spěl své kosti,
ó kdo smí hrdě vznésti hlavu svoji,
kdo říci: Matko! učinil jsem dosti!?
[56]
A kdo by věřil, že již dostál cele
k ní svojí slastné, horující tužbě,
že dost již v náruči jí okřál vřelé,
dost blaha poznal v její svaté službě?
Kdo dost již cítil, jakou rozkoš sladkou
zdroj nehynoucí lásky její line?
Ó věz, jak Vlasť tvá umí býti matkou,
když dítě vyvolené k srdci vine!
Ó spějme k ní a nesme duše vzňaté
jí každým dechem v oběť oddanosti!
Vždyť v nás té lásky k matce, k Vlasti svaté
až posledním jen dechem bude dosti.
57
Na hoře Tábor.
Duch lidskosti v dob různých pomíjení
hrou nekonečnou podoby své mění.
Jsou sklonky dob, kdy malý jest a planý
jak bludice, jež v bařině se ztrácí,
i chvíle jsou, kdy vichrem zaburácí
a blesky vrhá ve svět polekaný –
i zaniká zas v tichu beze stopy.
Však jitra věků planou, kdy se vzchopí
v let nebeský, jsa zjevem plným lesku
tak obrovským, že křídla po nebesku
jak červánková záplava se šíří,
kol všechen objímají vidokruh,
a vánkem, jejžto ladný jejich ruch
vlá v prostor, hvězdy se své dráhy víří
a v jeho peruť oblačnou se věsí
jak perly rosné. Šumí jako lesy
ten jeho let, jak moře oživené
vln myriadou v srdce lidská žene
a v hloubi jejich úhozem svým zvoní
zvěsť zázračnou, jež opojení roní
[58]
v poušť prahnoucí těch žasem němých duší,
jichž chvění příchod velkých divů tuší; –
on vstříc jim úsvit – vstříc jim slunce metá
a světlem Božským mění tvárnosť světa! –
Ten duch to byl, jenž zavál mocným křídlem
nad horou Tábor. Tisícové spěli
sem s duší toužnou, předtuchami chvělí,
by napojili zázračným zde zřídlem
svých duchů žár. Šli muži, v rukou zbraně,
pravd Božích pramen hledat odhodlaně,
a ženy věřící, že tam se prýští,
šly, zříce v duchu velké losy příští
a světa očistu v dob nových zoře.
Šli zpívajíce. Zvuků chvějné moře
se vlnilo až pod oblačnou báni;
i táhlí zástupové se všech strání
a z lesů, z polí dalekého kraje
v ten čaromocný střed, tak plný taje,
jenž vábil k sobě vše jak zaslíbením.
I podávali s náhlým roznícením
své vše, své stkvosty, ba i krev i žití
a děti svoje v zástavu své víry,
že všecko lidské trvání a bytí
pán světa v lásce bez konce a míry
jich nadšením, jich činem znova spasí.
Z úst kazatelů svoji žízeň hasí
59
po zvěsti té, jež tajně plane vzduchem.
A heslo to, jež dáno lidstva duchem
těm blouznivým dob nových buditelům
a paprskem se sneslo k jejich čelům,
zbraň posvětilo jim i jejich dětem
a zvěstovalo, že to vše, co světem
vlá Božího, co svatého jim dáno
a svatokupecky pak zaprodáno,
že vše to zastkvěje se na oltářích
zas očistěných, s nichž to nyní skleslo;
to zázračné, to divomocné heslo,
jež proudem pláče na osmahlých tvářích
prv mluvilo, než hlasně jásajíce
si padli v náruč, líbali své líce
a srdce k srdci, k čelu tiskli čelo –
ta přísaha, to velké heslo znělo:
„Jsme bratřími!“
Ó svatý lidstva duchu!
Snes peruť svoji v čarovábném ruchu
zas k hoře Tábor! Obnov výkřik sladký:
Jsme bratřími – jsme dětmi jedné matky,
té vlasti, na jejížto půdě svaté
zde stojíme! Ó vzdejme srdce vzňaté
jí v oběť zas! Ať ladnou horoucností
duch bratrství jí znova osvobodí,
co svato jí, a zoře budoucnosti,
svit nových dějin z našich snah se zrodí!
60
Ó bratři! Posvěťte tím heslem ústa
i srdce svá! Zvěsť velká k nám tu věje,
jen sbratřením že česká pravda vzrůstá –
a z víry v božství pravdy české děje.
61
Perokresby.
[63]
Anno domini...
Zřím v duchu snivou kobku klášterní,
kde jasní zbytek záře večerní
dvou mnichů čela: jedno lysé, třpytné,
a druhé mladé, bledé, dumavé;
mdle svítí obě ze tmy černavé
jak na malbě již zašlé, starožitné.
Však obraz můj má žití, ruch i hlas,
jejž jako ze sna z dálky věků slyším.
„Však víš,“ dí stařec, „že jsem noční čas
vzdal místo mdlobě těla službám vyšším
a rytěřuje proti zvůli spánku
jsem psával nejednou až do červánků,
té důvěry jsa v Boha, že mi let
ne darmo přáti ráčil nad počet,
leč milosť svou že na mé bílé vlasy
tak dlouho řinout se mu líbí asi,
bych vtipem zkušeným svou paměť sbíral
a vynesl z ní věrný obraz dob
od mého dětinství až po můj hrob;
těch let, když nad námi se rozprostíral
[65]
mrak hněvu Páně, jenž nás přikryl smutkem,
i těch, když naděje nám zrály skutkem
a štěstím zkoušel našich slabin Pán.
Dejž nebe, by můj letopis byl psán
všem čtoucím k výstraze i vzdělání!
Dnes pak jsem došel ve svém skládání
v ty konce, kde již paměť vypovídá
a daremná jen chtivosť dále zvídá;
jen prorok již by uměl psáti více!
V tmu budoucnosti mdlá mých darů svíce
však nesvítí; tož moje kronika
se léta přítomného zamyká
dne dnešního a této hodiny.
Dál povede ji, koho Pánbůh zvolí;
já jsem mu v čelo nové kapitoly
jen vepsal nadpis: Anno Domini...
Bůh žehnej ruce, která ctně a tiše
dle pravdy děje budoucí tam vpíše,
až já si zemský spánek mnohých nocí
tím věčným dosadím. Již poroučím
to dílo žití svého Bobu otci,
však než se na věky s ním rozloučím,
rád bych v něm svému následovníku
své lásky otcovské dal znamení.
Tož pomoz ty mi, bratře Jiříku,
jsa znalý malířského umění;
již, prosím, rozmysli se na symboly,
66
jež k letopočtu nové kapitoly
by hodily se, krásně malovány,
a v knize v čele první prázdné blány
by zdobně ohlásily místo slov:
zde stůjte děje roku tohoto.
To štětcem umělým tak vyhotov,
můj synu, živoucí ty ochoto;
tak učiň spanilým tím zobrazením
svou paměť milou mnohým pokolením!“
A mladý bratr ze starcových dlaní
vzal s velkou uctivostí hrubou knihu
a v okně šerém dychtivě zřel na ni,
pak rozevřel ji, obraceje v mihu
list za listem, kde v slabém polosvitě
mu hemzot liter proskakoval hbitě,
až zabělal se pod závojem stínu
list prázdný. – Zamyslil se mladý mnich...
Ó sudbo dějů, živá kniho knih,
co, budoucnosti, kryješ ve svém klínu?
Zda věnčiti tvůj příchod růžemi,
z nichž andělíčků hlavinky se smějí
a povzletují ptáčkové i pějí?
Neb vyznačit jej bleskem klikatým
či drakem, jenž se plíží po zemi
a číhá s děsně vypouleným okem
jen na svůj lup, by naň se vrhl skokem?
67
Zda baldachýnem zlatě hvězdnatým
jej vítati, neb černým praporem,
jenž nad krvavým vypjat obzorem
ční ze ssutin a polámaných zbraní?
Tak přemýšlí mnich mladý, čelo v dlani,
a zkumně zírá v temnou losu tvář.
Co vpíše budoucí as kronikář
sem k letopočtu přítomného léta?
I přemýšlím jak on, s ním patřím ve tmu
a tisíc obrazů nás míjí v letmu,
strach stíhá naději, roj vidin slétá
i k mé i k jeho hlavě nachýlené,
ó jaké, jaké nebe se to klene
nad bílým listem v dějích vlasti naší?
Zda jasné s poutí bílých beránků
či slavně stkvoucím vínkem červánků,
zda pohřížené v mrak, jenž bleskem straší?
Ó zda té zemi krásné, nad niž není
nám dražšího v tom světě klénotu,
z ran jejích zlých dá Bůh již uléčení
a s ducha-li jí sejme tesknotu?
Či trestem krutým udeře tu zemi
ty vykoření, kdo v ní ctí svou matku?
Neb konečně ji osadí jen těmi,
jichž srdci nejsvětějším je všech statků?
68
Zda vyvýší ji zas a požehná jí,
když tak ji snížil, vydal spuštění?
Zda zdvihne ty, kdož prsoma jí hájí
a zmate vrahy jich a vyplení?
Ó který um v těch soudů tajnosť sáhá?
Mnich bdí a bdí a přemítá i váhá,
i hledá, rozmýšlí se na symboly,
jež vhodny v čelo nové kapitoly.
Noc dlouhá když se šeří v úsvit ranní,
on ještě pátrá v stíny, hlavu v dlani,
až při paprsku prvém jasně zlatém
pak pomodliv se v zanícení svatém
již sedá k dílu. Z pochybností všech
zbyl světlý úsměv na mladistvých rtech.
Hle! na kroniky nepopsané bláně
dny příští vítá duha dvojitá,
a v luzně spanilé té slavobráně
lesk andělských sta křídel prokmitá
a růžná ústa sličných nebešťanů
z blan rozevřených prozpěvují, hudou,
a věnce růží na tu prázdnou stranu
kol spadají co hojný déšť, i věstí:
my doufáme, my věříme, že štěstí
tak sprchne s nebes na vlasť naši chudou!
Vždy s novou, s věčně novou nadějí
vstříc tobě všecka naše srdce letí,
69
ó budoucnosti! Hymnus vždy tě světí,
jak u duhových kdyby dveřejí
směl vstáti ten, kdo na tvém prahu klesl!
Sne plný útěch, plný vnuknutí,
vždy jest nám, jako zlatou perutí
náš tajný jásot vstříc by nás ti nesl!
V zář tvou se jako v plášť bol nahý halí
a zlatem se mu třpytí děsné kolo,
vůz osudu jež přes hlavu mu valí...
I já tě vítám, nová kapitolo,
ó bílá bláno v české kronice
jak deštěm růží svými nadějemi!
Zas jako dávno v dětství přeupřímném
i já tě slavím sladké víry hymnem
a loudím ze rtů němé Sudice
zvěsť spásy pro tu drahou, rodnou zemi!
Též volám – všichni volají to se mnou:
piš v bílou blánu, příští kronikáři,
jak léta toho v zlaté slavozáři
vlasť česká na vždy vzplála nad noc temnou
jak slunce, hlavu svoji v koruně kdy zdvihá!
