V jeseni.
Kalina, řežáb – ach, pozdě je, pozdě,
prázdna jsou hnízdečka zas!
Co to as volá v tom zamženém hvozdě?
Není to rusálčin hlas?
Zní to tak z hloubi, ach, zní to tak z dáli,
z té, kam jde slunéčko spat;
nejsou to vánky, jež vesnou tu hrály,
tiše spí soumraku chlad.
Zní to jak z báje, to vábení snivé,
zve to a nevíš ni kam,
chvěje to duší jak loučení tklivé,
zmírá to v tichu co klam.
Zní to i nezní, však mámí to sladce,
mlčí a šeptá to jen,
pláče to dětsky, a jest ti jak matce,
slyší-li miláčkův sten.
[45]
Zní to jak ohlas všech zpěvánek ptačích,
jichž tudy z jara vřel ples,
jak hudba, tužeb kdys nad jaro sladších
vzdychá to z mlžiny kdes.
Slyš – totéž divné a tajemné znění
rtům nyní uniklo mým –
zpěvánka o tom, co bylo i není –
vzpomínky věčný to rým.
46