Do dívčího památníku.
Nic neznám krasšího v tom světě vůkol
než české ženy, české děvy úkol!
Čím královna jest na cizinském trůně,
jež vládne obestřena chladným leskem?
Ó víc jest žena v prosté chýžky lůně,
jež plamen hlídá na tom krbu českém,
kde nejvřelejší vzňal se pravdy zápal,
jenž sluncem zaplál v mračna středověká,
a zázrak, jejžto věk náš sotva chápal,
div, jehož nepřátelský svět se leká,
div z mrtvých vstání zmučeného lidu
se zrodil v dumající lásky klidu!
té lásky nejhlubší! Kéž věčně stálá
vždy novou pravdou, novým divem sálá
a vzbouzí, jasní, tvoří, blaží, hřeje,
rtem sestry volá, písní matky pěje
a srdcem ženy, činem Češky hlásá,
že stará českosť v naší krvi jásá,
že v naší hrudi plamen svatý budí,
bok někdy robský mečem práva pásá
[52]
a světla, pro něž s plesem stokrát mřela,
zas vydobývá, rekovná i vřelá!
To vše, co nejvyššího vzývá člověk,
má v moci žena česká, měla po věk!
Ó Češko! Kdybys dech i žití vzdala,
zda lze ti splatit láskou, v žertvu vzňatou,
to žezlo stkvostné, korunu tu zlatou,
ten krásný úkol, jejž ti Vlasť tvá dala?
53