A plna světla budiž českých dějin kniha!
70
Věčný odkaz.
To nejsou v trávě spící berušky,
to stádo bílé, jež se v temnu ztrácí,
to k břehu moře neslétli se ptáci,
jimž vodní řasy stelou podušky;
toť nade hroby kámen u kamene,
a večer nad ně jeden příkrov klene.
Kdo dřímá v růvku onde a kdo tam?
Noc písmo s chudých památníků stírá;
jen hvězda v temném zraku všehomíra,
jak v hrobce králů zářný drahokam,
těch rovů taje slavnou mluvou věstí:
Ó co tu dřímá lásky a v ní štěstí!
Ten bílý anděl s křídlem skloněným
hle – v let se vznáší nad tichými spáči,
on krouží k vískám, pod okénka kráčí
a šepce do snů hlasem ztlumeným;
svou palmu nade spánky živých sklání –
vždyť jest to krásný anděl vzpomínání!
[71]
A kam tvé křídlo, něžný anděle,
tě nesmírností dálek nedonese,
kde nad propastí převanouť se třese,
jíž v temno hluché zříš jen nesměle!
kde věky mlčí, hroby v spoustu valí,
kde v mlhách bloudí let tvůj na úskalí:
Kde velké moře lásky hráze má,
kam ani matky náruč nedosáhne,
jak v písku zdroj kde paměť otců sprahne
a mizí neznámá i bezjmenná;
kam nedoplane nebeská tvá tucha:
tam doletí jen požehnání ducha!
Zvěsť pravdy, nechť jsou srdce popelem,
nechť lásky anděl berlu svoji lomí,
toť odkaz věčný! Smrť jí neochromí,
moc nejvyšší jí v světě údělem,
a duch, jenž tajemné se s duchem sdílí,
jak smírný úsměv nad hroby se chýlí.
A nikdo nevyzkoumá skrytých drah,
jež símě ducha k pouti své si volí!
Čin jeho malý jako zrnko v poli
přec obry přežije, ten pyšný prach!
Byť slovo, myšlénka neb skutek jasný –
on tvůrčí jest a nesmrtelně spasný.
72
A na chudých ať veských hřbitovech
v důl rovečky a v zapomnění vpadly,
ať věnce v suchý troud tu dávno svadly:
ó v práchnivících lbech a srdcích těch –
co snilo v nich, co myslilo a vřelo:
kdož ví, kam světem se to rozletělo!
Z těch myslí, jejichž nádoby v prach země
se drobí zde, ó co z nich průpovědí,
pravd, písní, dum se v nekonečno dědí
a v neznámo! co hloubá z nich i ve mně!
Ó hroby prosté! v němém vašem klidu
bdí anděl zvěstný – duše mého lidu!
73
Večer na pomezí.
Na tvém prahu, země Mojmírova,
v zadumání vážném stanu v chodu,
na tvůj obzor patřím ku východu,
zář kde zrcadlí se purpurová –
odlesk červánků, v nichž koule slunná
za mnou zapadá jak minulosť,
po níž zbyl jen upomínky skvost,
za níž zní jen touhy dávná struna.
Země! dosud ohněm slunce vřelá!
Buď mi pozdravena, tonouc v lesku,
všecka korunou těch září skvělá,
nachem slavným obestřena celá
ode konců v konce po nebesku!
Žehnám, vítám tě tak v slzách stesku,
stařičká ty kolébko, ty báje,
pohádko ty zlatá z divů ráje,
kterou sníti odváží se stěží
srdce naše v urychleném tluku!
Někdy byla‘s pravdou, síly svěží!
Prapamátná říše Svatopluků,
[74]
svatyně ty prvních Slávy kněží,
Rastislavů šerá državo,
matko! slavná matko! Moravo!
Dějin slávských stará studnice!
Kde že jest tvůj svatocudný pramen?
Kde jest myšlénky té živý plamen,
který vznímal kdys tvé kněžice
k činům obrovským a vítězným?
Myšlénka, jež nepřátelský svět
deptala kdys krokem železným –
nenavrátí-li se nikdy zpět
z dob, jež příval nových dějin ničí,
ani šeptem písně holubičí?
Vrací, vrací se! Z tvé půdy vane,
nasycené žárem, v horováni,
z mlh ti srůstá, z červánků ti plane
jako přízrak v toužném z hrobu vstání –
duch to, jejž nám kletby světa plaší
marně ze srdcí a z žití drah!
Nechce spáť v té vřelé půdě naší,
nechce stlíť jen ve troucheň a prach!
Bílá v šeru, na temenech hor
prochází nám starých hradů rumy,
zlatá za dne, vzlétá nad obzor,
křídlem orličím kol hlav nám šumí,
v písni, hře, jíž naslouchají mladí,
struny starcům náhle v hloubku ladí,
75
zvonů hlaholem nás upomíná
s výše věží, den když uhasíná,
v nocích vlahých ve slavičí zpěv
z dálky tiše hřmí, jak lví by řev,
větrem volá, hlučí v proudu řek,
ze skal časem křikne ozvěnou
kroků našich. Míjí věk a věk,
ona silou marně tlumenou
v našich srdcích klíčí, prosí, nyje
věčným rytmem svaté elegie,
věčným hymnem velkosti své lepé
v své převelebné čarokrásy!
Moravo! mé srdce bouřně tepe,
žhavou touhou k přízraku se hlásí,
jenžto z hrobů tvojí půdy vstává!
Hle, jak září v noc! Toť ona – Sláva! –
76
Král Kodros.
„Dost reků v Athénách, dost mužů v Attice,
by obhájili vlasť, kdy zkáza hrozí!
Však získá vítězství nám silná pravice,
jen jste-li štítem nám vy, věční bozi!
Váš hněv kde vyřknul zmar, jsou meče třtinami
a vodou drahá krev, již národ roní!
Váš neodvratný soud jen vládne bitvami,
on králům nese smrť, pád říším po ní.
Chci vzývať bohů hlas, jich sudbu prahnu znáť,
by pravda smělou hruď nám v ocel skula!
Meč nyní v každou pěsť, ať zmařen Dorů vpád!
Však přineste mi v boj zvěsť orakula
Nechť zdar či zhoubu snad v náš dobrý dají boj,
my bohům pokořme se mužně k díkům!“
I vyšlo poselství, an vedl věrný voj
král Kodros Athénský vstříc útočníkům.
[77]
A zatím poslové když vrátili se zpět,
hruď smělou svírala jim sudba těžká,
i vstoupil ku králi jich vůdce, vážný kmet,
by vzdal mu odpověď, již vyřkla kněžka.
„Ti budou vítězi, jen ti, jimž padne král!“
Ta sudba jako bouř se v zástup řítí,
z úst v ústa přelétá i zvučí dál a dál.
Král Kodros vešel v stan a sám chtěl býti.
Tu dlel až do noci a vážně přemítal,
a spánek v táboře když ohně shasil,
šel prostý Athéňan a k Dorům zavítal,
byl jat jak vyzvědač a meč svůj tasil.
Zle nepřátelům všem se bránil a jím lál,
až od nich zabit jest. I vzešla zoře,
a zvěstno Athénským, že zmizel Kodros král –
a divné šepotá se po táboře.
Až propuklo to v hlas: „Král Kodros mrtev jest!
On v oběť za svou vlasť dal žití svoje!“
Hned hlouček rekovný se zvedl na tu zvěsť
i spěl, kde dorické se šíří voje.
„Ó vraťte mrtvolu! Meč váš nám krále sklál!
Zvěsť ranou hromovou se Dorů tknula.
78
„Ti budou vítězi, jen ti, jimž padne král!“
Ó znali osudný hlas orakula!
A krále mrtvého když slavně uctíval
ves tábor Athénských a žertvy plály,
voj Dorů bez boje se vůli bohů vzdal
a tiše z Attiky se vrátil k dáli.
Trůn Athén osiřel, neb každý nehodným
se viděl vlásť, kde král tak dobrý sklesl!
Však toho krále rod Athénám svobodným
dal Solona – a Moudrosť na trůn vznesl.
79
Skřivan.
Klec zamkli za tebou – ty divě kolem zříš,
tvým srdcem chvěje strach, tvým křídlem útok hrdý;
ty vzlétáš zas a zas, pud k nebi zve tě výš,
kde však má nebe býť, je žalář tvrdý!
Ó pěvče, skřivane! Proč zajali tě tak,
a zač ten mrzký trest, jímž potupují tebe?
Ó jistě zděsila zde chabý lidský brak
tvá píseň svobodná, jež zněla s nebe!
Ó jistě, jistě pěl‘s tam v tichý jitra vzduch,
an z polí zpocených jsi vzlétal šedým křídlem,
že záře nesmírná se valí v temný luh
a vesmír veliký žeť světla zřídlem!
Ó jistě zvěstovaľs, tam v ether noře let,
a slyšela to zem – ty zotročené doly,
jak širá svoboda kol objímá ten svět,
jejž tlačí poroba a křivda bolí!
[80]
Ó zapěl‘s, obestřen kol valnou přírodou,
výš hvězdám blednoucím, níž slujím země ve dno:
Zdeť volnosť zákonem a zákon svobodou!
Jeť nebe, věčnosť, Bůh – a volnosť jedno!
A parob, v ruce rýč, snad zaslechl tvůj hlas;
zřel sivé ptačátko, jež takou mocí pělo;
tvé křídlo země prach, tvá píseň nebe jas –
a nebe v člověku by v prachu mřelo?
V tom prachu zvuky tvé jak jiskry v popelu
snad mohly zdeptanou by duši v plápol vzníti,
an zapěl‘s po svatém tom nebes povelu,
dle něhož pravda plá a slunce svítí!
Ó pěl‘s nám boží vzkaz, ty bratře proroků,
až málem jásal by, jak tvůj, náš výkřik vlastní!
Však nejtěžší to hřích, díť hejnu otroků:
Ó buďte svobodni! ó buďte šťastni!
A k zářné výsosti kdo volá, ten je klat!
Ó jak ji v zášti má, kdo živoří tu bez ní!
Ty nedbal‘s, výsosť pěl‘s, až padl‘s do tenat
A ještě vzdoruješ těm, kdož tě vězní.
81
Teď němý, zoufalý se vrháš stále v let,
i sňali tvrdý strop a hedbáv pnou tam hebký,
bys o žaláře kov, an vrážíš k výši zpět,
si z rána nerozbil své spurné lebky.
82
Tré křížů.
Je zlá, ta cesta s výše skalnaté
a srázně v dol se níží;
hle, její úbočí ven vypjaté
nad propasť nejdál z dráhy klikaté
i v dol i vzhůru ku výstraze vzhlíží
třemi kříži.
To aby vzpomněl, kdo se ubírá
tam s výše k její patě,
že nízkosť naň svou propasť otvírá,
že kdo si zvolil výsosť, umírá,
an osud kříž mu vztýčil ku odplatě
na Golgatě.
To aby vzpomněl, že kde lidský soud
svou mstící ruku chystá,
tři smrtné pranýře kde zří se pnouť,
tam provodí snad řvoucích davů proud
na dva z nich lotry, na třetí však zjista
vbije Krista.
