Buk osamělý věkem, sivokorý
pne korunu svou starou z čela hory
a vzdušným vrškem v bílý úsvit vnořen
v stín halí ověnčený kmen i kořen.
Kol z tvrdých suků jemu zeleň bují;
dva výhony se k sobě nachylují
a v něžný oblouk, mladinký a světlý
se vprostřed kmene nad obrázkem spletly.
Kdo zřel by maně na ten oltář prostý,
snad ruce spjal by jak ty letorosty,
i mněl, že plá ne marně záře zlatá
kol matky s dítkem, věřil by: je svatá.
Tak stojím, hledím v matčinu tu líci,
v niž růži dýchá jitro vzcházející,
i v zrak, v nějž úsměv maluje svit denní
a perlu rosa mží jak v blaha chvění.
Jak zoře víčka odmyká, tu zdá se,
že výš a výše zrak ten upírá se
a šerý blankyt, nebeský a sladký
že odráží se okem v duši matky.
Hle, s očí, rtů teď zlatý proud se sklání
v líc dítěte jak pramen celování,
a slunka políbení na obrázku
mi kouzlí rozkoš nejvyšší a lásku.
Jak slastně lokty dítko k sobě vinou!
Jak září čelo pýchou mateřinou!
Jak plane pohled na robátku drahém!
Jak dýše obraz mírem, nebem, blahem!
A přec – to dítko, na něž září slunnou
tvé zlaté tužby, předtuchy se sunou,
a nad nímž nadzemský tvůj úsměv plesá,
to dítko uzříš, pod křížem že klesá...
Ó miláček ten, pro nějž v libém snění
ti žádná naděje dost krásnou není,
tvou něhou v červáncích dne svého chovám,
kdys muře proklán, souzen, obětován!
Ó netušíš, jak duše tvá se zděsí,
kdy spatříš katy, jak jej na kříž věsí,
ó nevíš, jaký bol tvé srdce sklátí...
ty plyneš v lesku štěstí, božská máti!
A lesk, jenž luzně na obraze hoří,
kol šíře line paprskovou zoři,
i nevím, vzňalo-li se jitro skvělé
zde na matky neb slunka žhavém čele.
Táž rozkoš sálá do širého kraje
a jeden úsměv lící země hraje,
i zdá se mi, že zjevuje tam lásku
tak božskou, mateřskou jak na obrázku.
I zdá se mi, že nevyzpytně jemně
cos tisknou lokty horstva v srdci země,
a v hloubce její rozvroucněná duše
že plyne v sladké naději a tuše.
Ba obraz matky, jenž tu v záři visí,
v kraj celý kouzlí milostné své rysy;
kol zlatá, spanilá ta země všecka
proud celování line ve tvář děcka.
A s perlou v oku hlídá svého syna!
Toť země naše, matka domovina,
jež dítko – národ v loktech lásky chrání! –
Hle, svatozář jí věnčí drahou skráni!
Hle, pro něj, nad nímž plesá v blahém chvění,
jí žádná naděje dost krásnou není –
a přec – i jemu souzen los, ó máti,
býť ukřižován! – – Ale z mrtvých vstáti!