Sním o knížeti, náměstku jednou
na stolci Petra;
vlas šedivý mu do skrání padá,
stříbrná aureola.
Je tělo útlé, lodyha lilje,
postem a bděním;
v zraku se snoubí jitro a večer,
naivnost a duma starce.
Vzplanutí prudké, hasnutí dlouhé
na věky zvolné,
jen k milování veškerý oheň,
k oběti bratřím sdílné.
Z rukou mu berla vypadla zlatá,
tiara s hlavy;
letorost palmy s úsměvem třímá,
korunou květ mu luční.
Ohromná Stáda neznámých končin
sběhla se k němu;
na pokrm lačných brokáty vydal,
rozlámal vzácné berly.
Vše drahokamy infulí stkvoucích
dětem dal ku hře
a bosé nohy zbodané cestou
v ranách se zardívají.
V nádheru komnat uvedl choré,
nemocné složil;
v purpury shalil hnisavé rány,
jedy z nich rtem svým vyssál.
Jeden byl Otec veškeré země,
Velký a Vlídný,
Písmo své zavřel v jediné slovo,
v jediné dogma: Láska.
Jediný zákon, jediné pouto
na všecky vložil,
pod anathemem přísně jež víže,
přikázal Smilování.
Jediný pozdrav v potkání cestou,
všem Odpuštění;
jediný název v rozdílu stavu
v království jeho: Bratře!
Učinil chrámy přístřeším chudých
jak dětí Boha,
jim v tesknu nocí věčnou jak lampu
zapálil Milosrdenství.
Pod jeho žezlem ztichly juž dávno
zápasy vzteklé;
Všechněch je země, dědictví Boha,
všem prsty nastavuje.
Život je všem jak modlitba tichá,
tajemná hudba;
radost už kvete na každé líše,
omládly z vrásek starci.
Kříž vydal listy, jako kdys divem
hůl Aronova,
a květy žhavé, ovoce sladké;
proměněn zmizel navždy.
V hostii stajen Bůhčlověk tehdá
opustil oltář,
neb v srdce všechněch nyní se vtělil.
Království Jeho vzešlo! –