[83]
Z upálené knihy.
Kdys v noci vichr tak se rozdivočil,
že obrovskému dubu, s nímžto vždycky
jen hrou se potýkával, náhle skočil
v týl opravdu a rval jej zákeřnicky,
jak vzteklý pes, jenž kousl svého pána.
A divno, pod dubem co našli z rána:
snět sukovitý sražen visel dolů,
a na něm v zeleni té přebohaté
se bělaly, jak pařáty dva vťaté,
dvou rukou kosti, s dřevem srostlé spolu;
dál žebro čnělo s vetchým zbytkem hávu –
a lebka šklebila se spadlá v trávu. . .
To nalezli. Ó kolik let již tomu,
co ten, jenž zemřel v chranných loktech stromu,
tam kryl se mrtev, znám jen havranům?
A jaký los jej štval, že v lože také
šel umřít? Schoulen v sněty křivolaké
zda zhynul strachem, prchnuv katanům?
Či vrahům? Hle, tam vedle lebky cosi
se černá, v směsi divně rozervané:
[84]
toť troska knihy, na ní kapky rosy
a zápona se viklá rezovitá,
jež chvíc se nalomena, marně chytá
kraj listů větrem pustě rozhozených,
kraj v uhel zubatě kol ohořalý...
Zřím v duchu teď, jak dýmu mrak se valí
kol hranice knih klatbou zatracených
a jak snad noc i bouř i dým jej halí,
an z žároviště tajně rve svůj poklad
a s ním jak prchá, k smrti štván i proklat...
On zmizel – slídičové vytrvalí
kol hledali pak marně jeho stop.
I zůstal tajným vzdušný jeho hrob
věk po věku. Teď z knihy katované,
již vykoupil svou smrtí, plíseň vane,
déšť písmo smyl, jen dva ty listy kleté
z ní zbyly vnukům. Co tam psáno, čtěte.
„A lidé Osudu tak zloláli,
tak reptali, že zahřměl Pán: „Již dosti!“
A blesky Jeho slavně zaplály,
kde On se zjevil v strašné velebnosti,
že skryvše zraky před nesmírnou září
jak pokoseni padli k zemi tváří.
85
I pravil Pán: „Řád všechen odvěký
dnes mocně zahlazuji s tváře země!
Buď volným prostor její daleký
a volným její žalující plémě!
Jí vládněte, té hroudě, jež vás nosí,
a sami lépe rozdělte si losy!“
I skryl se Pán Tma jako moře kol
se prostřela, když zhasla jasnosť Jeho,
něm ztichl svět, jak velký hrobu dol,
když dozněl Jeho hlas. Byl konec všeho,
když Pán všech pánů za rachotu hromu
Svou svatou vládu odňal světu tomu.
A ztrnulý tu ležel všechen lid,
v prach čelem vryt po nebeborné vzpouře,
tak byl by mrtvě dlel až po úsvit,
kdy v soudný den vše svolá polnic bouře
však přešel čas – a po mrákotné ráně
lid povstal, neb to byla vůle Páně.
Svět byl to nový, jenž se kolem stkvěl!
Tak zdál se mlád a spanileji stvořen.
Cit dětinný se ve všech prsou chvěl,
jak všeho zla by vyvrácen byl kořen,
všem válo v duši čistší posvěcení,
hřích starý snem byl, zašlým v zapomnění.
86
Hřích starý, svár – ten vymřel na vždy snad!
I sešel se rod lidský v žírné pláni,
druh vítal druha jako bratra brat,
a dálka byla mořem objímání,
kam stačil zrak a sluch co slastně chápal,
vše bylo hymnus, oběť smír a zápal!
Vždyť králů nebylo ni otroků
a země bohatá všech byla vlastní!
Vždyť přišli po nebeském výroku,
by rozdělili, svobodni a šťastni,
všem rovně a všem s láskou spravedlnou
los pozemský a hojnosť blaha plnou.
I žehnajíce darům žití všem
se podíleli soucitně a skromně,
druh druhu blahořečil vděčným rtem
jak děti svorné v otce svého domě;
jen slepý stařec, neznámý v tom davu,
stál pochmurně a mlčky chýlil hlavu.
Až vyčerpali onu statků čásť,
jež množstvím oblažila všecky stejně.
Však slyš, pak počaly se hlasy másť
a rozruch divný vzkypěl v živém hejně,
neb došlo na nejvyšší žití stkvosty,
jichž málo jest a jichž jsou davy prosty.
87
O losy vyvolenců! Korunou
kde stkví se duch, kde síle trůn se vzdává,
vy vrcholy, kam touhu posunou
sny odvážné, kde velkosť dlí a sláva,
vy divy štěstí, meteory zdaru,
co ruk se zdvihá, chtivých vašich darů!
Co hlasů hlaholí: Mou vláda buď!
Co chtíčů sváří se: Mně růže štěstí!
Mně krásu! Lásku! úpí sterá hruď.
Sem vavřín! Po něm sahá tisíc pěstí
a tisíc kleteb soptí v bouřnou vřavu;
jen cizí slepec věsí vzdorně hlavu.
Co hlav zde, tolik dravců šílených,
a lupu, po němž lačně vrou, tak málo!
Zní poražených skřek, zní smělců smích,
jichž síle vítězství se blízko zdálo,
však smělců smělejší se k předu derou
a zříti porážku jen tisícerou.
Buď násilníkům hanba! hlučí řev.
Zdar skvělý budiž zásluze, ne choutce!
Ať právo rozhodne, ne pěsť a krev!
A všichni rázem křičí: Zvolme soudce!
Ať vzácné losy, jichž se vzdáť je mukou,
z nás nejlepším dá spravedlivou rukou!
88
Zvuk temný volá: Kdo má soudcem býť?
Kdo? Kdože? bouřně násobí se repot.
Kdož dosti čist? V čí ruku víru míť?
Já! Nikdy! Tak se mísí jek i šepot
jak mořská bouř, syk hadí, vytí vlčí;
jen slepý kmet jak v moři kámen mlčí.
Pak tichne šum, je shoda, shoda zaszas.
Hle, osudí teď nesou vyvolenců,
v němž září jejich korun zlatojas
a laur i růže, palmy jejich věnců,
i volají: Ty rozděl poklad lepý,
ty rozsuď nás, ty jediný – ty slepý!
Kmet vztyčil se a lysým temenem
čněl převysoko nade všemi náhle,
zrak shaslý zdál se žhoucí plamenem,
a pohrdání šlehlo neobsáhlé
z těch očí bělma, když tu v davu tichém
se zachechtal jak démon děsným smíchem.
Ha, luzo padlá, záštím zchátralá!
Tvým soudcem bude slepec, byl jím dosud!
Jen pohleď pod má víčka zvětralá:
Znáš tam ty důlky ukrutné? Jsem Osud,
týž slepý Osud, jejž tvé klatby sklály!
Teď koříte se, jemužto jste láli?
89
Ty plémě volnosti své nehodné,
nač znovuzrození ti bylo jaré?
Nač dar ti božský vůle svobodné?
Ty zbaběle zas lezeš ve jho staré
despotu lízat krvavé zas paty,
ó vyvrheli, v nízkosť věčnou klatý!
Vy stvůry mrzké, slepé závistí,
vy skety nehodné svých očí světla!
Nuž buďte slepých mocí kořistí
a mrskejž vás jich zuřivosti metla,
když nechcete se k vlastní vůli znáti
a bleskem jejím zákon můj mi psáti!
Já, pán váš, nejsem slep jen, však i hluch,
ať lhou z vás bídné chlouby, nářky, sváry!
V dar svatou volnosť marně dal vám Bůh,
vy cpete zas ji temnovládci v spáry,
jenž kdyby pozřel vás i hnusem zlícen
vás vychrlil, vy teskníte mu v jícen...
A přece – výsosť vůle – jaká moc!
A lidskosť velebná – ó jak je svatá! – –
90
Tu přešly črty v kraj ohořalý,
co psáno dál, to skryje věčná noc.
Jen tušíme, že kacíři to psali;
vždyť jest to kniha tknutá rukou kata –
a pravda její v tomto světě klata.
91
Sběratel.
Lesk zlata, křišťálu kol v síni skvělé
se třpytí v záři tisícerých svící,
a z výše pavlánu zní zvuky smělé,
jež k tanci, a rozkoš plane z lící.
Kol šustí hedváb, jehož barvy smavé
jak jarní květy pestří se a hrají,
a drahokamy jako jiskry žhavé
ta roucha přenádherná posévají.
Co zlatých ostruh blyskotá tu rajem,
co drahých per tu s čapek pyšně kývá,
když skvoucí dav, jak dotknut čarodějem,
se v tanci vlní, proplétá a splývá!
A plochy zrcadel vše dvojnásobí,
co ve skupinách rozkošných se blíží;
dnes vše, co Varšavu svým leskem zdobí,
v jich zářné hladině se letmo zhlíží.
[92]
Vše panstvo tu v celé pýše
svou slávou závodí a plýtvá stkvosty.
A v oslňujícím tom víru tiše
kol stěny ubírá se stařec prostý.
Zří zrakem vážným, jak ten obraz luzný
co chvíli bohatěji kol se střídá,
a v duši cítí, sirotek jak nuzný
mře kdesi v sněhu, kam jej vrhla bída...
On dosud vidí zjev, jímž krev mu stydne,
jímž cestou k hodům krok mu vázl v chůzi,
to strašidlo tmou noční sotva vidné,
jež sněhem kol se mihlo, plno hrůzy.
Pes divý hladem, hnal se uličkami,
a kořisť jemu z bílých zubů čněla...
Co mu to vzhlíží z kouřící se tlamy?
Toť hlava dětská, odervána z těla...
Ó hlava nemluvňátka! Jaký osud
je vydal zvěři lačné na pospasy?
Zdaž matka mrtva – nebo žije dosud
a v mukách zoufalých rve sobě vlasy?
Zda zřela opušťená, bez pomoci,
jak dravý ohař uloupil jí robě?
93
Či bídou šílená mu tajně v noci
kdes ustlala snad sama v sněžném hrobě?
Či neměla čím nasytiť své děcko
a doufala, že kdos je zdvihne, spasí –
a byť i smrť?... To cítil v srdci všecko, –
a kol jen hudba, smích a bujné hlasy...
Spěl dál; tu do hodovní síně vkročil,
kde v dlouhých řadách zlaté číše plály –
až pološerou jizbou stranou zočil
i vešel tam, a hle – tam v kostky hráli.
Zde ticho, hlucho – jenom zlato zvoní,
jen zlato v přitlumeném světle blýská...
jak padne kostka, oči šlehnou po ní
a křeč chví rukou, která zlatou získá.
Dnes milcem štěstěny jest velmož mladý.
On každou výhrou více rozplameněn
jen hrabe k sobě zlato na hromady,
a všechen podlý chtíč v něm kypí zpěněn!
Zas hodil kostky – zas mu škubl okem
ten zákmit zvířecký, jenž výhru věstí!
Tu stařec přiblížil se tichým krokem
a pravil vážně: „Dnes vám přeje štěstí!
94
Jsem starý, chudý kněz a sloužím Bohu
i lidem stejně rád – i zde i všude.
Hle, před vámi se zlato kupí v stohu,
já žebrám o groš pro sirotky chudé.“
Hráč neslyší. Hry vášeň jím tak zmítá,
žeť pro vše slep a hluch, co není zlato.
Zas metá kostkami, zas výhru sčítá,
a stařec trpělivě hledí na to.
I přistoupil a hlasněji mu vece:
„Jsem zde, kněz Baudouin, jejž, pane, znáte
nuž an vás prosím, vyslyšte mě přece!
Zdaž pro sirotky almužnu mi dáte?“
Hráč, vyrušen, tak zlostně okem blýskl,
jak vtěrný vos by sluch mu bzukem týral –
a pohár s kostkami zas v ruce tiskl
a zas již zlato, třpytné zlato sbíral.
Tu po třetí děl stařec: „Šťastný hráči,
z tak velké kupy nepoznáte ani,
když dětem ubohým, jež hladem pláčí,
tu hrstku dáte, kterou máte v dlani!“
Hráč uslyšel tu smělost neslýchanou!
Vztek na vtíravce varem vzkypěl z mezí;
95
dlaň zvedl rozkošník a prudkou ranou
v líc udeřil tu žebravému knězi.
Však stařec bělovlasý v lesku svící
stál pokojně jak beránek tu krotký,
a k hráči obrácen svou zrudlou lící
jen děl: „Toť pro mne; co však pro sirotky?“
Hráč odskočil, jak těžké kdyby hřmění
v tom slově znělo, těžce vyčítavém;
mam vášně vystřízlivěl v okamžení,
hra přešla – život stál tu v rouše tmavém...
A v každých prsou srdce ozvalo se!
Svět zakolotal s omráčeným hráčem;
on rozpjal náruč, vzlykaje a prose
a přivinul se k starci s hlasným pláčem.
A v udeřenou líci líbal kmeta
i dal mu zlato s osudného stolu...
Kmet blažen byl...neb nedá soucit světa
vždy s ranou ve tvář – také po obolu.
96
V dešti.
Mne dlouho lesem vodil pochod bludný;
teď polem pospíchám, a dobře ještě,
že mohu vklouznouť pode stříšku studny,
neb žlutou stezku první kapky deště
již tmavě kropí jako tygří kůži.
Jeť studna vyschlá, zasypaná zpola,
a z mělkého teď dna se štíhle z dola
pne k světlu šípek plný planých růží.
Jak rychle dýši po běhu, tak zdá se
mi v polojarní, pololetní kráse
kol příroda, z níž těžké vedro vane,
žeť jako děvče tancem udýchané,
jež s rozpálenou tváří usedá,
kdež ještě za ním prach se pozvedá,
kde střevíčkem, jak vítr hbitým, jemně
se v dovádivém skoku dotklo země,
a pot, jak rosa s květu, kane s čela,
ty perly, jež tam rozkoš nasázela.
I zdá se mi, že na kraj staré studny
se bytosť její se mnou uhostila,
[97]
tak jarobujná a tak prostomilá,
že dech svůj horoucí a přec tak cudný
teď mírní v čistém dívčím zadumání.
Déšť klepá tiše, jako milenec,
a pak – jen tajné slyšeť šepotání
a chvění bylin, jak by vstříc té rose
rty roztuloval každý pupenec
a každé poupě náhle rozvilo se!
Ó šume deštěm zulíbaných stromů,
jak píseň tichý, jež se v duši budí,
než zazní na rtu v prvém zapění!
Ó hudbo dálkou zlahozených hromů,
ty z vášně zduševnělé nadšení,
ty z bouře vzniklá hymno v nebes hrudi!
Rci, odkud zníš? Ó tam z těch skvělých bran,
jež pnou dvě duhy nad šerý tvůj stan.
Tak jako ze sna hřmíš, tak prosta hněvu,
až věřím, něžného že toho zjevu
jsi vzdušnou mluvou, vážně tklivým hlasem.
Hle, z mráčků dešť i paprsky se linou,
tu protkávájí se, tu spolu plynou,
a každá krůpěj usmívá se jasem!
Jak vlá to z hvozdu pryskyřičnou vůní,
jak medosladký jeteliště dech!
A pára z louky, plné třpytných tůní,
98
svou svěžesť vlahou nese v polí žeh,
kde štíhlé klásky, sotva po odkvětu,
mdle zelené, jak vlasy rusálky,
kam vánek s prškou přebíhá je v letu,
se jako moře vlní do dálky
až tam, kde řásný, lehce vlající
je závoj deště v bílé temno halí.
A hle, ten potok, před chvílí tak malý
a sotva jen se pískem plazící,
jak zpyšněl teď, jak chlubně okázalý
teď povyk tropí, jak se dme a valí!
Neb u nádržky deštěm nakypělé
rád vytáhl pan otec stavidla
a těší se, že sprchává, i mele.
Jak vesele to z mlýna hučí, klepá!
Ta sivá jeho střecha, dřív jak slepá,
teď stříbrem blýská mezi olší vršky;
z ní vylétají hejnem na bidla
ven holubi, jim chce se vlažné pršky,
v níž koupají své krásné lesklé peří.
Dál nad kovárnou modrý dým se čeří,
a střechy vsi, již sadů zeleň tají,
se jako zmládlé živé zardívají.
Vše vyšší barvou plá, a všude kol
tak svátečno, tak plno úsměvu;
strom každý, každé stéblo, každý stvol
se skvěje, perly sype v záchvěvu
99
a jiskry, v nichž se volnosť, blaho třpytí,
vše okřívá, vše roste, vstává, zkvétá!
Ó jasný, líbezný ty proude vláhy,
jak nebes poselství nám tebou slétá!
Jak sprahlý luh se napájí a sytí,
jak všední prach se smývá s naší dráhy!
Liň, liň se hojně na žíznivou zemi,
jež rtoma žehnajícíma tě loká!
Kol rozvěs perly na kalíšků lemy
i na kraj stříšky mé i v řasy oka...
Ó rci, kde nalézti, kde vykouzliti
proud lásky také – nebo síly jiné,
by tak, jak tvoje rosa zemi sytí,
též lidstvo vzkřísila, jež v poušti hyne?
Poušť, upálená poušť, toť jeho zcestí;
v ní honí dravce – a ten sluje štěstí;
tak dál se divě řítí; hladu trýzeň
je štve, a že ni kapky vody není,
tož po krvi se pachtí žhavá žízeň,
a bludný lovec sám se v dravce mění.
Ó kde vzíť rosu, která v sprahlé hrudi
a v srdci tvrdém květy, puky budí,
jež rozvazuje tíseň zmírající,
prach všední smývá s vrásek čel a lící,
dech těžký vlaží čistou lahodou –
co živořilo v duši, oživuje,
100
kde vyschnul pramen, hybnou vlnou pluje
a svadlé vesně žehná úrodou?
Jak chmuru přivolať, jež bouři nese
a kterou přece úsměv slunka zlatí?
jak hřmění, které dusným vedrem třese
co hlas, jenž soudí, ale nezatratí?
Jak vznítiť blesky, které neraní?
Jak vysníť krásný smír a souzvuk duhy?
Ó zalij pláčem lidských tužeb luhy,
zvlaž vin a bolů pusté ústraní
a v slzách prosmutni své teskné žití:
přec úhor duší tím se nenasytí
a nevypučí v čarodějný květ
ni neobmyje z hříchů svých se svět!
Přec však – co zbývá nám než prolévati
dešť perel myšlénkových rajsky čistý
na svadlé lidstva květy, puky, listy,
váť dechem síly v nedozrálé klasy,
vříť bouří lásky, soudnými hřmíť hlasy
a linouť milosrdně s luzné výše
zdroj žehnání, jenž ambrou smíru dýše,
a hrnouť příval odpuštění, těchy
a soucitu i dobra v lidské luhy,
hrom pravdy vdechnouť v nejhlubší své vzdechy,
jas blesků vzněcovať i krásu duhy,
a činů čistých, jako démant jasných,
jak slza měkkých a jak oběť spasných,
101
ó činů lidskosti dešť přebohatý
z ruk vřelých, jež svých darů nesčítají
a neželí, kde lásky promrhají,
dešť taký linouť bezměrný a svatý! –
Jest po bouři, kraj zaplál v slunce lesku,
jenž sypal drahokamy v polní stezku;
můj zrak se po ní vinul k slunné dáli,
a také myšlénky mi srdcem vály.
102
V zmítaném lese.
Snad zapustil vichr zde kořeny
a vybujel v bouřný ten černý les!
Hoj, jak to tu rozkoší stená dnes
a svírá se obřími rameny!
Jak zápasu vášeň tím burácí!
Jak řítí se z hlubin ves poutaný vztek,
kvil žaloby každé, ves odvety jek,
jak slastně to v bouři se potácí!
Jak výskajíc plesá i vzdychá to!
Co výpadů ryčných, co třeskutých ran,
co puklých tu zbraní, co zborcených bran,
co padlých, co trosek tu rozváto!
Co stromů, to bitců, to hrozivých stvůr!
Teď v obraz ten divý hrom zařval co lev,
dešť zarděl se bleskem jak proudící krev,
a nad bitvou lesa vlá bitva chmur.
[103]
V boj s perutným ohněm vod chrlí se proud
v boj s mrákotou dusnou plá sršící žár,
v boj nebe i země, vše v lítý vře svár,
i zdá se, že pekla jej rozhodne soud!
V té dunící vřavě, v tom zuření sil,
v tom padání kmenů, jež praskají kol,
jak zavýskne v srdci ten starý si bol,
tak jak by rej bouře mu domovem byl!
To hřmění zní sladce jak na matky rtech,
jak z bratrské duše zní vichřice skřek –
ó cítím, že z bouře se zrodil můj věk
a v bouři zas vydá svůj poslední dech.
Duj, myšlénky vichre! Neb jako ten les
se křivdy kol věží a bují ti vstříc!
Hoj, odestři v mračnu již pravdy líc
a pro světlo sáhni si do nebes!
Boj souzen je z věčného určení desk
všem, komu tlak podlý se protiví!
A proto je hlahol tvůj hrozivý
tak vábný, ó bouře, i spasný tvůj blesk
104
Mluva skály.
K vám, hory, jdu, i vcházím do svatyně,
kde plno taje, plno žasu, vznětu;
zde stojíte, vy němé prorokyně,
a velebně tak zříte ve tvář světu
jak slova Boží, jež se stala skutkem,
jak slova soudu, hlaholící smutkem.
Již stínem hor se údolina stměla,
v týl řeřavá jim světokoule lehá,
hle, plameny z ní srší nad jich čela,
jak z obětnic kdy vonný plápol šlehá;
ten ohnivými jazyky z nich sálá –
slyš, lidskou řečí mluví šerá skála.
I slavně dí: Jsem velká vůle vroucí,
z dna srdce země roztoužená k letu,
jak peruť vzpjatá, vzletěť nemohoucí,
v dol odsouzená a říše zářných světů;
jsem žár, jejž ledem příkrá výsosť zebe
a kletbou stuhlý při útoku v nebe.
[105]
Sen síly, činu z okně narození,
znak vítězný jsem plamenného žití –
jsem jeho skon! Jen blesku políbení
mdlou paměť jeho křísí v žilobití;
jsem nebetyčný vzlet i jeho hráze,
jsem sestra ducha – hrob jsem v jeho dráze.
Jsem nebe stráž, jenž první vítá jitro
a poslední se žehná s jasem světla!
Jsem skvostnice, ty rozrýváš mé nitro,
v mé propasti tě stokrát závrať smetla;
jsem obraz nejvyšších tvých snah a bojů –
pojď, pěvče dobrý! Z mých se napij zdrojů!
106
Bajka o pampelišce.
V mech usedl mi po bok filosof.
Kol ověnčený chrám – to les byl jarní,
nám nad hlavami zpěváčkové švarní
stem písní hlaholili v jeho krov;
smrk starý vedle stál
a bílým vousem vlál
a šimral učencovo lysé čelo.
Já přiznávám se, mně se dřímať chtělo.
Tak loktem v trávě, hlavou v dlani
jsem pozorně se slouchající zdála,
an vykládal mi svoje stanovisko,
se zlatá pampeliška v oči smála,
již nebyla bych ani
svých víček mhourajícich zdržela.
„Jak pravím, poesie vymřela,“
děl filosof a vážně zvedl ruku;
v tom smavé „kuku, kuku“
řeč na chvilku mu zhatilo. „Jak pravím,
věk přeludů, věk dětský lidstvu minul,
[107]
a dobrý vkus již realismem zdravým
se nad mazlení sladké povyšinul.
Neb z čeho kouzliť poetické ráje,
když hasnou ohňostroje snu a báje
a zbývá pravda mrazivá i šedá?
Jen blázen může neviděť, že věda
přec potvrzuje názor pessimistů...“
I nevím, co děl dál, co naposled,
však bylo to jak popeleční středa,
i známo, ta že mívá náladu
vždy ospalou. Mně v ševel mladých listů
sluch zabloudil – a v prostřed výkladu
stín jakýs lahodný mi zastřel svět,
a pak – má hlava klesla níž – ó běda...
Tak jsem se vážně slouchající zdála,
a zlatá pampeliška se mi smála –
ó žářila jak malé jarní slunce,
a vánek, jenž ji čechral po korunce,
zdál se mi, jak by od ní letěl dál
tím jejím leskem zbarven, zlatokřídlý
a tak se honil s paprsky a šídly
kol po lese a šuškaje se smál.
A pampelišky očko škádlivé
v mém oku nepohnuté tkvělo
tak výmluvné, tak jasně zářivé,
108
jak by mi cosi říci chtělo.
„Nuž, co to bude?“ zašeptla jsem v duchu,
a zlatý kvítek se mi nahnul k uchu.
„Jsem pampeliška, jenom pampeliška,
tvé prostotě však lepší tovaryška,
než filosof ten učený. Nuž prosím,
slyš tajemství, jež dlouho v hlavě nosím,
a zkoumej pak. Když poprvé jsem kvetla,
co bylo vůně kolem a co světla!
Jak jaré byly dni, jak vlahé noci!
Jak oplývali zpěvem jásavým
ti letci v modru, v zelenu ti chodci!
Ó jen se neboj, že tě unavím –
vždyť znáš to také: byl to mládí máj,
kdy srdce plno zázrakův a štěstí!
A když se v noci zachvěl temný háj
a hvězdy kmitly z jeho ratolestí,
co zatřpytilo se tu vidin zlatých
v mé rusé hlavě! jak v ní bylo hvězdno!
A plné ideálů sladce vzňatých
mi zahořelo poesie bezdno!
Však víš to – čas má křídla; mládí mine.
Když rudé listí vlálo v mlze siné
a chladný sever vál mi do čela,
kde kadeř jindy zlatá sbělela,
a mráz mi jezdil v týle šedinami
109
tu v sněžné hlavě shasly luzné klamy,
a s pohrdáním hledíc za vlaštovkou
v jih dálný, stala jsem se filosofkou.
I děla jsem, co děl tvůj filosof,
jen že jsem jiných užívala slov.
Tak zželelo se mi těch zbloudilých,
kdož kochají se v klamech spanilých,
že jsem je varovať a spasiť prahla.
Tož jsem si ve zmoudřelou hlavu sáhla
a zralé plody svého přemýšlení,
ty pravdy šedé, svoje bílé pýří
jsem větrem rozsévala, ať se šíří
a příští pokolení bludů chrání!
Tak o korunu svou se loupíc hebkou
jsem stála s holou, ale hrdou lebkou
jak pravý mudrc. Přišlo jarní tání,
vše pučelo, dech vesny volal k žití.
Již rozvilo se první jarní kvítí,
i čekala jsem s tichou
však nebetyčnou pýchou,
jak símě pravdy, uzrálé v mé hlavě,
kol zkvete nevídaně – popelavě!
Však rozhlédni se, jak ta setba zkvetla!“
I trhnu sebou ze sna –
aj, kol zas tolik vůně, tolik světla
a kol zas blahá vesna,
110
a kolem palouk jeden zlatohlav,
v něm rusých pampelišek jiskří dav,
jak nebe hvězdnaté když k zemi padne,
by čtveračivě svítilo tu za dne.
A díky tobě, pampeliško malá,
jsem filosofa šťastně oklamala,
když na mne došlo teď
mu dáti odpověď,
an po výkladu vážném zavřel ústa;
z tvé zlaté hlavinky jsem sobě vzala
co říci: vždy že z pravdy šedé vzrůstá
zas nový, jasně zlatý ideál!
A pýří nauk zoufalýchzoufalých, kdy duch
v svém babím létě sije do světa,
že v srdce své je chytí poeta
a z chmýru hvězdy stvoří jako Bůh!
Že plane žití žár jak povždy plál,
a žádné zničující pravdy mráz
té vroucí vesny neumoří v nás,
jež blažiť chce i musí, družko malá!
A díky tobě – on se nenadál,
on neznamenal, že jsem byla spala.
111
Jarní pouť.
Hloh květný svým růžovým příkrovem
jest lásce dvou zpěváčků domovem,
a přes mladě zelené chlumy
roj ptáčat jak stříbrný obláček šumí,
teď ve snivé hájové vrcholky sedá
a hnízdečka hledá.
Svit jarního slunce jak zlatý tok
se rozlévá na svěží stráně bok,
kde ve stébla rosná i mladá
krok lehký teď spěje, stín dívčí teď padá,
již vyběhla, zírá tam v daleké kraje
a šátečkem vlaje!
Ó s bohem, ty střecho tam v údolí,
k níž ptáčata letí a šveholí,
ty bělostný, kvetoucí sade,
ty okno, kde v dlaň šedá hlava se klade,
již s bohem a s bohem, ty miloučká chatko,
oj, tatíčku, matko!
[112]
I hledí tam v slzách a s úsměvem.
Vzduch plní se jasem a nápěvem
a srdečko blaženou tísní.
Hlas volá – hlas dražší to nejsladších písní,
a rameno mužné kol postavy mladé
se milostně klade.
A koníci řehtají za křovím...
ó jarní tu pouť, jak ji dopovím?
Již skočila, vsedla mu k boku,
svit měsíčné, májové noci má v oku,
a srdečko hraje jí slavičím tlukem,
líc růžovým pukem.
A koníci letí; jen dále, dál!
Již s očí ten obraz jí pozavál,
kraj nový se blíží tak jemně,
kol mizejí hory a nebe i země,
roj ptáčků dvé blaženců provází s plesem
i nivou i lesem.
V háj ze klenby ještě tak průsvitné
zří nebe tak jarní, tak blankytné,
a bystřina bujně se vzdýmá.
Pouť šťastná! On žínku si v náručí třímá –
pouť k domovu lásky! Jsou poseti květem –
ó spěšte! ó letem!
113
Noční výjev.
Vše v sněhu. Kráčíš jako v mech, tak bílý,
tak hebký, jak by čarodějné víly
jej utkaly. Vše okouzleno kol;
pln perel drobných každý útlý stvol,
pln démantových poupat každý keř,
a z poupat zkvétají mu ve kadeř
— hle – báječně tu květy narcisové,
jež tajným hnutím sypou jasný pyl,
ty květů mrtvé přízraky a snové...
Tam zas – jak šerý útulek by kryl
dvé spících holoubků: jak peruť skvělá
se v temné stromu dutině to bělá,
a s větve s klamným kalinovým květem
cos křídlem třpytným lehce dolů víří
a v pampelišky křišťálové pýří
to hybně sedá, rozechvěno letem.
Kol ze průzračných vláken chvělé stonky
a na nich řadem konvalinek zvonky
se houpají; a výše přehluboký
jak lilie by květný kalich svůj
[114]
vstříc otvírala noci hvězdotkané,
tak v ojíněné houšti sněžná sluj
se jemně hloubí; do ní prškem kane
dešť hvězdic ledných – svatojanských mušek.
Strom každý obalen tu v sněžné květy,
též ovoce všem prohýbá jim sněty;
hle, nalitý zde kypí perel hrozen,
tam sklenných jablek těžký chomáč visí,
tu oříškův a štíhlých onde hrušek;
zde zvoní plod, jenž větrem dolů shozen,
a za ním sprchá oblak sněživý...
plod spadl s kříže! Čněl tu prostý, lysý,
ten temný znak; dnes úběl zářivý
si oděl, skvosty hvězdným svitem zlaté
vzal na dřevěné paže rozepjaté.
Tak vše jak ve snu, jako na obraze
lže žití vřelého zjev mámivý
zde, ve ztrnulém klidu tom a mraze.
Tak ticho zde, tak divno, bezbolno!
A v prostřed sadu zasněžená jíva
kmen štíhlý kloní na pahrbek bílý,
jak labuť, pod křídlo když hlavu chýlí
a v sen se ukládá. Zdeť útulno,
jen z ňader noci lehké vzdychnutí
co chvíli němé stromy rozezpívá
a rozželí – jak píseň labutí.
A ze záplavy, jež se kolem bělá
115
jak paprsků by záře zkamenělá,
se zvedá mezi démantovým hložím
– hle – mramorový obr, anděl smrti!
Ó příroda spí tvůrčím snem svým božím,
však lidské sny v pyl sněhový se drtí...
Slyš – za zdí tamo cestou cinkot zníti –
toť rolnička – znak lidského to žití!
Smích hlučí, saně fičí, koně řehcí,
až v dálce znikli poutníci ti lehcí.
A vyplašen tím ze skrytého sídla,
kdež u anděla smrti nohou dlel,
sníh střásá havran s černého si křídla
a letí jako přelud v jasnou běl,
kdež vyprovází saně plné smíchu
v rej lidský příšerným svým skřehotem –
zvěsť smrti za bujícím životem –
a obé zmlklo v přehlubokém tichu;
a z obého tká příroda své dumy,
jež soudem božím hřmí i dechem noci šumí.
116
Při měsíci.
Noc rozžžala již cudnou luny záři,
jak vestalský by plamen na oltáři
tam kněžka vzňala. Světlo její chladné
se line v bílou síň, kde v skupinách
z tmy lehké noří podoby se ladné,
jak v báječných by plály vidinách.
A kolem stěn, kde pilíře se kreslí
v jas bledý hlubokými črty stínu –
hle, jak by dlouhým průvodem se nesly
v pouť vzdušnou světlé řady cherubínů
či geniů: tak z přítmí vystupuje
kol postav lepotvárných zářný zjev,
jenž hávem paprsků se přioděv,
jak na křídlech, jak v moři světla pluje –
Snad sen, ten nepokojný létavec,
hnul maně křídlem v lunojasný vzduch
a v postavy tu vkouzlil klamný ruch,
však bez pohnutí mramorovou nohu
z nich každé poutá štíhlý podstavec,
a v tichém sboru stojí sochy bohů
[117]
tak vážně ve své mrtvé, věčné kráse!
Svit měsíčný jen šerým zlatem halí
jak závoj průsvitný a stinně řásný
vnad nadlidských těch úběl dokonalý
a přísný půvab olympických těl.
A každá božská podoba ta zdá se
býť náhrobkem, kde zašlý věk by tlel,
a jest to hřbitov lepý, luzně krásný!
Spí starověk – jak heros báječný,
jenž leží skácen na štít válečný,
snem tisíciletým spí slavně padnuv
a v nesmrtelný mramor antik zchladnuv.
Toť také smrť! Kdys v těchto prsou sněžných
hra citů božských, bouřlivých i něžných
se střídala jak v prsou smrtelných,
a bol i zášť, a každý zápas nitra,
jenž nám teď smuší noci, dny a jitra,
rej vznětů nebeských i pekelných,
všech vášní muká, tužeb roznětí,
jichž my jsme dědičnou teď obětí,
všech pudů žár, všech klamů pozdní žal
kdys v těchto hrdých bozích srdce rval...
Teď vášně ztichly, nic jich neprobudí!
Věk bohů na jich zkamenělé hrudi
již odumřel – však odkaz po něm zbylý,
toť božství vdechlé v útvar ušlechtilý.
118
Ó nesmrtelní mrtví kol a kol!
Teď teprv božskými jste ve svém klidu!
A k čemu všechen zoufalý jest bol
i dnes i po věk v truchlých prsou lidu,
nač myslitelů těžký z hloubi vzdech,
žeť marný všechen k cílům lidským spěch,
an všeho cílem skon jest neodvratný
a všemu žití souzen konec matný
v tmách věčna, ve přírody objetí?
Tak věky mrou – hle, není krásně mříti?
A nemůže li věčnou pamětí
býť po nás též tak lepý majestát
než onen z mramoru zde po bozích?
Jsme dědicové smrti, však i žití,
a kdys, až bude luny záře pláť
též zůstavíme zjev tak plný vděku,
jak tato síň, ten hřbitov božských věků?
Smrť nemá hrůz, když ztichla vášeň žití
a na spanilé památníky svítí
byť uhaslého světa odlesk slunný,
lesk tajůplný dávno mrtvé luny...
Hle, mrtvá luna, přec tak sladký svit!
V něm zřím tak jasně v božských tváří klid...
a věřím, že i lidstva velký hrob
pln bude svatých, věčně krásných stop.
119
Na bílém listu.
Stín zeleného loubí vlaje
mi po bělostném listu,
s nímž lehký vánek sobě hraje
pln svistu.
Ó neulétej, blánko bílá,
služ obrazu mé básně,
jenž v duši mé se rozestýlá
tak krásně!
Či nevěříš v mé horování
a k pohrdání jest ti,
co básník blouzní, v sladkém zdání,
že věstí?
Ne, neunikneš mému slovu,
jež v úběl tvůj se vpíše!
Já přitlačím tě tíhou kovu –
lež tiše!
[120]
List přidržela ploška šerá,
sfinx malá na ní sedí;
toť pouhá modní hračka, která
nic nedí.
A volně přes ni zrak můj těká
za snů mých blahou trestí
i bájí sobě do daleka
ráj štěstí.
Však přec, kdy péro k bílé stránce
se toužně, chvěle spouští,
sfinx trůní na mé prázdné blánce
jak v poušti.
Již tuším za tou plání slunnou
cíl rajský, světy nové!
Kol sfingy se jak stíny sunou
mí snové.
I táhnou po bezcestné dráze
mých veršů karavany
a mní, že vztyčí na oaze
své stany!
I táhnou s velbloudy a stády
a slunce žár je trýzní.
121
Jak oddechly by v chladu rády!
Jak žízní!
I táhnou dále s modlitbami –
a síla již tak malá!
Zda jejich naděje jsou klamy,
ví Allah!
Háj palem! Vyslyšel jich Allah!
Cíl blízko jim se věstí!
Či fata morgana to lhala
ráj štěstí?
Již temno padá olověné
v poušť vyprahlou a tesknou,
a z temna hyen oči sklenné
se lesknou.
Jen sen v tom černém čarokruhu
kol poletuje v blízku,
a tvrdě druh si lehá k druhu
v žár písku.
A sen jim ráje odestírá,
nechť kolem poušť je holá!
Však bdí tu sfinx a na mne zírá,
mě volá!
122
Hlas její hrozný z duchů říše,
z tmy věčnosti a smrti
svou hádankou, již v prázdno dýše,
mě drtí.
„Nuž, hádej tedy, červe nuzný,
zda dojdou k svému ráji?
Či vytoužený ráj ten luzný
jest bájí?
Zdaž souzeno jim dotáhnouti
k jich palmám, zdrojům, chrámům?
Či náhle pohřbí v půli pouti
je Samum?
A chová země lidstvo hodné
těch rájů, jichž si hledá?
Však jestli um tvůj neuhodne,
pak běda!“
A slovo sfingy v ticho válo
tak truchlozvukým dechem,
že zoufalou se sudbou zdálo
a vzdechem.
Jak, malá sfingo! stesky svými
chceš tak mi léčky klásti?
123
Ne, nesmíš moje sladké rýmy
mně másti!
Ne, ne, tvá lesť mě neošálí,
mé zraky světlo vidí:
Já věřím v štěstí, v ideály –
i v lidi!
Ó vstanou chodci za červánků
a cíl svůj najdou ráno,
jak rukou mou v tu bílou blánku
zde psáno!
Mé písně neruš otázkami,
jež v hloubi srdce zebou!
Tvé matné záhady jsou klamy –
pryč s tebou!
I zvednu sfingu. Vanot chvělý
mou blánkou zašelestí –
a na větru se houpá smělý
sen štěstí!
124
Šašek a víla.
Jde trpaslík lesem. Dlouhý byl kvas
a sladké to vínečko zlaté;
teď ze šaška šašky tropí si ďas,
noc hluboká cestu mu mate.
Les kolem tak spleten, živá to klec!
Již po čele kanou mu kapky;
jak na posměch tepou v nahrblou plec
jej rolničky bláznovské čapky.
I mámí jej zraky, mámí jej sluch,
on pořád se mýlí a mýlí,
a neví, že zbloudil v čarovný kruh,
jejž tančíce oblétly víly.
On myslí, že hybný, světlý ten pas
kol v šeru jen pára jest bílá,
až vyplula tančíc v měsíčný jas
mu v ústrety nejkrasší víla.
[125]
„Oj, mládenče krásný, na vždy jsi jat
mnou, po lásce žíznivou vílou!
Co holoubek něžná, lstivá co had
tě zaklínám kouzel svých silou.
Oj, mládenče krásný, na vždy jsi klet
mou sladkou i strašlivou mocí,
že musíš, ó musíš vrátiť se zpět
v mé náručí každinké noci!“
I vložila rámě, bílé co sníh,
mu posměšně na křivá záda;
jak v tanci jej točí, zní kolem smích,
tak zvučný jak z hrdliček stáda.
I vine jej k šíji, bílé co led,
až ubohý šíleně zmámen!
V rej vzdušný s ním krouží, v závratný let –
pak hodí jej k zemi co kámen.
A vzbudil se šašek z mrákoty mdlob
až k úsvitu v rosnaté nivě;
kol po vílách nikde nezbylo stop,
jich výsměch jen v duši zněl živě.
Tu zachmuřil šaška hluboký žel,
že škaredé, směšné má tělo;
126
však vzpomínal na les, touhou se chvěl
a spěchal tam, sotva se stmělo.
Dnes marně chce zbloudiť, děj se co děj!
Les prochodil od lemu k lemu,
až zbloudila víla, vedoucí rej,
v kruh snů jeho toužebných k němu.
Oj, s pohrdou blýskl zrak její naň
a s výsměchem prchají víly,
též ona, jak plachá, zlekaná laň –
on chopil ji ze vší své síly.
„Má spanilá vílo, vrať se jen zpět!
Hle, rouhalas vlastní se moci:
jsem kouzel tvých silou nezdolně klet –
klet v náruč tvou každinké noci!
Ój, objímať musím štíhlý ten vzrůst
a k hrudi své tisknouť jej v plesu,
bych, opojen dechem nejsladších úst,
v rej chvátil tě do hlubin lesů!“
Již v dálku se ztrácí hrdličí smích,
kruh vil mizí nočními tmami;
jen on mu v loktech, bílá co sníh –
jen oni tu v objetí sami!
127
„Ó pusť mě!“ jej prosí; on ale v let
s ní krouží a víří jen k dáli;
on tiskne ji k hrudi, bílou co led,
až plamen té hrudi ji pálí.
„Ó vím, žes mě zvala k posměchu jen,
tvá hříčka však pravdou jest ve mně!
Tys krása, tys rajský, blažený sen –
já šerá jen stvůra té země!
Tvým spanilým kouzlem luzný mi jas
vzňal záři v mou nicotu temnou,
a že jsem tak bídný, ubohý ďas,
ó slituj se, soucit měj se mnou!
Jen jednu dej milosť lupu svých čár,
ať oběť hry ukrutné zví to,
že není ti k smíchu touhy té žár,
že muk toho srdce ti líto!“
„Měj milosť mou! Pro moje vyprostění!
Já pohrdám tebou,“dí víla,
„však žádáš-li, vezmi mé políbení –
jen to věz: je smrtná v něm síla!“
On zvolal: ,,Ať zemře mrzký můj prach!“
V tom polibek rozkošným bleskem
128
jej proklál – i padl škaredý brach
a rolničky zazněly třeskem.
Již mrtev je šašek. Nalezli jej –
všem tajno, čí zahynul mocí.
Duch sličný však s vílou vodívá rej
teď po lese každinké noci.
Mně mihli se letmo v měsíčný pruh,
kol nesli se, v loktech si dlíce;
i volám: „Ó stůj! Jsi šaškův ty duch?“
Tu znikli – a nezříť jich více.
129
Pod skalním lomem.
Kráčím roklí v lehkém šumu sosen,
potůčkem tu měkký pažit zrosen;
v tichý pochod zní mi dvojí zvuk
jako dvojí tepny živý tluk,
jako dvého srdce vroucí spěch,
dvojích prsou rytmus, dvojí dech.
Prvý s hůry, jak by blankyt slunný
mladé, okřídleně srdce měl,
v něž pud slastný bije jako v struny,
an mu cizím všechen trud a žel;
druhý buší z hluboka i temně,
až mu s teskným slouchám údivem,
jak by v zkamenělé srdce země
bolesť bila bouřným kladivem.
Cestou mou těch vzdušných zvuků jas
stále s tíhou hmotných ran se střídá;
tvrdé země sténající hlas
luzným věštbám nebes odpovídá;
ty jak povzlet zvoní jásavý,
onen jako v poutech kroků hřmění...
[130]
Srdce mého tepot váhavý
v ruchu vlastním ohlas obou mění –
brzy křídlem vlaje, písní plesá,
kladiva zas rázem k zemi klesá!
Jsem tou křepelkou, jež zlatým polem
tlukouc píseň letí na kraj lesa?
nebo robem na srázu zde holém,
mozolnou jenž rukou kámen tesá?
Jsi, ó myšlénko! jsi ptákem volným,
zpěvně vzlétlým v křídel jarém hraní?
nebo dělníkem, jenž potem bolným
smáčí pádné kladivo v své dlani?
Razí křídla tvá si dráhu k cíli
hebkým étherem jen veslujíce?
neb svou paží obrovité síly
skály jest ti lámať v žáru líce?
Tvé-li tepny svaté ruch to pravý,
jenžto bije v trylku ladné písně?
neb jej slyším, jak se v kámen žhavý
ocel vráží klopotně a přísně?
Jakým chceš mé tužby taktem vésti?
Chceš mě letmo v slastný útěk vznésti
z trudů země k výši, v blahém spěchu?
Neb mi kážeš ránu za ranou
zvolna vrážeť rukou stýranou
v skálu trudu do posledních dechů?
Slunce pravdy! Slunce blahé spásy!
131
Stejně luznou, stejně plnou krásy
žití rozkoš jevíš okřídlenci,
jak tam na strmícím srázu níže
pracně bušícímu odsouzenci,
neviditelné jejž pouto víže
přikutého ku palčivé skále,
jako Promethea, v mukách stále...
Hleď, jak ptáče v lehkých křidel třpytu
bujně letíc jasnozlatou výší
sladkou blahosť pije ze blankytu!
Hleď, jak člověk v úmoru své trýzně
prahne po nebeské její číši
v žáru nikdy neskojené žízně!
Hle, těch snědých paží zápas krutý!
Div že nepuknou jich tvrdé svazy,
těžce pozdvihují nástroj kutý
jako v hrozbě, že kus nebe srazí!
Pod břemenem, jež ty ruce nesou,
poloskleslá kolena se třesou,
postavu div drží síla skoupá,
kladivo však nad hlavou se houpá
nadlidským těch ramen úsilím;
zuby blýskly, oči z důlků třeští,
hruď se chví jak hněvem zběsilým –
kladivo, jak v pevném spjetí kleští
napřahlo se v zad, pak slétlo rázem
ku předu, až oťřáslo to srázem!
132
Tíhou rány sklesla ramena,
celá postava jak zřícena
za kladivem padla na balvan,
jak by poslední již vydchla sílu;
však již znova pozvedá se k dílu,
na sta metá obrovských těch ran
v tělo skály, a tak od jitřeny
po večera červánky až rudé,
až z té spousty čtverec odměřený
kladivem a dlátem vydobude;
stokrát ráz tak pádný svými hromy
v kámen vzdorný těžce zaburácí,
stokrát vztyčí se a stokrát zlomí
postava ta v sotva lidské práci;
sotva chápeš také vytrvání,
až se ptáš: jest na té pusté stráni
zjev ten lidský proklatcem? jest bohem?
A když k černým děrám skal již domů
slétají se kavky nad brlohem,
do tmy temně buší rány lomu. . .
Ztichly; noci mír se sklání k zemi.
Ptačí zpěvánky jsou dávno němy ;
smířen mlčí klopot lidských prací.
Jen mé srdce dvojím rythmem buší,
k nebi vzlétá, ku zemi se vrací!
Křídla mám i kladiva mám v duši,
133
v lehký ether, v těžký kámen biji,
v skálu losu, v skálu srdcí hřímám,
pták i otrok v divné harmonii,
vlastní volnosť v pouta svatá jímám,
stokrát vlastní ranou v těžkém trudu
padám na tu nezmoženou skálu,
přece věříc, že z ní vydobudu
nízký stupeň k chrámu ideálu!
Šťastnější než volné ptáče v letu,
které v ether svoje srdce hrouží,
nejšťastnější v úchvatném tom vznětu,
otrocky jenž do úpadu slouží
vyvolené, drahé, krásné metě!
Zakletá jsem v širém, volném světě
k porobě té sotva lidské – svaté!
Leťte, písně, se mnou stejně klaté,
vnořte v slunnou volnosť křídlo ptačí,
zvuky blaha roňte na otčinu!
Vždy však hudbou nade vše mi sladší
rázem kladiv bijte, rytmem činu!
134
Svatá studánka.
Ten vonný hvozd, ten mechovitý dolík,
tu bublavé v něm zpěvánky –
ba nevím, co bych milovala tolik
jak vás, vy lesní studánky!
Ta nejkrasší, co z pohádek jsem znali
neb z malovaných obrázků,
zde stříbro své i perly z jamky valí,
kde ustláno má z oblázků.
V ní paprsky, jež po vlnách jí tančí,
jak zlatá plují vajíčka.
Jen zticha! hned se dočkáš mládi laňčí,
neb srničky, neb zajíčka.
Sem přijdou pit, tak blízko tebe stanou,
kde skrytě hledíš ze křoví,
až budeš mníť, že k tobě okem planou
a jako v bájce promluví.
[135]
Jak dětský sen se modré nebe směje
v ten stinnojasný útulek,
a mladosť tvá si ve studánce pěje
svůj nápěv k hudbě žežulek.
I prší sem, v drn květný pod sosnami
roj zlatých světel s oblaků;
les, pohan starý, šumí pověrami
z té hloubky plné zázraků.
Ba věřím, co mi vece sivý hajný,
an s pozdravem se zastavil,
že ve studánce lék se řine tajný,
jenž mnohý bol již uzdravil.
Ať duše zabolí, ať choré tělo,
byť v krvi mráz či oheň plál,
kde vodou tou si svlaží rty neb čelo,
jak omlazen jde odtud dál.
„Ač“ – zašeptal – „jen málo lidí ví to,
ač jinde svaté zdroje ctí –
zvěř raněná, jíž nejvíce mi líto,
zde zná ten lék svých bolestí.
Kdys uštvaný tu k vodě padl jelen,
psi za ním – on, jak smočil pysk,
136
vstal na běhy a skočil rozveselen
a pádil dále v jeden trysk.
Kdys holoubek – byl špatnou ranou skolen –
zdes prostřělenouprostřelenou perutí
se topil již, v tom silen zas a volen
se vznášel v nebes klenutí.
vždy po lesích, ať den či noc,
vím dost, jak málo znají lidské bludy
v křích, stromech, vodách boží moc.
I položil jsem sám zde na studánku
tu plochou z lesa skalinu,
by měla stříšku na svém skrovném stánku,
a proklestil jsem pěšinu.
Tu na ten smrk, zde mezi všemi obry
ctný po výšce i po věku,
jsem obraz dal, by pramének ten dobrý
byl matce boží ku vděku.
Zde jest můj chrám. Hlas boží slyšitelný
v tom šumu vlá, v tom bublání,
ba neslyšel jsem s žádné kazatelny
tak úžasného hloubání.
137
A nejen zde! Nechť lidé věří málo,
však smlčte to – jde o pověsť! –
já věřím, byť se vám to divno zdálo,
že každý pramen svatým jest.
Vždyť se to proudí k vám z těch útrob země
tak zázračně, tak z hluboka,
a mluví to a popěvá tak jemně,
až slza chce vám do oka!
A volá to a varuje a těší
a vždy to vám tu na pomoc...
Kdys v hrozném sněhu zabloudil jsem pěší,
tma byla, táhlo na půlnoc.
V tom spatřím zář. Kde kmitá v houšti jedlí,
jdu, nepomýšlím na mýlku,
a k močálu zlí duchové mě svedli
v lup obludnému světýlku.
Však víte to, že vždy se cesty chybí,
kdož bludičkou je zaveden;
byť svítil měsíček jak oko rybí,
on bloudí, bloudí, až je den.
Mně nesvítil ni hvězdy mihot slabý,
a zoufalství mě přepadlo;
138
ač nepraví se, že mám srdce babí,
div hrůzou ve mně neschladlo.
Tma nesmírná tam nade mnou i kolem;
poušť ledová tu beze stop!
I zmrazilomě cos tak děsným bolem,
jak byl by svět jen jeden hrob...
I poklekám. Tu slyš – ký zvuk to plaší
mdlou mysl mou? Tak tajemně
jak z dálky pozdrav od studánky naší
cos tiše bublá ze země.
A zas to umlklo, zas hrob tu němý!
Tož odhrnul jsem z půdy sníh
a přitlačil jsem ucho k syré zemi –
až vypukl jsem v pláč i smích!
Ó věřte mi: když matka hledá syna,
byť světa konec jí jej kryl,
tak volá, jak ta mluva studánčina!
Tak hlas ten se mi v srce vryl.
Tak vráceno juž ztracené mi žití!
Ba vždyť ty svaté prameny
kol všechen život vzbouzejí a sytí
a vlaží jeho kořeny.
139
Když krutý mráz kol umrtvuje kraje,
jen v nich se život hýbe dál;
sníh napadlý v jich blízku vždycky taje,
jak by z nich příchod jara vál.
Jak říci to? Vždy cos tu volá ke mně:
Zde zázrak jest, zde, synu, kleč!
Bůh otevřel zde srdce matky země,
zde mateřskou slyš její řeč...
Však odpusťte! Proč jest to k pláči, paní?“
Kmet v zraky mé se zahleděl
a sám si přejel oči zhrublou dlaní...
zdaž tušil, co mi pověděl?
Ó pověčné vy svaté žití zdroje,
vy prosté, české zpěvánky!
Též vy jste překonaly smrtné boje
jak mráz ty lesní studánky.
Z tak prostinkých jste tryskly jenom skrýší
jak pramen ze své hlubiny,
a přec ty zázraky, jež ve vás dýší,
jsou na tom světě jediny!
Též vaše moc bol mnohý sladce léčí,
ba mrtvé volá v žití zpět!
140
Jak nechránit vás něžnou lásky péčí,
byť neuznal vás cizí svět?
Plyň svatý zdroji mateřského slova!
Tys národ vzbudil v lepší los,
ó pěj a proudi, hoj a vzbouzej znova
a kapkou jen mou píseň zros!
Též ke mně zvuk tvůj nevýslovně sladký
vždy mocnou mluví velebou,
a na vždy obraz velké, svaté matky
jsem zavěsila nad tebou!
K ní poklekám! A taká víra ve mně,
a tak tvých divů plna jsem,
ty studánko! že nebesa i země
tvým vroucím zní mi ohlasem.
141
O zlaté pravdě.
Pojď, zaleťme si k pozemskému ráji,
v stín sladkoplodých palem,
pojď na východ, můj druhu, v zemi bájí,
kam toužíváme s žalem.
V říš milosrdných reků, moudrých králů
a poustevníků svatých,
v kraj pěvců, pějících jen pravdy chválu,
lží prostou klamně zlatých.
Pojď v domov soudců božsky pronikavých
a věštců víry plných,
v kraj lásky k smrti věrné, přátel pravých
i soků spravedlných.
Pojď, vmysleme se v báječněbáječné ty tvory!
žil král tam velkoduchý,
sto let byl starý, tíhou věku chorý
a teskné cítil tuchy.
[142]
Ten zavolal si mudrce, jejž zlatem
byl povždy obsypával,
i děl: „Kdys chvíle strom snad zvrátí chvatem,
jenž věkům odolával.
I mne i tebe, vše, co nám tu milo,
co nejdražšího známe,
všech našich nadějí co skálou bylo,
čas jako třtinu zláme.
Nám dali bohové vlasť požehnanou,
a mír ji blažil věky!
Zdaž obhájí však zemi bezobrannou
lid šlechetný a měkký?
Zda strpí závisť, že ta země živí
tak ctné a šťastné syny?
A nevtrhne-li soused bojechtivý
v ráj naší domoviny?
Vím, vzplane zápol s výbojnými vrahy!
Ó kterak skončí asi?
Lid učils povždy – uč ten národ drahý,
co v budoucnu jej spasí!
Moc králů míjí! Lid mi nelze vésti.
vstříc době nebezpečné;
143
jen duchům dáno nesmrtelně kvésti
a konať dílo věčné.
Ty mysliteli velký, duchů králi!
Zvaž, co tvá moudrosť chová,
a v mramor věčný, z tvrdé vzatý skály,
vryj věčné pravdy slova.
Té pravdy, která lidstvu po vší zemi
jest nejblažší a spasná,
jíž nelze nezvítěziť nad myslemi,
žeť jako slunce jasná!
Vpiš pravdu takou, která slabé vzmuží
a silné skrotí jemně,
jež vášně smíří, soky láskou sdruží,
ráj stvoří z širé země.
Zvěsť pravdy, která vzpřímí mužné šíje,
že neskloní se v robství,
a v prsou nepřátelských potře zmije,
jež soptí hnusem sobství.
Ať všichni duchem volni, srdcem čisti
se o slasť žití dělí,
ne jako dravec lpící na kořisti,
z níž ssaje, zkrvavělý!
144
Ať zvířeckosť se mocným studem zděsí
té pravdy zlatých žárů,
a z lidských srdcí prchnou zášti běsi
i démonové sváru.
Ať směle prsa vznešených i skrovných
se v blahé vzedmou pýše,
že vlasť jest obcí bratrů sobě rovných
a hodných lidské výše!
Skvost nejlepší, jejž duch tvůj přemítavý
si dobyl v žití celém,
ať zvelebí kdys jedince i davy –
směs otroků a šelem!
Ó najdi slova hromová i slunná,
ó slova čarodějná,
ať svítí spásou zlatá jejich runa
v tmu zbloudilého hejna!
Ať moudrosť jednou pravdou přesvědčivou
své zlaté jádro zjeví,
ať blaze tomu, kdo ji pojme živou,
a běda, kdo jí neví!
Tu pravdu pak, jež duchy zvedne k výši
a nedá lidstvu klesať,
145
jak odkaz lidu svému v srdce vpíši,
věz, dám ji v kámen vtesat.
Věz, v mramor zlatem ryzím vykládanou –
to zlatem cti a vděku –
tak dám ji vsadiť nad chrámovou branou;
ať mluví k srdci věků!“
I stál tu mudrc se skloněnou hlavou,
již velká hnětla tíha;
zdaž chová pravdu takou pronikavou
dnů jeho zašlých kniha?
Zda všecko myšlení a zpytování
se dotoužilo plodu,
jenž pravé blaho, pravé požehnání
by lidskému dal rodu?
Či všecko mudrctví, ves um je lichý
a nemá spasné moci?
Tak hloubaje šel v příbytek svůj tichý
a pátral dnem i nocí.
Tu před balvanem mramorovým stával,
kde s dlátem rytec čekal;
již unášel jej vřelé pravdy nával,
zas mrazný klam jej lekal.
146
Kde nalézť pravdu velmocnou a silnou,
ó která jest to, která,
jíž dáno kouzlo, v spásu neomylnou
vésť pokolení sterá?
A když tak váhal, toužně přemítaje,
jak zjasniť pochyb stíny,
zřel, jak si mladý rytec při tom hraje
a cosi robí z hlíny.
Chtěl člověku to zhnísti ku podobě
a tím se pachtil v potu.
Jen maně mudrc toho všiml sobě –
i zašel na samotu.
Chtěl v moře pravdy ke dnu vhroužiť duši;
spěl proto v lesy husté,
kde lidský rej ho z dumy nevyruší,
a bydlel v sluji pusté.
Až teprv sníh když zavál ztuhlou půdu,
zpět přišel ze své skrýše;
zrak vpadlý měl a zvetšelých byl údů
jak přízrak z mrtvých říše.
On nenalezl pravdy! Ze všech trudů
jen pochybnosť si nesl!
147
Rván divým spárem roufalstvízoufalství a studu
v prach na svém prahu sklesl.
A hle, tu ztrnul, novou zděšen ranou!
Neb králův mramor bílý
byl zmařen! Postavu veň vytesanou
jun uhlazoval s pílí.
Ten uhnětený, malý člověk z hlíny
byl prvým, chabým vzorem;
teď rány dláta hřmí jak hromoklíny,
teď obr jest jich tvorem.
A pod hochovou tvůrčí rukou smělou,
hle, mramor živým zdá se!
Tu stojí člověk s výsostí svou celou
a v plné lidské kráse!
Hoch spatřil kmeta; kleknuv, strachem zbledl
a vyznával svou vinu;
však mudrc v náručí jej k srdci zvedl
a zvolal vroucně: „Synu!
Proč z umné ruky tvé ti dláto skleslo?
Mníš, žes můj mramor zkazil?
Tys našel vytoužené, zlaté heslo,
tys pravdu přiobrazil!
148
Buď člověkem! Toť moudrosť, v níž je spása!
Buď člověkem! zde vpíši.
Buď člověkem! ať mramor věčný hlásá
stům národův a říší.
Vždy lidstvo nad roby a nad divochy
zvěsť pošlechtí jen tato!“
I vepsal mudrc na podstavek sochy
dvou slov těch věčné zlato.-
To událo se v pohádkovém luhu,
kde zlatý východ září.
Pojď, nesme v západ o tom zvěsť, můj druhu,
kde národy se sváří.
Ó buďte lidmi! Heslo prostoduché
a vymyšlené v ráji!
Či zařve záští, dravou vášní hluché,
že lidskosť je jen bájí?!
149
V ranním lesku.
Buk osamělý věkem, sivokorý
pne korunu svou starou z čela hory
a vzdušným vrškem v bílý úsvit vnořen
v stín halí ověnčený kmen i kořen.
Kol z tvrdých suků jemu zeleň bují;
dva výhony se k sobě nachylují
a v něžný oblouk, mladinký a světlý
se vprostřed kmene nad obrázkem spletly.
Kdo zřel by maně na ten oltář prostý,
snad ruce spjal by jak ty letorosty,
i mněl, že plá ne marně záře zlatá
kol matky s dítkem, věřil by: je svatá.
Tak stojím, hledím v matčinu tu líci,
v niž růži dýchá jitro vzcházející,
i v zrak, v nějž úsměv maluje svit denní
a perlu rosa mží jak v blaha chvění.
[150]
Jak zoře víčka odmyká, tu zdá se,
že výš a výše zrak ten upírá se
a šerý blankyt, nebeský a sladký
že odráží se okem v duši matky.
Hle, s očí, rtů teď zlatý proud se sklání
v líc dítěte jak pramen celování,
a slunka políbení na obrázku
mi kouzlí rozkoš nejvyšší a lásku.
Jak slastně lokty dítko k sobě vinou!
Jak září čelo pýchou mateřinou!
Jak plane pohled na robátku drahém!
Jak dýše obraz mírem, nebem, blahem!
A přec – to dítko, na něž září slunnou
tvé zlaté tužby, předtuchy se sunou,
a nad nímž nadzemský tvůj úsměv plesá,
to dítko uzříš, pod křížem že klesá...
Ó miláček ten, pro nějž v libém snění
ti žádná naděje dost krásnou není,
tvou něhou v červáncích dne svého chovám,
kdys muře proklán, souzen, obětován!
Ó netušíš, jak duše tvá se zděsí,
kdy spatříš katy, jak jej na kříž věsí,
151
ó nevíš, jaký bol tvé srdce sklátí...
ty plyneš v lesku štěstí, božská máti!
A lesk, jenž luzně na obraze hoří,
kol šíře line paprskovou zoři,
i nevím, vzňalo-li se jitro skvělé
zde na matky neb slunka žhavém čele.
Táž rozkoš sálá do širého kraje
a jeden úsměv lící země hraje,
i zdá se mi, že zjevuje tam lásku
tak božskou, mateřskou jak na obrázku.
I zdá se mi, že nevyzpytně jemně
cos tisknou lokty horstva v srdci země,
a v hloubce její rozvroucněná duše
že plyne v sladké naději a tuše.
Ba obraz matky, jenž tu v záři visí,
v kraj celý kouzlí milostné své rysy;
kol zlatá, spanilá ta země všecka
proud celování line ve tvář děcka.
A s perlou v oku hlídá svého syna!
Toť země naše, matka domovina,
jež dítko – národ v loktech lásky chrání! –
Hle, svatozář jí věnčí drahou skráni!
152
Hle, pro něj, nad nímž plesá v blahém chvění,
jí žádná naděje dost krásnou není –
a přec – i jemu souzen los, ó máti,
býť ukřižován! – – Ale z mrtvých vstáti!
153
OBSAH:
Písně a památky:Str.
České písně7
Před jarem8
Vlaštovce10
Zpívej!12
Pozdě?14
Co neuvadne17
Tužba18
Ověnčená19
Jiné jaro21
Dvě lípy22
Skočná23
Zastaveníčko lesní25
Zhynulá27
Slavíček29
Písně u jezera31
Na rozchodu35
Oklamaná36
Lenivá37
[155]
Odbytý38
Rozsévač39
Hrdopyška40
Holubička40
Tesknota43
Mezi námi44
V jeseni45
Mladé dívce47
Z duše49
Jen temno ne50
Do dívčího památníku52
Na Vítkově hoře54
Nikdy dosti!56
Na hoře Tábor58
Perokresby
Anno Domini65
Věčný odkaz71
Večer na pomezí74
Král Kodros77
Skřivan80
Tré křížů83
Z upálené knihy84
Sběratel92
V dešti97
V zmítaném lese103
[156]
Mluva skály105
Bajka o pampelišce107
Jarní pouť112
Noční výjev114
Při měsíci117
Na bílém listu120
Šašek a víla125
Pod skalním lomem130
Svatá studánka135
O zlaté pravdě142
V ranním lesku150
E: až; 2002
[157]